Ing. Vladislav Jandjuk

* 1969

  • „Ten náš kolega ze Svobodné Evropy tady sehnal kontakt na tehdejší Helsinský výbor. A tam jsme zrovna narazili na chlapíka, který se věnoval uprchlíkům. Takže on se nás ujal, byl to nějaký advokát, který působil v tehdejším Helsinském výboru, a ten nám řekl, co máme dělat. Že tady je sběrný… takový přijímací tábor na Lounsku, tam máme dorazit a oficiálně se tam přihlásit k tomu, že žádáme o azyl. Takže jsme tam dojeli, do toho místa, přijeli jsme na vrátnici někdy večer, tam byla nějaká ostraha, prostě nějaká firma, která to střežila. Tak jsme tam přišli a řekli jsme lámanou češtinou těm lidem, jako že jsme přijeli z Běloruska a chceme požádat o politický azyl. Oni na nás čuměli nechápavě a říkali: ‚Jeďte odsud! Běžte pryč!‘ – ‚Proč?‘ – ‚Ne, přijďte zítra!‘ – ‚A proč zítra?‘ – ‚Ne… prostě… říkáme vám, jeďte do nejbližšího města, přenocujte tam někde a ráno se stavte.‘ No dobře, tak když tohle říkají, tak jo. Tak jsme to otočili, přijeli jsme do Mostu, tam jsme přespali v nějakém hotelu, Černigov [sic] se to jmenuje, nějaká taková šílenost. Ráno jsme přijeli na nějakou devátou nebo co. No a už tam samozřejmě na nás čekali, byla tam cizinecká policie s tlumočníkem a tak. A my jsme pak pochopili, proč nás ta ostraha poslala pryč. Protože ta přijímací místnost, ve které bychom museli strávit noc, protože tam nikdo nebyl v tom táboře, tam byla jenom ta ostraha, to prostě byla nějaká firma najatá, ale nikdo z těch povolaných osob tam prostě nebyl. Takže my bychom tam museli v té místnosti strávit jako asi celou noc, dokud ráno by tam nepřijeli ti policajti z ciziňáku a ti lidé, co tam řeší ty procedury. Než by sehnali tlumočníka a všechno… A ta místnost byla taková dost jako nepěkná, bylo to tam počurané… Taková jako bída to byla. Takže oni asi z ostrahy ti chlapi viděli, že jsme normální lidé, a poslali nás přenocovat do toho hotelu. My když jsme potom u toho výslechu o tom mluvili, tak ten policajt říkal: ‚Jak to? Oni vás museli okamžitě přijmout. Jak to, že vás poslali pryč? Co to je za…! To musíme…!‘ A my jsme mu potom říkali: ‚A můžeme to vymazat z toho záznamu? Pojďme to vyhodit. Ti chlapi se vůči nám zachovali slušně.‘“

  • „Ty naděje na nějaké změny, na nějaký postupný vývoj, že se to bude vyvíjet někam směrem k nějakým západním hodnotám, to samozřejmě bylo velmi rychle pryč. To bylo jasné už předtím. A hlavně ono nejde jen o Lukašenka, to je jen takový symbol. Ono vedle něj je spousta těch temných lidí, kteří když tam nastoupili, tak to prostě začali kolem sebe strašně rychlým způsobem likvidovat. A ty věci, které jsme skládali jako skládačku, složitě, dlouho dohromady, tak aby se nám to líbilo, aby to bylo hezké, najednou se to začalo rozsypávat jako písek mezi prsty. To bylo neuvěřitelně depresivní. A tam přišla spousta lidí jakoby z kriminálního podsvětí. Já prostě si pamatuji, vzhledem k tomu, že jsem se pohyboval v nějakých takových podnikatelských kruzích… samozřejmě jsme měli nějaké kontakty na podsvětí, určitě, bez toho to nešlo. A najednou ti zločinci, kteří se pohybovali kolem, tak začali mít zájem o působení v těch jeho silových strukturách. A oni přišli – za mnou tam přišel jeden, prostě úplně debilní, on věděl, že se nějak věnuji politice, tak si myslel… prostě úplný debil. A říkal: ‚Ty tam máš nějaké kontakty. Hele, zeptej se, jestli by mě tam nevzali jako nějakého bodyguarda nebo něco takového. Víš co, to by bylo super.‘“ – „Takže ten Lukašenkův režim začal být napojený na tenhle organizovaný zločin.“ – „Ti lidé tam začali pronikat, protože oni byli bezohlední, oni byli připraveni konat to zlo, provádět ty represe bez ohledu na nějaké ty zákony a pravidla. Takže postupně se začali dostávat dovnitř, nejdříve do té ochranky, pak nějaké ty likvidační oddíly, které tam začaly vznikat, pololegální, pak úplně nelegální. A teď ti lidé samozřejmě potřebovali dělat nějakým způsobem kariéru a tak dále. A jak uděláte nejlépe kariéru v silových složkách? Musíte na někoho tlačit, musíte někoho mlátit, někoho pronásledovat, aby vás povýšili v rámci toho systému. Takže prostě to se roztáčelo samo.“

