Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ak. arch. Josef Janský (* 1929)

• narozen 3. února 1929 v Opavě jako Josef Kohn

• v roce 1938 se rodina přestěhovala z Opavy do Kroměříže

• v letech 1948 – 1953 studoval architekturu na VŠUP Praha

• od roku 1949 členem KSČ

• roku 1970 ze strany vyloučen během normalizačních prověrek

• v letech 1953 – 1990 pracoval jako architekt v Pražském projektovém ústavu

• v letech 1990 – 1991 pracoval v Koordinačním výboru Občanského fóra

Příběh Josefa Janského

Díváme se na zažloutlou fotografii: Josefovi předkové, slavnostně oblečení, na ní stojí bokem v zástupu, anebo sedí a nenuceně konverzují. Píše se rok 1907 a takový byl tehdy pro fotografování úzus. V pozadí je zámek a je zřejmé, že fotografovaná rodina je jeho součástí. Zámek se jmenuje Golič, dnes se nachází ve Slovinsku jižně od Mariboru, tehdy na území mnohonárodnostní habsburské monarchie. Nejmenším dítětem na snímku je Dagmar, pamětníkova maminka, tehdy asi čtyřletá. Kromě ní vidíme i její rodiče, Marii a Josefa (Josef Klvaňa byl profesorem klasických jazyků na gymnáziu v Kroměříži). Do Goliče jezdila široká rodina na letní byt. Dagmar byla ze čtyř dětí Klvaňových nejmladší, nad ní stojí sourozenci Anna, Josef a Marie. Na fotografii chybí pouze zakladatel tradice rodinných pobytů na Goliči, Josefův pradědeček Benedikt Hertl. Zemřel po první světové válce, jeho žena Claudia má na fotografii černé šaty, ale vdovou tenkrát ještě není.

 

Dovolil to císař pán?

O svém pradědečkovi z matčiny strany Benediktu Hertlovi mluví Josef jako o „romantickém podnikateli“. Josefovi předkové z obou stran pocházeli z Kroměřížska, z Hané. Když pradědeček Benedikt začínal svou kariéru jako mladý obchodní příručí, při procházkách v okolí Kroměříže si všiml kamenného větrného mlýna stojícího na kopci a řekl si: “Až přijdu k penězům, tak ten mlýn koupím.“ A tak se také stalo. Postupně k němu přistavěl jednotlivé pokoje, až celá přístavba vypadající jako vlak dosáhla délky 60 metrů. V bytech nebyl zřízen vodovod ani elektřina, natož kanalizace. Na Hertlov, jak se dodnes říká a jak je i zachyceno v mapách, začala jezdit rodina na letní byt.

Pradědeček vysázel smrky, borovice a ovocné stromy, celou přístavbu opatřil šindelovou krytinou, a když bylo hotovo, začal se jeho podnikavý duch rozhlížet dál. Už byl v důchodu, přesto se rozhodl začít znovu. Prohlásil: „Ještě nekončím!“ Ve Štýrsku koupil renesanční tvrz, výše zmíněný Golič, který upomínal na typ slovenského „kaštiela“, s topolovou alejí vedoucí na hlavní silnici a s hospodářskými staveními. K nim přistavěl dvě jednopatrové vilky, které podnikavě na léto pronajímal hostům z Vídně. Z hroznů z přilehlého vinohradu pálil „starý koňak z vína vlastního pěstění“, jak praví dobová reklama s vyobrazením palírny.

Politicky byl Benedikt Hertl loajálním občanem císařství. „Když vznikla Československá republika a vnuci mu to radostně oznamovali, otázal se: ‚A dovolil to císař pán?‘“ vypráví Josef. Na Hertlov i Golič všichni rádi jezdili, rodinná sídla byla přirozeným místem setkávání, zde se udržovala rodinná pospolitost. Když po první světové válce pradědeček zemřel, odkázal Golič svým třem starším vnoučatům. Nejmladší, Josefova maminka, dostala Hertlov, což se pro ni ukázalo jako šťastné rozhodnutí: rodina totiž o Golič nakonec přišla – po druhé světové válce prezident Tito odmítl majetek původním majitelům vrátit, ale Hertlov, jako prakticky trvale neobyvatelná stavba, rodině Janských zůstal jako rekreační obydlí. Josef si vzpomíná, jak na Golič s maminkou až do svých pěti až šesti let na léto jezdil. Rodiče zde získali mezi místními Slovinci známé, s nimiž udržovali až do vyvlastnění Goliče přátelský styk.

