Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Hana Jančíková (* 1932)

• narozena 19. listopadu 1932 v Táboře

• maminka byla katolička, tatínek žid

• z důvodu smíšeného židovského původu vyloučena v roce 1944 ze školy

• otec transportován v říjnu 1944 na Hagibor, v lednu 1945 do Terezína

• dvě ze tří otcových sester zahynuly v Osvětimi

• dalších zhruba dvacet příbuzných nepřežilo holokaust

• vzpomínky na válečná léta v Táboře a na protižidovská opatření ve společnosti

• vzpomínky na měnovou reformu v roce 1953

• celoživotní práce v mateřské škole

• členka Skauta, později vedla pionýrský oddíl

• zakladatelka občanského sdružení Hadasa

Hana Jančíková se narodila manželům Goldsteinovým 19. listopadu 1932 v Táboře. Maminka Ludmila, vyučená pánská švadlena, byla katolického vyznání, tatínek Karel Goldstein pracoval jako účetní a pocházel z jedné z nejstarších židovských rodin v Táboře. Malou Hanu nechali rodiče bez vyznání, aby si mohla v dospělosti sama vybrat, k jaké víře se přikloní. Netušili, že jí tím možná zachránili život. Podle slov Hany Jančíkové rodina židovské zvyky nedodržovala, pamatuje si ale, jak s tatínkem chodila do dnes již zbořené synagogy v ulici Na Parkánech na mši za babičku. Uchvátil ji tehdy modrý strop s hvězdami.

Omezení pro Židy přicházela postupně

Pamětnice nastoupila do první třídy v září 1938. Dívčí měšťanská škola v Táboře Na Parkánech (dnes Základní škola Na Parkánech) byla nedlouho poté, co Němci obsadili zemi, přesunuta na Staré město. Dům pak nacisté využívali jako administrativní budovu, v roce 1942 zde zřídili shromaždiště táborských Židů před jejich transportem do Terezína. Rodina Goldsteinových se krátce po okupaci přestěhovala do domu maminčiny maminky v Odolenově ulici, která tam měla pekařství. Protože dům nebyl jejich, nemuseli se z něj vystěhovat, jak nařizovalo jedno z protižidovských opatření.

Jak Hana Jančíková vzpomíná, s nacistickým útlakem Židů se setkávala hlavně prostřednictvím svého tatínka, jeho rodiny a některých rodinných známých. „Od roku 1941 musel tatínek začít nosit hvězdu, pak nesměl chodit ven po osmé hodině večerní, pak nesměl chodit po hlavních ulicích, do parku, do kina, do divadla, koupat se. Mohl nakupovat jen v určených časech a příděly jídla pro Židy byly o polovinu menší než pro ostatní lidi. Kupony na oblečení, takzvané šatenky, nedostávali Židé vůbec.“ Goldsteinovi měli tu výhodu, že se omezení vztahovala jen na tatínka. Jeho poloviční příděl potravin je nijak zvlášť nelimitoval. Pamětnice navíc jezdila na kole do Zhoře k příbuzným pro proviant. Na silnicích se pohybovaly četnické hlídky, malé děti ale nekontrolovaly. Obvykle přivezla domů mléko, máslo a mouku, maminka příbuzným na oplátku jako švadlena prala, spravovala a přešívala oblečení.

Plně židovské rodiny měly situaci o poznání komplikovanější. Hana Jančíková vzpomíná na Jöklovy, židovskou rodinu se dvěma dětmi, se kterými se kamarádila. Všichni nosili hvězdu a příděly potravin měli tak malé, že neustále hladověli. Při svých návštěvách jim pamětnice vždycky přinesla i něco malého k jídlu.

Roky 1942 a 1943 byly nejtěžší

Válka se Hany Jančíkové příliš nedotýkala. S dětmi si hrála na půdě domu na školu – už tenkrát ji bavilo učit – chodila se koupat do řeky a čas trávila i na loukách v okolí města. Vzpomíná na jedny válečné Vánoce, kdy dostala dokonce dvě panenky i s kočárkem a šatičkami.

