Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. Vladislav Jandjuk (* 1969)

• narozen 11. listopadu 1969 ve Vitebsku v dnešním Bělorusku

• praděda, důstojník NKVD, popraven během čistek v třicátých letech

• babička zavlečena do sběrného tábora v Lotyšsku

• vyrůstal bez otce, vynikal v chemii a fotografoval

• od poloviny osmdesátých let členem národoveckého kroužku

• v roce 1992 dokončil studium chemie na univerzitě v Minsku

• v roce 1995 vstoupil do Běloruské lidové fronty, původně opozičního obrozeneckého hnutí

• v roce 1997 emigroval do Česka, kde získal azyl

Vladislav Jandjuk se narodil 11. listopadu 1969 ve Vitebsku v tehdejší Běloruské sovětské socialistické republice. „V naší rodině došlo před válkou k zatčení mého pradědečka a následně byl v třicátém pátém roce popraven jako polský špion,“ vzpomíná na rodinné poměry. Během revoluce v roce 1917 se totiž praděda i jeho bratr jakožto „velcí levičáci“ vrátili z Kanady, kam odjeli za lepším životem, a přihlásili se do Rudé armády; praděda byl pak vybrán i do řad tajné policie. Seznámil se s dívkou z tradičně katolické rodiny, a protože její otec vztah s komunistou neschvaloval, odešla s pamětníkovým pradědem do Vitebsku. Její rodina ale zůstala v obnoveném Polsku, což stačilo k tomu, aby byl praděd – tehdy již důstojník NKVD – po letech zatčen a „odsouzen bez práva na dopisování“ neboli zastřelen.

Prababička a její tři dcery se tak ocitly v nezáviděníhodné roli příbuzných nepřítele lidu, byly veřejně ponižovány, žily v bídě a dívky nesměly chodit do školy. Jejich situace se zlepšila až s okupací Vitebsku německou armádou v červenci 1941. Vojenská správa města s nimi jakožto s příbuznými nepřítele bolševismu zacházela poměrně slušně a zajistila jim i obživu, jejich židovští spoluobčané však byli masakrováni po tisících a shazováni do řek a roklí. Představa, že budou evakuovány do Německa na práci, je proto v pozdějších letech války nadšením nenaplňovala, přestože „Němci slibovali, tak jako slibovali všem“. Ve sběrném táboře v Lotyšsku, kam byly převezeny, tak ženy uplatily rumunské dozorce, kteří je v noci nechali uprchnout, a na zpáteční cestě do Vitebsku se setkaly s postupující Rudou armádou. Pobyt v táboře rodinu v očích bolševické moci očistil, navíc v hladovém a téměř zničeném městě nebyl na případné represe čas. Babička Vladislava Jandjuka se tak vdala za důstojníka Rudé armády původem z Ukrajiny, s nímž počala jeho matku, jejich vztah ale neměl dlouhého trvání.      

Dětství ve Vitebsku

Otce pamětník nepoznal, v malém bytě v čtyřpatrovém činžovním domě z počátku padesátých let, kdy došlo k částečné obnově válkou téměř zničeného Vitebsku, vyrůstal „ve velmi chudých poměrech“ s matkou, která pracovala v továrně „ve správě majetku“, a babičkou, zdravotní sestrou. Vzhledem k osudu praděda mu „bylo od začátku jasně řečeno, že komunistická strana, ten režim, který tady kolem toho je, je prostě krutý a nespravedlivý“. Když se vracel ze školy nadšený propagandou, ženy jeho zápal korigovaly a „říkaly vždycky na rovinu, co si o tom myslí“, přestože zároveň zdůrazňovaly, aby o tom, co doma slyší, nemluvil na veřejnosti.

S pokrytectvím režimu byl Vladislav Jandjuk konfrontován i při návštěvách v rodině spolužáka, syna prvního tajemníka komunistické strany ve Vitebsku. „On byl vášnivý sběratel loveckých zbraní, takže jeho byt byl plný drahých stříbrných pušek a zlatem ozdobených šavlí s drahokamy. A když jsem se tam poprvé ocitl a viděl jsem tohle, ve srovnání s těmi poměry, ve kterých jsme žili my a další kluci ze školy, tak jsem pochopil, že to, co rodiče říkají o té nespravedlnosti komunistického režimu, je naprostá pravda,“ vybavuje si, o čem rozjímal cestou domů, kde pak v zamyšlení „čuměl na tu žárovku, která nám ze stropu visela“.