 

MUDr. Josef Janský

Tatínek Josefa, také Josef, narozený roku 1889, pocházel ze skromnějších poměrů než jeho maminka Dagmar. Byl nejstarším z osmi dětí venkovského řezníka z Kroměřížska Ignáce Kohna, který zdědil živnost po svém otci, rovněž Ignáci Kohnovi. Josef byl nadaný, ale jeho rodiče neměli prostředky, aby ho financovali na studiích. Měl ovšem štěstí, získal stipendium císaře pána a vystudoval lékařství, obor dermatologie, na Karlově univerzitě v Praze. Protože dostudoval v předvečer první světové války, musel okamžitě narukovat jako vojenský lékař na frontu. Ocitl se nejdřív v Srbsku, potom v Itálii, ovšem nikoli jako legionář, v legiích nebyl. Po válce byl přidělen do opavské vojenské nemocnice jako její velitel. Závazky plynoucí ze stipendia přešly z původně rakousko-uherské strany na československou. Kromě práce v nemocnici měl otec v Opavě i svoji soukromou praxi. „Byl to člověk velice družný a společenský, měl spousty známých, byl pokladníkem české části opavského divadla. Myslím, že to byly nejšťastnější roky jeho života,“ říká Josef. Prostřednictvím své kolegyně, lékařky MUDr. Marie Hrušákové, rozené Klvaňové, se v Opavě seznámil s její sestrou Dagmar a po svatbě se jim narodilo jediné dítě, syn Josef, pamětník a vypravěč tohoto příběhu.

 

Nikdo tehdy nepomyslel, že ta idyla za pár let skončí 

Za Rakouska-Uherska byla Opava z velké části německá. V hlavním městě Slezska se mluvilo převážně německy, ale žila tu i polská a česká menšina. V 19. století emancipační snahy Čechů sílily a vyústily v roce 1883 v založení českého gymnázia. Přirozeně, po vzniku Československa počet Čechů a jejich vliv ještě výrazněji posílil. Slezsko se stalo v novém politickém útvaru zemí a nutně potřebovalo povolat z vnitrozemí české úředníky, učitele a lékaře. Bylo třeba je ubytovat a poskytnout jim zázemí. Rodina Janských, tak jako mnozí z nově příchozích, bydlela v části Opavy zvané Kylešovský kopec. Josef tam chodil do školky a začal tam i svoji školní docházku. Maminka Dagmar byla v domácnosti, jako tehdy většina vdaných žen z tzv. lepších rodin. V Opavě bylo třeba usilovně stavět. Josef s rodiči bydlel v pronajatém bytě ve vile se zahradou. „Na ulicích nebyl žádný provoz, pro děti tu byl ráj na zemi,“ dodává. Postavila se nová budova Sokola, v místním divadle se střídavě hrálo česky a německy, kavárna Orient se stala místem setkávání české inteligence. Byl postaven největší a nejmodernější obchodní dům Československa - Breda & Weinstein. Opava vzkvétala. „Nikdo tehdy nepomyslel, že ta idyla za několik málo let skončí.“

 

Z Kohna Jánský

Dědeček Josefa z otcovy strany byl bratrancem otce olomouckého arcibiskupa Theodora Kohna, jehož předek v předcházející generaci přestoupil na katolickou víru a nechal se pokřtít. V rodině se traduje následující historka: Jednou arcibiskup Kohn navštívil svoji rodinu a Josefova babička, o generaci starší než církevní hodnostář, mu na uvítání políbila ruku na arcibiskupský prsten. Když odešel, mladší generace tu devótnost babičce vytkla.

„Žádné extrémní potíže mezi Němci a Čechy tehdy v Opavě nebyly, opavští Němci byli takoví usedlí,“ říká Josef. Na konci 30. let už bylo jasné, že potíže hrozí. Tím, jak sílil vliv německých národních socialistů za hranicemi, začala být ohrožena samotná existence rodiny Kohnových. Jeden z osmi Josefových pradědečků se ještě před svatbou z Izaiáše stal Ignácem, nechal se pokřtít. Josef byl tedy, podle tzv. norimberských zákonů, osminový Žid. Situace se stávala stále nebezpečnější a z dokladů vyčteme, že 24. října roku 1938 podal MUDr. Josef Kohn žádost o přejmenování sebe a své rodiny. Vybral si jméno Janský. Stejně tak rozhodla široká rodina. Příjmení Kohn nebylo tehdy v hanáckých vesnicích a městečkách příliš neobvyklé, i v katolických rodinách. Ostatní sourozenci MUDr. Kohna-Janského zůstali žít na vesnicích v okolí Kroměříže, hluboce ukotveni v katolické církvi. Byli to většinou řemeslníci, necítili potřebu si jméno měnit, v prostředí, kde jejich rodiny žily odnepaměti se necítili ohroženi. Josef vzpomíná na jedinou situaci ve svém životě, asi v roce 1935, kdy se s lidovým antisemitismem setkal. „Byla to spolužačka z mateřské školky. Křičela na mě: ‚Žide, smrade!‘ Měla to od rodičů.“ Za protektorátu nesměl Josefův otec být zaměstnán ve státních službách. Musel odejít z nemocnice, která v rámci mobilizace byla přemístěna hlouběji do vnitrozemí, do Valašského Meziříčí, a byla po rozpuštění armády zrušena. Ovšem soukromou lékařskou dermatologickou praxi vykonávat mohl. Z Opavy se rodina přestěhovala na Hertlov a potom do Kroměříže. Metoděj, jeden z bratrů Josefova otce, nesměl dále učit, jinak rodina antisemitskými nařízeními postižena nebyla.