Bezstarostné dětství bylo ale v ostrém kontrastu s protižidovskými zákony a stupňujícím se nacistickým útlakem. Dům jim několikrát prohledávali četníci, jelikož tatínka někdo udal. Dostali pokutu, že málo zatemnili okna a prosvítalo to. Nebo že tatínka viděli po osmé večerní venku na ulici. Prohledávali jim sklep, zda tam někoho nebo něco neschovávají. Otci při jedné z prohlídek zabavili nějaké oblečení. Mamince občas nadávali v obchodě, když šla nakupovat s tatínkovými potravinovými lístky, že je špinavá Židovka. Tatínek pracoval jako hlavní účetní v autoopravně Kroc na Budějovické ulici, v podniku, který dodnes stojí v Táboře na tom samém místě. „Tatínek po těch hlavních ulicích chodit nesměl. Od nás z Odolenovy ulice musel sejít k řece, pak jít podél řeky a postranními uličkami se přiblížit k Budějovické ulici a Krátkou ulicí pak přejít ke Krocům. Někdy jsem chodila s ním, když jsem šla do školy, ačkoliv já jsem tou oklikou chodit nemusela.“

Všechny tyhle drobné ústrky nakonec nebyly nic proti tomu, co se začalo dít po heydrichiádě. V Táboře byla věznice a popraviště, kde zahynulo kolem 150 lidí, a táborské gestapo bylo vyhlášené svou krutostí. Stačilo smyšlené udání – a nerozpakovalo se vynést rozsudek smrti. „V té čtvrti, kde bylo popraviště, bydleli Němci a nikdo z Tábora tam nechodil, lidé se tam báli. Říkalo se, že ty zastřelené odklízelo židovské komando,“ vzpomíná Hana Jančíková.

V Táboře nikdy nebylo židovské ghetto, Židé tam přišli až po roce 1620, nesměli kupovat domy a žili v nájmech. Teprve císař František Josef I. jim povolil domy vlastnit. Hodně Židů se tehdy přesunulo na Staré město, kde byly domy a pozemky levnější.

Na podzim roku 1942, 12. a 16. listopadu, odjely z Tábora do Terezína dva židovské transporty, každý z nich čítal asi 600 osob. Deportovány byly toho roku i dvě ze tří tatínkových sester. Jarmila Goldsteinová, v té době svobodná, odjela 16. listopadu 1942 sama z Tábora transportem Cb, měla číslo 453, Růžena Voglová odjela 27. července 1942 z Prahy do Terezína se svým mužem a dvěma syny transportem AAu a dostala číslo 896. Jednou měsíčně jim směli příbuzní posílat kilový balíček. V roce 1944 deportovali do Terezína i třetí tatínkovu sestru Ludwiku Goldsteinovou a v říjnu 1944 dostal pokyn k deportaci do pražského Hagiboru i otec pamětnice. V té době už byli všichni Židé z čistě židovských rodin z Tábora dávno pryč a odcházeli jen ti ze smíšených manželství. „Tatínek dostal papír od židovské obce, že může nastoupit do vlaku na Prahu, to Židé normálně nesměli. Mohl si s sebou vézt padesát kilo. Maminka mu našila palčáky, deku, teplé prádlo. Šly jsme ho vyprovodit na nádraží, samo sebou oklikou, po hlavních ulicích se jít nemohlo. Nějak mi v tom dětském věku nedocházelo, že už by se nemusel vrátit.“ Karel Goldstein strávil na Hagiboru tři měsíce. V prosinci 1944 ho tam pamětnice s maminkou mohla jet navštívit a směli spolu strávit půl hodiny. „Přivezly jsme mu krabičku cukroví. Otec byl pověřen jít druhý den nakoupit pro celý tábor něco k řezníkovi. Čekaly jsme tam na něj, a než mu to řezník všechno připravil a naložil, měli jsme na sebe ještě asi půl hodiny, tak jsme chodili po ulici a povídali si.“

V lednu 1945 Karla Goldsteina transportovali do Terezína. Zde pracoval vně městských hradeb a 5. května 1945 se mu povedlo spolu s dalšími vězni utéct. Skočil do prvního auta, které jelo kolem, dostal se do Prahy, kde přečkal povstání, a pak odjel domů do Tábora.