Ve škole měl však pamětník „štěstí na dobré učitele“ a prospíval výborně. Zajímal se o chemii a reprezentoval školu na chemických olympiádách, zaujalo ho i fotografování a po několika letech se mu podařilo uprosit matku, aby mu z hubeného rodinného rozpočtu koupila vlastní zrcadlovku. Trápila ho však povinná četba ruských klasiků, například Dostojevského a Puškina, jejichž hrdinům nerozuměl a pohled na svět, který reprezentovali, mu připadal „iracionální a šílený“. „To byl první krok, ve kterém jsem pochopil, že ta ruská kultura není moje,“ vzpomíná Vladislav Jandjuk a dodává, že „pak bylo otázkou najít, co je moje“, což se mu později v prostředí špatně vybavených a povětšinou propagandistickou literaturou oplývajících sovětských knihoven podařilo nalézt například v díle Vasila Bykava. Zároveň si jasně uvědomoval podřazené postavení Běloruska jakožto jedné z provincií SSSR. „V jednu chvíli začalo z obchodů všechno mizet, potraviny, zboží, protože prostě ten Sovětský svaz na to neměl. Ale v Moskvě bylo úplně všechno, když jste přijel do Moskvy a šel jste tam do krámu, tak tam bylo úplně všechno,“ popisuje pamětník dojmy z výletů, zatímco ve Vitebsku si mezitím ženy v mnohahodinových frontách musely půjčovat děti, protože i základní zboží se vydávalo v daném počtu na osobu.

Kosmické zbraně, studium chemie a národovecké hnutí

Matka navázala po letech nový vztah a v malém bytě začalo být těsno, snažila se proto pamětníka směřovat k tomu, aby se po absolvování kombinované základní a střední školy přihlásil na vojenskou akademii. Ten souhlasil, ovšem pod podmínkou, že pokud neuspěje, přihlásí se na civilní školu dle vlastního výběru. Se spolužákem, synem prvního tajemníka vitebské komunistické strany, se tak v roce 1986 vypravil do Leningradu, kde na nejlepší ze sovětských vojenských akademií absolvoval měsíční zkoušky na „fakultu kosmických zbraní“. „Armáda může existovat jen ve dvou stavech – to je příprava na válku a vedení války. Teď jsme ve fázi přípravy na válku,“ prohlásil při jedné příležitosti k nastoupeným uchazečům jakýsi důstojník, čímž Vladislava Jandjuka jakožto citlivého mladíka poněkud šokoval. Ulevilo se mu proto, když ve zkouškách nakonec neobstál, na rozdíl od svého kamaráda, jemuž však bylo doporučeno, aby v rámci vojenské akademie studovat raději geofyziku, prý kvůli jeho „židovskému“ příjmení.

Pamětník odjel do Minsku, kde bez obtíží složil zkoušku na univerzitě, a začal studovat chemii. „Připadalo mi, že v rámci toho sovětského školského systému se dá něco dělat,“ vzpomíná, proč se pod vlivem ředitele vlastivědného kroužku, který navštěvoval ještě ve Vitebsku, „starého židovského pána“ a bývalého ředitele vlastivědného muzea, který své svěřence pod záminkou poznávání kraje seznamoval i s dějinami sovětských represí, rozhodl pro kariéru učitele. Chemii si pak zvolil i proto, že očekával, že v tomto oboru nebude pod tak intenzivním dohledem jako ti, kteří vyučují humanitní vědy.

V Minsku se také pamětník zapojil do kulturního a veřejného života, působil například v jednom z běloruských národoveckých kroužků, kterých během perestrojky vznikla při muzeích, galeriích a památkářských organizacích celá řada. Vedle nich se objevovaly i zárodky většinou ruskojazyčných politických uskupení, přestože „klasické disidentské hnutí, tak jak si to představujeme třeba z moskevského okruhu kolem helsinského hnutí a známých osobností, v Bělorusku neexistovalo“.

