Boleslav Janků

„Ale my když jsme zaútočili a byli jsme už blízko, tak ti kluci naši na ně křičeli. Venku chodil řidič. Ono to auto bylo asi pokažený. Tak tam stálo a on to spravoval. Venku chodil řidič a ten nás zahlídl a začal po nás střílet. Ale ti kluci, když jsme dobíhali, na ně křičeli: , Nicht schiessen! Nicht schiessen!!‘ Aby nestříleli. Jenomže to nepomohlo. My jsme měli akorát tu Beretu. Ten samopal. To měl Rus, takovej šikovnej, odvážnej. Jenomže ten je pokropil, tam to auto, a když jsme doběhli až k silnici, jsme byli na šířku silnice okresní. To je šest metrů od sebe jsme na sebe stříleli. Tak ten Rus dostal zásah do toho samopalu. Ten mu přestal fungovat a on byl postřelenej. Tady na pravé straně někde. Tady byla jenom dirka, ale vzadu, tam by mohl pěst položit. Vytržený maso. Oni stříleli, dřív se to jmenovalo dum dum. Ale byla to ošklivá rána. Tak kluci, co mohli, ho odtáhli. Říkám: Ten nejhorší okamžik, co jsem zažil. Těch deset Rusů s těma puškama nebylo. Oni utekli a nás tam nechali.“

„I my jsme dostali dotazník, jestli chceme adoptovat do protektorátu. A táta říkal: ,Já nikam nejdu.‘ Chalupu jsme měli. Tady do toho protektorátu člověk nebyl jistej, co tam bude dělat. Nebylo kam jít. Vystěhovali a dělej si, co chceš. Otec si asi nevěděl rady. Říkal: ,Já nikam nejdu.“

„No a když to skončilo, tak jsem tam zůstal já. Já jsem tam zůstal poslední. S tím se nechlubím. Poslední, kterej tam odtud odcházel. A musel jsem tam nechat Šulu jednoho. Ten byl raněnej. Tady někde do toho. A říkal: ,Kdyby to aspoň tak nebolelo.‘ Ale byl to chlap těžkej a já jsem ho nemohl odtáhnout. A kromě toho na nás pořád ještě stříleli dva Němci. Byli jsme v příkopě schovaní, ukrytí a my jsme se nemohli zvednout. Jenom tak pro zajímavost, jak se to dělá: vystrčil na hlaveň čepici a vtom rána. Byla prostřelená. Byl to soused. Říkám: ,Petře, já tě neunesu. Já tě neodtáhnu.‘ Říkám: ,Podívej se na tu čepici.‘ On viděl, že nemůžu ho vzít. To by ho zastřelili. Povídám: ,Petře, já musím odejít. Je mně líto, ale já tě tu musím nechat.“

„No a teď že nechcou zůstat s náma. Že by chtěli jít naproti postupující armádě. To byla myslím chyba, kterou jsme udělali. A jako nezkušení jsme nevěděli. Chtěli jsme jim pomoct, tak jsme jim dali revolver a mapu. A na té mapě jsme jim vyznačili, kde jsme. Jenom tečkou. Kdyby se dostali do ruské armády, aby nám sem shodili zbraně, protože my jsme neměli zbraně. Já osobně jsem měl jen šestirannou pistoli. Šest pětatřicet. A v tom akorát jeden zásobník. To bylo pro tu osobní ochranu. Kdybych se setkal někdy... Ale my jsme zbraně neměli. No a po čtrnácti dnech, když jsem tam byl, ti Rusové odešli, naši je doprovodili až za Litovel na hranice. Tam jim řekli: ,Tady půjdete a jste za hranicema.‘ Jo, byly hlídaný. Jenomže to netrvalo dlouho, nad naším lesem začalo kroužit letadlo. Jistě Němci fotografovali každý pohyb, kterej tam byl. No a po čtrnácti dnech nás tam vymákli Němci.“

„ A ten jeden z těch Němců se v tom voze schovával a pořád střílel. Pořád střílel. Já jsem sice do toho vozu střílel taky, jenomže když jsem ho neviděl… měnil jsem to. Tam, tam… Snažil jsem se nějak. Ale vždycky za chvíli „prásk!“. Takže vylézt ven nebylo možný. A ještě jeden střílel a já jsem nevěděl odkud. On ležel, krytej, za silnicí, v tom příkopu na druhé straně. To bylo možná takových sto metrů a já jsem o něm nevěděl. Až najednou jsem ho zjistil. Tak jsem si to hledí nastavil. Já jsem na něj střílel taky, ale pořád nic se nedělo. Asi jsem měl špatně nastavený hledí. Tak jsem si ho dal na těch sto metrů. Namířil, prásk, chlap zmizel. Říkám: ,Tak, jednoho jsem dostal. Ale co teď s tím druhým? Ten se nehne!“