Jiří Janičata

* 1946

  • „Kdo se odtamtud odstěhoval, tak musel složit nějakou tisícovou zálohu na národní výbor. Buď dva nebo tři tisíce musel složit do trezoru a musela se zajistit likvidace baráků nebo s tím něco provést. Prostě to nějak uklidit. Protože jak tady vojáci v sedm a osmapadesátém jezdili po těch okresech a likvidovali baráky po Němcích, kde nikdo nebydlel, tak to už nebylo. Lidé to museli dělat na vlastní náklady. Potom jsme to bourali v roce 1967. To už jsem byl po vojně a v osmašedesátém došli Rusi a ti likvidaci dokončili.“

  • „Pak byla hospoda. Hospodu si pamatuju. To už jsem byl v učení v Ostravě, když jsme tam došli. Filgasovi byli už někde odstěhování, ale ten velký klíč byl pod čističem obuvi na schodech. Odemkli jsme a byli jsme v hospodě. Tam byl ten orchestrion, tak jsme vyhrabali nějakou šestku, hodili ji tam, zatočili klikou a ono to hrálo. To ještě za nás fungovalo.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Šumperk, 07.03.2023

    (audio)
    délka: 01:44:48
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Střední Morava
  • 2

    Šumperk, 11.03.2023

    (audio)
    délka: 01:10:09
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Střední Morava
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Zůstala jen kaplička

Jiří Janičata v roce 1960 v učení v Ostravě
Jiří Janičata v roce 1960 v učení v Ostravě
zdroj: archiv pamětníka

Jiří Janičata se narodil 7. října 1946 ve Velkých Losinách. Dětství ale prožil v osadě Annín (německy Annaberg) na Jesenicku, který po odsunu německého obyvatelstva dosídlili lidé z Valašska. Rodina tam žila až do šedesátých let na statku č. p. 107. Stejně jako ostatní obyvatelé v osadě ale během kolektivizace přišla o své polnosti, a tak se přestěhovali do blízké Kobylé. Lidé pak prý své domy museli na vlastní náklady strhnout a rozebrat. Krom zbytků zdiva z jednoho stavení je tak dnes jedinou hmotnou památkou osady kaple sv. Josefa. V šedesátých letech se Jiří Janičata vyučil v Ostravě pro válcovny v Nové Huti, kde také v tamní koksovně nastoupil do zaměstnání. Během vojenské služby u železničního vojska se seznámil se svou budoucí ženou Miloslavou Chlupovou. Vzali se v roce 1971 a společně vychovali své dvě děti Jiřího a Evu. Po vojně se Jiří Janičata vrátil do Kobylé, kde v sedmdesátých letech svépomocí postavil dům. Nejprve pracoval v šamotárně ve Vidnavě a posléze až do penze u Československých státních drah. V letech 1978 až 1998 byl soudcem z lidu, neboli laickým přísedícím u občanskoprávních sporů. Jako předseda osadního výboru vstoupil v druhé polovině osmdesátých let do komunistické strany, z níž v roce 1990 vystoupil. V době natáčení v roce 2023 bydlel stále v Kobylé nad Vidnavkou.