Marie Janáková

„Potom, když přišel Němec, dostal se do varu. Jaký on měl kázání, sjížděli se sem lidi z celého okresu poslouchat. Kostel na Lipnici byl nabitej. Jenže to nemohl dlouho dělat, nenechali ho. Pamatuji si, že to jeho poslední kázání, že tam hřímal: ‚Chaloupky pod horama, co se to stalo s váma!‘ Až báby brečely. V sakristii už ale prý číhali Němci. To bylo snad jeho poslední kázání, že ho sbalili, a víc ho nikdo neviděl. Nevím, někdo říkal, že umřel v nemocnici. Nevím, jak to přesně bylo, ale byl týranej.“

„My jsme to brali jako celkem tak, jak nám to bylo předkládáno, že je to naše vítězství, že dělníci se budou mít lépe, že teď konečně budou mít nějakou moc. Když do té doby jsme se cítili utlačovaní. My jsme se z toho docela těšili.“

„Ještě právě nebylo tohle družstvo, když on [manžel] tam nastoupil, v pořádku. Ještě zbývali ti, co odolávali [sedláci], tak se museli ještě furt přesvědčovat. Vzpomínám, že Nouza sem přišel mi domlouvat, jak mu nepovolili zabít prase, že nemá splněnou dodávku, takže mu nemůžou povolit zabít prase. Tak si tady stěžoval, tak mě to taky mrzelo. Šla jsem na národní výbor, brečela jsem a říkala: ‚Táto, vezmi lopatu a jdi raději házet lopatou, ať je klid!‘ Taky mu to nebylo vhod, sám to nedělal, bylo pro celé předsednictvo. Plnil jen to, co bylo potřeba. Bylo to tvrdý. Myslím, že za čtyři roky toho měl plné zuby. To mu hodně pomohlo k té jeho nemoci.“