Po tatínkově odjezdu do Hagiboru vyloučili pamětnici na základě rozhodnutí říšského protektora ze školy. Jako náhrada byla zřízena tzv. šestá třída pro děti vězněných nebo zastřelených, kterým ještě nebylo čtrnáct let, aby následně mohly jít pracovat nebo do učení. Jak si Hana Jančíková pamatuje, nic moc se tam neučilo, a tak odjela k tetě na chatu na Lužnici, kde byla až do května 1945.

I přesto se v životech lidí objevovaly záblesky normálnosti a solidarity. Hodně českých četníků bylo shovívavých, pekaři dávali mouku pod rukou, řezníci dávali větší příděly masa. Když deportovali tatínka pamětnice, jediného živitele rodiny, jeho zaměstnavatel pan Kroc vyplácel mamince jeho plat až do konce války.

Tetu jsem nepoznala

V květnu 1945 se Hana Jančíková vrátila do Tábora, kde s kamarády vítala ruské osvoboditele a mávala na ně kyticemi šeříků. Za městem musely děti chodit příkopem, protože na silnici se kvůli proudu vojáků nevešly. Příkopy a louky byly plné odhozených přileb, zbraní a protektorátních peněz. Čekání na transportované příbuzné bylo neveselé. Nejprve domů přišel tatínek, kterého hned odvezli do nemocnice se žloutenkou a zánětem slinivky. Nechtěl moc mluvit o tom, co v Terezíně prožíval. Přesto si Hana Jančíková pamatuje na vyprávění o hladu, o epidemii tyfu, o tom, v jakém stavu se do Terezína vraceli vězni z koncentračních táborů na východě, z území, které už obsadili Sověti. V červnu 1945 se vrátila domů teta Ludwika. Hana Jančíková na setkání vzpomíná: „Nikdo na ni nečekal, nevěděli jsme, že se vrátí. Pak přišla vyhublá, ostříhaná, v pruhovaném vězeňském kabátku. Poznala jsem ji až podle hlasu. Prošla několika koncentračními tábory, mimo jiné Ravensbrückem, a přežila to asi i proto, že měla za muže árijce a deportovali ji tak pozdě.“ Většina Židů, kteří odešli na sklonku roku 1944, se domů nakonec vrátila, ti z transportů z let 1942 a 1943 obvykle takové štěstí neměli. Goldsteinovi dlouho čekali, zda se vrátí i Jarmila s Růženou. Později se dozvěděli, že Jarmilu Goldsteinovou deportovali do Osvětimi 20. ledna 1943 transportem Cq, měla číslo 912, kde zahynula. Růžena Voglová s mužem a se syny odjela z Terezína do Osvětimi 6. října 1944 transportem Eo, č. 190, kde všichni zahynuli. Jak pamětnice říká, jejich neblahý osud v rodině tušili. „Když přišla do Terezína teta Ludwika, poslala nám takový jinotajný moták, kde psala, že ptáčkové už ze zahrádky uletěli. Teta se jmenovala Voglová, to je německy pták. Prostě psala, že Voglovi už v Terezíně nejsou.“ Celkem rodina přišla za války asi o dvacet příbuzných. Hana Jančíková vzpomíná, jak chodili po válce k sousedům a příbuzným žádat o věci, které si u nich tety schovaly, o koberce, obrazy, nádobí.