 

Gestapák Ringholz

Na začátku protektorátu se na Hertlově objevil jakýsi pan Dršťák. Tvrdil, že je uprchlík z Podkarpatské Rusi, že po obsazení území musel jako zaměstnanec finanční stráže z místa odejít a chtěl by se vrátit tam, kde vyrůstal, do obce Těšnovice, kde se nacházel Hertlov. Josefův otec mu velkoryse pronajal pomocný domek v areálu Hertlova. Jednoho dne gestapo z Přerova vtrhlo do kroměřížského bytu rodiny Janských a prohledali i Hertlov. Nikdo nevěděl, co hledají, ale nic podezřelého nenašli. Přerovské komando vedl gestapák Ringholz. Působil dojmem bývalého policejního úředníka z předhitlerovského režimu. Udání korektně a detailně vyšetřil, a když nic závadného nenašel, radil Josefovu otci, která literární díla by měl nebo neměl (jmenovitě Peroutkovo Budování státu) mít ve své knihovně. „Němci nechtěli dělat případ za každou cenu. Chtěli to vyšetřit, a když nic nebylo, tak to nechali být,“ dodává Josef. Až po válce se ukázalo, že Dršťák byl udavač, na gestapu udával i další Čechy z okolí. Gestapo ho nakonec považovalo za přítěž, chtělo se ho zbavit. Jako kompulzivní udavač a nespolehlivá osoba byl poslán do koncentračního tábora, odkud se nevrátil.

 

Na Hertlov umístili rodinu kulaka

Přes Hertlov, kam během protektorátu rodina ráda jezdila, se převalila nejprve armáda maďarská. Budovy poničila, ale Janským se podařilo místo uklidit a uvést do původního stavu. Alexej Čepička, pozdější ministr národní obrany, se po návratu z koncentračního tábora stal předsedou MNV v Kroměříži. Zrušil soud, nastalo bezvládí a po krátké době zmatků ho zase obnovil. V roce 1950 byla do třech místností na Hertlově umístěna rodina „kulaka“, jemuž byl zabaven statek. Jeho žena a dcera chodily do práce, on musel zůstat v jakémsi „domácím vězení“. Tato situace trvala tři až čtyři roky. 

 

Bratranec Ilja

V Opavě Josefova dětství žili také Hrušákovi, sestra Josefovy maminky s manželem. Oba byli lékaři a jejich syn Ilja byl o deset let starší než Josef. Po maturitě na opavském českém Mendelově gymnáziu a po začátku německé okupace, když Němci zavřeli vysoké školy, odešel z republiky tzv. jugoslávskou cestou na Střední východ. Vstoupil do oddílu československé armády pod britským vedením, bojoval u Tobruku, později, poté, co prošel leteckým výcvikem v Kanadě a USA, se stal pilotem 111. perutě RAF. Jeho maminka, Josefova teta, byla po synově útěku z protektorátu internována v táboře ve Svatobořicích u Kyjova, kde byli vězněni příbuzní těch, co tajně emigrovali do zahraničí. Po roce byla MUDr. Marie Hrušáková propuštěna a jako lékařka pracovala v Praze. Ilja přežil a po válce se vrátil domů. Do únorového převratu pracoval u Britské informační služby, po únoru 1948 odešel i s matkou ilegálně na Západ. „Byl to útěk na poslední chvíli: opustil budovu oknem, zatímco hlavním vchodem už pro něj šli,“ dodává Josef. Později za Iljou chtěla emigrovat i jeho budoucí žena. Při útěku byla zadržena a odsouzena na rok do vězení. Až na druhý pokus se její odchod podařil. V Josefových kádrových materiálech hrál emigrant Ilja svoji roli: kdykoli, třeba i pracovně, měl Josef vycestovat na Západ, odjezd mu nebyl povolen.

