„Zatloukli na dveře. Bylo kolem jedenácti hodin v noci. Sestru sebrali na krajzáku v Ostravě a musela je přivést. Ona s něma jela skoro až k chalupě, kde jsme bydleli. Jak přišli k chalupě, tak je jeden gestapák odvezl zpátky k cestě a stáhnul za keř u cesty a čekali, až přijde manžel. Tak oni tloukli. My jsme tam byli dva nájemníci. Přišli do kuchyně. My jsme spali v kuchyni a brácha v pokoji. Měli jsme malého kluka, tak jsem se hned vzbudila. Samozřejmě jsem věděla, že přišli pro manžela. Začali řvát: ,Jak se jmenujete?' Řvali na něj, on vytřeštěný neodpovídal. Já jsem několikrát řekla: ,Špaček je to.' Oni na něj křičeli, až sám řekl, že je Špaček. Tak se musel oblékat. Začala jsem se též oblékat a oni řekli: ,Vy ne.‘ Když manžel řekl, že má šaty, s kterými chodil do roboty, v síni na věšáku, tak ho začali liskat a hned se kúlal po zemi. Chtěl se ještě napít. Tak jsem mu u pusy držela mléko, ať se trochu napije. Jako psa ho pak vedli na řetízku.“
„Když přišlo gestapo pro mé dvě sestry, brácha seděl na kopci a díval se, co se děje doma. Maminka utíkala do lesa a zastavila se až na Myslíku a už se domů nevrátila, až po válce. První rok žila až do zimy v lese sama. Živila se ovocem, chodila po zahradách a pak přišla k paní Žídkové. To je babička Jirky Chlébka, se kterým se dodnes kamarádím. Jak jsme bydleli v dědině, tak jsme meškali blízko, tak se znali. Mamka vždycky říkala: ,Jak jsem seděla na bačovým požorku,' to značí na kopci nad dědinou, ,tak začal padat sníh.' Do té doby byla v lese. Začala si říkat, že teď už se bude muset přihlásit, protože venku už se nedá být. Ale napadla jí Agneša. Šla za Agnešou a ta jí řekla: ,Kaj bys chodila? Tu zůstaň.' Tak tam zůstala. Byla tam do konce zimy. Já jsem měla na najatým polu krávu a nosila jsem jí tam múku. To víte, potravinový lístky neměla, nic. Tak jsme ji podporovali.“
„My jsme v době krize přišli ze školy, na učení moc nezůstalo. Museli jsme napást krávy, a který byl doma, tak šel dolů sbírat borůvky. S těma borůvkama jsme šli z Hůrek, já osobně až do Brušperku nebo do Příboru na prodej. Tam bylo trochu dražší než v Místku. Do Příboru to bylo skoro tři hodiny cesty. Když jsme chodili s prodejem do Brušperku, tak jsme si za to mohli koupit třeba látku na šaty nebo zástěru.“
Jindřiška Janíková, rodným příjmením Kulová, se narodila v roce 1922 v Palkovicích. Její otec se za války zapojil do odboje a v osadě Palkovické Hůrky ukrýval komunistického odbojáře Ludvíka Korbáše. Po prozrazení byl v roce 1943 zatčen nejen otec, ale i dvě sestry a manžel pamětnice. Matce se podařilo uniknout a až do konce války se skrývala před gestapem, nejprve v okolních lesích a potom v chalupě Anežky Žídkové. Zatímco sestry byly po několika měsících z vězení propuštěny, otce odsoudili k trestu smrti a 15. června 1944 popravili. Manžel zemřel na následky útrap v únoru 1945 ve vězení v Bayreuthu. Jindřiška Janíková se tak poslední dva roky války musela starat nejen o celé hospodářství, ale i o svého malého syna. Jako žena odbojáře přitom neměla nárok na potravinové lístky. Hned po válce vstoupila do komunistické strany a přesvědčenou komunistkou zůstala dodnes. Po roce 1948 nastoupila jako administrativní pracovnice k okresnímu akčnímu výboru a později pracovala na MNV v Palkovicích. Žije stále v Palkovicích.
