Ing. Vladislav Jandjuk

„Ty naděje na nějaké změny, na nějaký postupný vývoj, že se to bude vyvíjet někam směrem k nějakým západním hodnotám, to samozřejmě bylo velmi rychle pryč. To bylo jasné už předtím. A hlavně ono nejde jen o Lukašenka, to je jen takový symbol. Ono vedle něj je spousta těch temných lidí, kteří když tam nastoupili, tak to prostě začali kolem sebe strašně rychlým způsobem likvidovat. A ty věci, které jsme skládali jako skládačku, složitě, dlouho dohromady, tak aby se nám to líbilo, aby to bylo hezké, najednou se to začalo rozsypávat jako písek mezi prsty. To bylo neuvěřitelně depresivní. A tam přišla spousta lidí jakoby z kriminálního podsvětí. Já prostě si pamatuji, vzhledem k tomu, že jsem se pohyboval v nějakých takových podnikatelských kruzích… samozřejmě jsme měli nějaké kontakty na podsvětí, určitě, bez toho to nešlo. A najednou ti zločinci, kteří se pohybovali kolem, tak začali mít zájem o působení v těch jeho silových strukturách. A oni přišli – za mnou tam přišel jeden, prostě úplně debilní, on věděl, že se nějak věnuji politice, tak si myslel… prostě úplný debil. A říkal: ‚Ty tam máš nějaké kontakty. Hele, zeptej se, jestli by mě tam nevzali jako nějakého bodyguarda nebo něco takového. Víš co, to by bylo super.‘“ – „Takže ten Lukašenkův režim začal být napojený na tenhle organizovaný zločin.“ – „Ti lidé tam začali pronikat, protože oni byli bezohlední, oni byli připraveni konat to zlo, provádět ty represe bez ohledu na nějaké ty zákony a pravidla. Takže postupně se začali dostávat dovnitř, nejdříve do té ochranky, pak nějaké ty likvidační oddíly, které tam začaly vznikat, pololegální, pak úplně nelegální. A teď ti lidé samozřejmě potřebovali dělat nějakým způsobem kariéru a tak dále. A jak uděláte nejlépe kariéru v silových složkách? Musíte na někoho tlačit, musíte někoho mlátit, někoho pronásledovat, aby vás povýšili v rámci toho systému. Takže prostě to se roztáčelo samo.“

„V tom Bělorusku je to složitější, protože tam jakoby to národní obrození není dokončené ani dnes. A ta otázka tam nikdy takhle nestála, ten rozdíl byl vždycky po náboženské linii. Ten, kdo chodil do katolického kostela, byl Polák. Kdo chodil do pravoslavného kostela, ten byl ruský, protože byl ruského vyznání. A tamten byl katolického vyznání, to znamená polský, protože katolíci jsou v Polsku, v katolickém kostele se v polštině promlouvalo, to byla řeč, kterou se běžně mluvilo v těch kruzích, které se hlásily ke katolictví. No, a na druhou stranu, celé to pravoslaví bylo samozřejmě ruské, bylo podřízeno i ruské církvi, a tam se hovořilo rusky. Pak byla ještě židovská komunita, ti byli trochu bokem. Takže ta otázka, co jsem jako… jak to říci? Etnicky? Ta je složitá… Ti moji předkové pocházejí z těch katolických kruhů, ale já o sobě nemůžu říci, že jsem Polák, protože polsky umím jenom pasivně a tu polskou kulturu zas tak hluboce neznám, do kostela nechodím. Takže Polák nejsem. A Rus taky nejsem. Já se hlásím sám k nějakému běloruskému národu, ale vzhledem k tomu, že ten národ jakoby neexistuje, tak je to dost rituální přihláška.“