Marta Janasová, roz. Zajícová

* 1956

  • „Ve Vítkovicích jsem se nakonec dostala k jednomu pohovoru. Personalista mi řekl, že pro inženýrku teď nemají místo. Pak se na mě podíval a zeptal se, jestli jsem z paneláku, anebo z rodinného domu. Řekla jsem, že z rodinného domu. Na to on řekl, že tedy asi umím pracovat rukama, a nabídl mi místo jeřábnice: ‚Tak byste mohla dělat jeřábnici a možná se později uvolní místo i v kanceláři.‘ Přišla jsem domů a brečela jsem. Nevěděla jsem, co mám dělat. Nemohla jsem být nezaměstnaná, protože bych byla příživnice na socialistickém zřízení. A tak mě táta zaměstnal v drogérii jako prodavačku.“

  • „Posudek ze školy jsem četla až později, když jsem si ho vyžádala kvůli nástupu do pracovního poměru. Napsali tam, že moje rodina nebrala smrt mého bratra jako rodinnou tragédii, ale jako politický čin. Bylo tam také uvedeno, že rodiče pravidelně navštěvují bohoslužby. Závěr byl takový, že ačkoliv mám studijní předpoklady, ke studiu mě nedoporučují.“

  • „Byl (bratr) hodně smutný. A vykládal našim, jak jsou teď lidé v Praze krásní, jak se všichni vzepjali a jak bylo najednou všechno jiné. Vyprávěl, jak tam potkal bohoslovce Oldu Víta, a že ho všechno oslovilo. Popisoval, jak jim lidé nosili čaj, jak se o ně starali. Přinesli mu dokonce teplejší boty, protože tam snad přišel jen v polobotkách. Přinesli jim i svetry. Byl nadšen tou atmosférou.“

  • „Ze začátku nám všichni lidé projevovali solidaritu a chovali se k nám hezky. Normalizace pak ale začala velice rychle nabírat obrátky a z některých stran solidarita mizela. Rodiče zaregistrovali, že někteří lidé, kteří k nám dříve chodili a projevovali nám podporu, začínají ochládat a někteří se úplně obrátili. Nebylo to tak, že by nás úplně všichni zavrhli, pořád bylo dost sympatizantů a lidí, o kterých jsme věděli, že jsou s námi solidární. Někteří ale prostě dostali strach. Báli se, co bude, když se budou stýkat s lidmi, jako jsme my. Dokonce jeden člověk přišel s tím, že byl na pohřbu, že je na fotkách a že chce, abychom mu ty fotky dali, aby se to někde neobjevilo. To už bylo na rodiče moc.“

  • „Připravovala jsem se, že půjdu do školy. Najednou se u nás objevili cizí lidé a chtěli mluvit s rodiči. Vzbudila jsem bratra a on mě poslal pro maminku do školy. Tak jsem za ní šla a řekla jí, že má jít domů, protože přijeli nějací lidé z Prahy a potřebují s ní mluvit o něčem kvůli Honzovi. Maminka mě ještě poslala pro tatínka, takže jsem honem utíkala do obchodu. Když jsem to oběhla a přiběhla domů, vystrčili mě na chodbu a zavřeli se v kuchyni. Pak jsem už jen slyšela, jak maminka křičí. A pak otevřeli dveře a řekli mi to.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    v Ostravě, 04.03.2019

    (audio)
    délka: 02:46:03
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Střední Morava
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Ať mladí lidé bojují proti zlu, ale živí

Marta Janasová, roz. Zajícová / 1979
Marta Janasová, roz. Zajícová / 1979
zdroj: Archiv Marty Janasové

Marta Janasová, rozená Zajícová, se narodila 6. června 1955 ve Vítkově. Její starší bratr Jan se 25. února 1969 upálil na Václavském náměstí v Praze. Svým činem následoval Jana Palacha. Jako živá pochodeň číslo dvě chtěl vyburcovat lidi z rezignace po okupaci vojsky Varšavské smlouvy. Pozůstalá rodina byla šikanována, otec vyloučen z KSČ, matka vyhozena ze školství. Marta měla z politických důvodů zakázáno studium na vysokých školách. Po maturitě pracovala v lékárně. Nakonec si rodina stížnostmi vyvzdorovala její přijetí na hutnickou fakultu Vysoké školy báňské v Ostravě. Po promoci v oboru ekonomika řízení a hutnictví železa nemohla sehnat zaměstnání. Krátce prodávala v drogerii. Poté působila ve Výzkumném ústavu hutnictví železa v Dobré. Po roce 1989 pracovala v Československé obchodní bance. Až do důchodu řídila její pobočku v Opavě. Žije v Ostravě.