Lucie Janotová

* 1932

  • „On tady byl, jak jsem říkala, v tom Leopoldově. A tam jsme dostaly [s jeho maminkou] druhou návštěvu. Tu první návštěvu, ta dopadla tak, jak dopadla. Ne příjemně na duši ani na těle. Na první návštěvě jsem byla sama, s jeho maminkou jsme byly až na druhé návštěvě. Když jsem tam přišla, tak tam byla zeď, okýnka. Potom tam přivedli mě a pak z druhé strany Raďku, na obou stranách stráž. Já nevím, co to měli v ruce, ale pušky to nebyly, to bylo něco většího. A řekli: ‚Tak a žádné osobní dotyky, nebo končí návštěva!‘ Takže jsme si ani ruku nepodali, nesměli jsme. Tak jen tak očima člověk se setkal. Ani nevím, o čem jsme si povídali. To ani nešlo si povídat. Nešlo to ani z hlavy, ani z pusy. Člověk byl jako němý, že tohle mohlo být. Člověk si říkal, bože můj, jak tohle mohlo být, takový kluk, co on tady musí zkusit, když jsem viděla, jak ta věznice vypadá. Už když přišli do vrátnice, bylo tam plno ošuntělých chlapů komunistických.“

  • „On to byl Čech, ale byl to takový... já bych to řekla tak a nestyděla bych se to říct, i když nejsem sprostá, ale byl to prevít. Zřejmě za to něco dostal, za to, že to prozradil. A všechny ty jména lehce věděl, tak je prozradil, a oni je potom prostě sebrali. Byl to veliký zátah. Je zajímavé, že si pamatuju, jak tam bylo gestapo, jak tam bylo aut kolem továrny, a jednoho po druhém ty odbojáře, bylo jich kolem třiceti, je zatýkali a odváželi. Byli jsme tam taková semknutá vesnička, baráček za baráčkem, to věděl každý, že se tam toto zatýkání stalo.“

  • „On i tím trpěl, to jsem také možná minule řekla, že hejtmanem byl nějaký Šípek nebo Čípek. A ten Alvín dostával telefonáty. Oni měli telefon Gerlovi v té vile, teta. A takže mu i vyhrožovali, že není žádný Němec, když může dovolit to, aby měl pod vlastní střechou rodinu zrádce. To si pamatuju, něco i doslova. A takhle to Alvín říkal. A ještě k tomu vždycky říkal, že to je můj dům a já tam mám ty děti, a ony nemají kam jít. ‚Nikdo na mě nenaléhal a já jsem z vlastní vůle jim poskytl bydlení, protože jsem mohl.‘“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Jindřichův Hradec, 12.12.2021

    (audio)
    délka: 02:52:25
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
  • 2

    Jindřichův Hradec, 05.03.2022

    (audio)
    délka: 01:42:18
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Nacisté mi vzali otce, komunisté vzali svobodu mému muži

Lucie Janotová, rok 1964
Lucie Janotová, rok 1964
zdroj: Archiv pamětníka

Lucie Janotová, za svobodna Čurdová, se narodila 16. května 1932 v Hájích nad Jizerou v Podkrkonoší v rodině učitele Jaroslava Čurdy. Rodina žila v obci Dolní Sytová. Hned po začátku druhé světové války a vyhlášení Protektorátu Čechy a Morava se tatínek připojil k odbojové organizaci Obrana národa. Záhy se stal velitelem odboje v Dolní Sytové, kde se věnovali činnostem zaměřeným proti nepřátelskému režimu. Avšak po udání sousedem gestapu v roce 1941 otce a poté i celou skupinu zatkli. Jaroslav Čurda byl následně v Německu internován a v roce 1942 popraven. Lucie si po válce a po studiích v Mladé Boleslavi našla vážnou známost, svého budoucího manžela Radislava Janotu. Avšak ani zde nebyly začátky lehké. Radislav Janota, jeden z prvních poválečných československých pilotů a učitelů létání, kterému řemeslo předávali západní letci z Royal Air Force (RAF), byl obžalován z velezrady a v roce 1950 odsouzen k třinácti rokům odnětí svobody. V roce 1956 došlo k revizi rozsudku a propustili ho. Ihned po návratu domů vešli s Lucií do svazku manželského a měli spolu dvě dcery. Ty měly, jakožto dcery politického vězně, tedy nespolehlivé osoby, v následujících letech problémy s přijetím na vysokou školu. V roce 2022 žila Lucie Janotová v domově pro seniory v Otíně u Jindřichova Hradce.