Jedním z intenzivně debatovaných témat byla především otázka sebeurčení. Zatímco ruskojazyční liberálové „razili myšlenku, která není vůbec nová, že je potřeba porazit komunismus, nastolit demokracii a následně se společnost v demokratickém procesu rozhodne, zda bude kulturně orientovaná víc na Rusko, nebo víc na Západ, nebo bude sebestředná, tedy nacionalistická“, národovecká opozice oponovala tím, že „v rámci ruského kulturního imperativu není možné dosáhnout demokratického uspořádání“ a je nutné ubírat se „cestou národního obrození, v jehož rámci vzniknou demokratické ideje lidských práv a svobod“. Ruskojazyční opozičníci tak považovali běloruské národovce za zpátečníky, ti je na oplátku vnímali jako nástroj tradičního ruského imperialismu. 

Vstříc lepším zítřkům k nové diktatuře

Přestože na sklonku osmdesátých let bylo prý už zcela zřejmé, že dny Sovětského svazu jsou sečteny, shromáždění v roce 1988 vláda ještě rozháněla násilím a neodstoupila ani po demonstracích, které v Bělorusku propukly v roce 1989, tak jako v celém východním bloku, protože „politická síla těch lidí na těch náměstích nestačila na to, aby vláda padla“. Téhož roku však z národoveckých kroužků vznikla Běloruská lidová fronta a po volbách do nejvyššího sovětu v květnu roku následujícího vyhlásilo Bělorusko 27. července 1990 nezávislost. Ještě během moskevského puče v roce 1991 byla situace napjatá, pak ale nastalo období „prudké dekomunizace“, během něhož se bývalá nomenklatura asi na půl roku stáhla do ústraní. Tito lidé se ale díky efektivní spolupráci podle pamětníkových slov velmi rychle dokázali v rámci nových poměrů vypořádat s majetkem strany, který obratně převáděli na polosoukromé subjekty, takže svůj vliv a moc převedli do ekonomické sféry a „společnost neměla sílu zatlačit na to, aby to odstranila, aby došlo k likvidaci těch nomenklaturních pořádků, které existovaly v tom sovětském systému“.  

Vladislav Jandjuk mezitím v roce 1992 promoval, a přestože jeho podvratné plány už vývoj politické situace překonal, chtěl se stát učitelem. Jakožto tehdy již známé postavě národoveckého hnutí mu však byla kariéra ve školství znemožněna. Protože se kromě chemie zajímal i o výpočetní techniku, brzy se zavedl jako expert v tomto oboru a stavěl počítačové systémy v nově vznikajících tiskárnách a nakladatelstvích. Věnoval se také aktivismu, s přáteli pořádal happeningy, pochody a oslavy dříve zakázaných svátků. Toto „období plné naděje“ však skončilo po volbách v roce 1994, v nichž zvítězil Alexandr Lukašenko. „Nám bylo jasné od začátku, že ten prezidentský systém bude zkáza,“ hodnotí dnes zpětně situaci, kdy „voliči ani volení neměli představu, co je to demokracie“, a myšlenka, že „zvolený většinou zodpovídá i za menšinu“, jim byla cizí.

Opozičníkem v Lukašenkově Bělorusku

„Lukašenko začal v prvních krocích likvidovat ty hodnoty, které pro nás byly zásadní a důležité,“ vzpomíná Vladislav Jandjuk, tedy státní znak, vlajku a postavení běloruského jazyka, po nichž následovaly pravomoci parlamentu, ústavního soudu a volební systém. „Struktury a lidé, kteří byli do té doby v pozadí, protože se nás do jisté míry báli, protože jsme jako vyhráli, ten komunismus padl a tak dále, tak najednou se to celé otočilo, oni začali získávat moc a začali postupně likvidovat nás, protože my jsme byli politická a společenská konkurence,“ popisuje situaci, kdy se mocní začali obklopovat lidmi z podsvětí, kteří „byli bezohlední, připravení konat to zlo, provádět represe bez ohledu na zákony a pravidla“, kteří z postů příslušníků ochranek pronikali do bezpečnostních sil a později i do „likvidačních oddílů“.