  • „V tom Bělorusku je to složitější, protože tam jakoby to národní obrození není dokončené ani dnes. A ta otázka tam nikdy takhle nestála, ten rozdíl byl vždycky po náboženské linii. Ten, kdo chodil do katolického kostela, byl Polák. Kdo chodil do pravoslavného kostela, ten byl ruský, protože byl ruského vyznání. A tamten byl katolického vyznání, to znamená polský, protože katolíci jsou v Polsku, v katolickém kostele se v polštině promlouvalo, to byla řeč, kterou se běžně mluvilo v těch kruzích, které se hlásily ke katolictví. No, a na druhou stranu, celé to pravoslaví bylo samozřejmě ruské, bylo podřízeno i ruské církvi, a tam se hovořilo rusky. Pak byla ještě židovská komunita, ti byli trochu bokem. Takže ta otázka, co jsem jako… jak to říci? Etnicky? Ta je složitá… Ti moji předkové pocházejí z těch katolických kruhů, ale já o sobě nemůžu říci, že jsem Polák, protože polsky umím jenom pasivně a tu polskou kulturu zas tak hluboce neznám, do kostela nechodím. Takže Polák nejsem. A Rus taky nejsem. Já se hlásím sám k nějakému běloruskému národu, ale vzhledem k tomu, že ten národ jakoby neexistuje, tak je to dost rituální přihláška.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Praha, 08.08.2018

    (audio)
    délka: 02:01:28
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Bělorusko vždycky bylo a bude ve stínu Ruska

Portrét detail
Portrét detail
zdroj: sbírka Post Bellum

Vladislav Jandjuk se narodil 11. listopadu 1969 ve Vitebsku v tehdejší Běloruské sovětské socialistické republice. Jeho praděda bojoval v Rudé armádě během Říjnové revoluce, dosáhl hodnosti důstojníka NKVD a byl popraven při čistkách v třicátých letech. Rodina zažila devastaci Běloruska během druhé světové války, babička byla odvlečena do sběrného tábora v Lotyšsku. Pamětník vyrůstal ve Vitebsku s matkou a babičkou ve velmi chudých poměrech, zajímala ho chemie a fotografování. Chemii také vystudoval na univerzitě v Minsku, byl členem národoveckého kroužku a podílel se na organizování opoziční činnosti proti sovětskému imperialismu. Po vyhlášení nezávislého Běloruska v červenci 1990 působil jako počítačový expert a agitoval za obnovu svébytné běloruské kultury. Během vlády Alexandra Lukašenka na svou opoziční činnost navázal, udržoval kontakty se zeměmi západní Evropy a podílel se na šíření nezávislého zpravodajství v Bělorusku. Aby unikl zatčení a případné fyzické likvidaci, emigroval v roce 1997 do Česka, kde získal politický azyl. Působil v běloruské sekci Člověka v tísni, dnes pracuje v oblasti informačních technologií.