Chtěla jsem se dozvědět o svých kořenech

V září 1945 začala pamětnice chodit na reálku, nastoupila bez zkoušek hned do tercie. Také vstoupila s kamarádkami do Skauta. Vzpomíná, jak na letních táborech dostávaly balíčky potravinové pomoci z UNRY, konzervy či burské oříšky, které neznaly. V září 1949 odešla Hana Jančíková po ukončené kvintě proti vůli rodičů do Staré Role u Karlových Varů. Bavilo ji malování a nechala se strhnout kamarádkou, že se půjdou učit malovat na porcelán. „Byla jsem mladá a naivní. Učila jsem se tam dva roky, ale k malování mě vůbec nepustili, na to tam měli zaběhané německé malíře. Vyučila jsem se tedy v oboru keramický točíř, dělala jsem mísy a talíře. Skaut komunisté po únoru 1948 zrušili, takže jsem chodila do Pionýra a měla na starost oddíl. Vedla jsem ho stejně jako Skauta, jen se musely nosit červené šátky.“ Když bydlela v Karlových Varech na internátu, dělala tam knihovnici. Roku 1952 se vdala a krátce po sobě měla tři děti. Manžel byl voják z povolání, důstojník, a rodina se kvůli tomu často stěhovala. Měnová reforma v roce 1953 pamětnici zastihla v porodnici s prvorozenou dcerou Hanou. Každý si mohl vyměnit 300 Kčs v kurzu 1:5, a co bylo nad tuto sumu, měnilo se v kurzu 1:50, takže většina lidí přišla o úspory. Obchody se ze dne na den zavřely a prováděla se inventura. Hana Jančíková vzpomíná, jak jako mladá matka podcenila nákup výbavy. „Neměla jsem košík, ve kterém by malá spala, a říkala jsem si, že to vyřeším, až přijdu z porodnice. Ale to byla akorát inventura, takže jsem musela na úřad, aby mi dali potvrzení, že mi mohou v obchodě košík prodat i přesto, že mají zavřeno a prodávat nesmí.“ V Sezimově Ústí, kam se v roce 1958 Jančíkovi přestěhovali, si pamětnice dokončila nástavbovou maturitu na škole pro pracující místního Kovosvitu. V Prachaticích si pak dálkově udělala na střední pedagogické škole kvalifikaci na učitelku v mateřské škole. Povolání se nakonec stalo jejím celoživotním posláním, a jak sama říká, práce s dětmi ji nesmírně bavila. „Dokonce jsem tam kreslila asi víc, než bych kreslila v porcelánce, tam se většina obrázků stejně lepila.“

Manžel Hany Jančíkové byl přesvědčený komunista, přesto ho ze strany vyloučili. Pamětnice tam tedy vstoupila místo něho, aby alespoň někdo z rodiny ve straně byl a děti mohly jít studovat.

Po otcově smrti v roce 1971 se Hana Jančíková začala více zajímat o své židovské kořeny. Tatínek po sobě zanechal mnoho písemností a chtěl vydat knihu o historii Židů v Táboře po roce 1938. Hodně dokumentů jí zůstalo také po Voglových, kteří je u Goldsteinových nechali, než odešli do transportu, například seznamy toho, co z majetku museli odevzdat nacistům.

Hanu Jančíkovou oslovila akce „Napiš jedno jméno“, která se konala v Plzni jako vzpomínkový akt na oběti holokaustu. Na podzim 2002 proto zorganizovala podobnou akci v Táboře a od té doby se pietní akt koná v Táboře každoročně. Na starém židovském hřbitově v Táboře, který nechali nacisté srovnat se zemí a jenž je dnes součástí parku Pod Kotnovem, vznikl památník obětí holokaustu s jejich jmény. V roce 2003 pamětnice iniciovala založení občanského sdružení Hadasa, které pořádá pietní akty se čtením jmen obětí holokaustu, přednášky ve školách, výstavy či koncerty. Hana Jančíková je v občanském sdružení stále aktivní a dosud žije v Sezimově Ústí.