„Začalo brutální potlačování demonstrací, začaly se rušit tiskoviny, začalo pronásledování aktivistů a novinářů“ a opoziční síly se nedokázaly bránit, protože na rozdíl od státního aparátu nedisponovaly „mocí, časem a takřka neomezenými prostředky“. I tak ale Vladislav Jandjuk dělal, co bylo v jeho silách: když díky připojení k internetu zjistil, že veřejnost na Západě nemá o Lukašenkově vládě téměř žádné informace, spojil se s běloruskou emigrací a mimo jiné prostřednictvím Svobodné Evropy s přáteli zahraničí o jeho metodách informoval, díky svému technickému vybavení také tiskl letáky a články, které dále šířil neoficiálními kanály. Krátce před zveřejněním článku o vazbách Lukašenkova okolí na ruský bezpečnostní aparát pamětníka v jeho oblíbeném baru vyhledal přítel z mládí, s nímž se hlásil na vojenskou akademii a který po škole zakotvil v tajných službách, a upozornil ho, že jeho nadřízený o článku ví a „chce s těma grázlama zatočit“. Vladislav Jandjuk vyrazil za svými spolupracovníky a společně zamířili na poradu k vedoucímu místní buňky Lidové fronty, který prohlásil: „Jestli se vám něco stane, my nemáme žádnou sílu vám pomoci, nemáme vliv, lidi, nikoho. Co vydržíte, to vydržíte.“

„Fakt jsem nechtěl být zavřený, za žádnou cenu. Kdyby to mělo nějaký smysl, tak možná jo, ale nikdo by si toho ani nevšiml. Nikdo by o nás nevěděl, mohli bychom se ztratit. Už předtím byly případy politiků, kteří prostě najednou zmizeli, a nikdo nevěděl, kde jsou,“ zdůvodňuje pamětník, proč se ještě s jedním kolegou rozhodl vypravit se nejprve do Ruska, odkud přes linku, o níž předpokládali, že není monitorována, kontaktovali Svobodnou Evropu a pak i představitele národoveckého hnutí, který právě pobýval v exilu v Česku. Na jeho doporučení vyrazili 26. dubna 1997 autem plným knih přes Polsko do Prahy, kde kontaktovali Český helsinský výbor, který je nasměroval do tábora v Červeném Újezdu.   

V českém exilu

Tam se obratem přihlásili jakožto političtí uprchlíci, byli vyslechnuti a po měsíční karanténě převezeni do tábora v Bělé pod Bezdězem. Po třech měsících získali politický azyl a bylo jim nabídnuto ubytování v azylovém středisku v Jaroměři. Aby neztráceli čas ve chvílích mezi marným sháněním práce, snažili se pomocí inzerátu v novinách sehnat alespoň starší počítač. Věnoval jim ho jakýsi muž, s nímž se Vladislav Jandjuk spřátelil a jehož prostřednictvím se seznámil s lidmi z organizace Člověk v tísni. Ředitel této organizace Šimon Pánek mu pak nabídl, aby se od března 1998 stal vedoucím nově založeného běloruského centra této organizace. Po roce a půl se však prý ukázalo, že jeho politické „pozadí je stejně problematické pro západní donory jako pro Lukašenkův režim“. Aby neohrozil fungování celého podniku, raději proto z Člověka v tísni odešel a zahájil úspěšnou kariéru v oblasti výpočetní techniky. Do Čech po čase dopravil i svou matku a jejího manžela. Žije v Praze, a přestože se setkává i s celou řadou „vychovaných lidí“, jeho běloruský přízvuk mu v „uzavřené české společnosti“ způsobuje mnohé nesnáze, protože „běžní Češi v drtivé většině nevnímají jiné národy jako lidi“.

„Změnilo se to, že v podstatě tím, že v Bělorusku není žádný politický systém, není tam možný ani nějaký politický boj,“ prohlašuje Vladislav Jandjuk k situaci ve své vlasti, kde „tlak represivního aparátu je tak dlouhý a silný, že se to celé rozpadlo“. Téměř všechna organizovaná opoziční sdružení podle něho zmizela, možná jen s výjimkou občasných „mládežnických iniciativ, které jsou ovšem rychle infiltrovány a zlikvidovány“.