 

Strýc JUDr. Josef Klvaňa

Josefův strýc, člověk s rodinou Janských velmi blízce spjatý, pracoval před válkou jako dobře prosperující advokát v Bratislavě. Když vznikl Slovenský štát, musel strýc z Bratislavy utéct. Po jistých peripetiích se dostal do Francie, bojoval spolu s francouzskými partyzány, tzv. maquisty, a když byla Francie postupně spojeneckými vojsky osvobozována, byl jmenován konzulem České republiky v Marseille. Jeho nadřízeným byl JUDr. Vladimír Clementis. Po osvobození a obnovení Československé republiky byl strýc jako blízký Clementisův spolupracovník povolán na Ministerstvo zahraničí do Prahy. Na počátku 50. let, kdy v rámci údajného spiknutí takzvaného Slánského protistranického centra byl ministr zahraničí Vladimír Clementis popraven (3. prosince 1952), JUDr. Klvaňa zavčas ministerstvo opustil. V rámci akce „77 000 úředníků do výroby“ odešel pracovat do pohraničí, do Ústí nad Labem. Nejprve do drůbežárny, později jako podnikový právník do továrny Armaturka. V období normalizace emigrovala postupně celá jeho rodina do Kanady.

 

Podlehl jsem klamu, že se to dá zlepšit

„Měl jsem štěstí, že jsem byl u Benše,“ shrnuje Josef léta studií na Vysoké škole uměleckoprůmyslové (VŠUP, dnes známá též pod zkratkou UMPRUM) v Praze, kde začal studovat v roce 1948. „Ten si o socialistickém realismu myslel svoje a pokoušel se v tom proplout.“ Studoval ve speciálním ateliéru užité architektury. Josef pracoval celý svůj profesní život, 38 let, v Pražském projektovém ústavu. V roce 1958 propukla další politická akce 50. let – inženýři měli jít pracovat jako zedníci nebo jinam do výroby. Byl to jakýsi druh prověrek. Josefa se postih nedotkl, údajně díky tomu, že jeho otec měl v Kroměříži dobrou pověst. Rok po nástupu na UMPRUM vstoupil do komunistické strany. V pozadí vstupu byla Josefova záliba v recitaci, se Šrámkovou básní se dostal až do celostátního kola soutěže. „Na UMPRUM si mě všimli, prohlásili: ‚To je ta nová mládež,‘ a tím mě dostali. Podlehl jsem klamu, že se to dá zlepšit,“ dodává Josef. Za ta léta v KSČ neměl žádnou funkci. Po devatenácti letech byl při normalizačních prověrkách vyloučen, protože při schůzích četl protirežimní texty. „Nemám pro sebe omluvu. Byl to morální lapsus, co se nedá odčinit,“ uzavírá Josef. 

Josef měl vždycky talent na cizí jazyky, před rokem 1989 ale neměl příležitost své schopnosti uplatnit. Po sametové revoluci začal pracovat v Koordinačním centru Občanského fóra (KC OF) v Zahraničním oddělení. Přijímal zahraniční návštěvy, pořádal pro ně informační přednášky o situaci v Československu. Také občas zastupoval OF v zahraničí, například v Německu na sjezdu tamní strany zelených. Jeho žena Milada Vorlová se v 90. letech stala poslankyní České národní rady, pracovala v nadaci Institut pro demokracii a jednotnou Evropu a v roce 2010 kandidovala v komunálních volbách. Josef po odchodu do důchodu překládá z angličtiny do češtiny texty Evropské unie pro implementaci do našich zákonů. V osobním životě se těší z velké rodiny: má ze dvou manželství čtyři děti, šestnáct vnuků a deset pravnuků.

 

Limeriky psané česky

Dnes ho také těší psát limeriky. V češtině, ale se stejným espritem, jak je kdysi psával anglicky Edward Lear. Zde na ukázku tři z nich:

 

Jeden dědeček ze Zlína

stále miloval Lenina,

byl už jak malé děcko:

“Še vším šouviší všecko!”

žvatlal ten dědeček ze Zlína.

 

Stařičký dědeček z AUSu

vyhlásil kratičkou pausu

Nebyl to AUS, byl to přec FOK,

pausa trvá už desátý rok

Nebo to bylo přece jen v AUSu?

 

Jednou zrána ve Fulneku

pořádali závod šneků

První cenu – pračku Romo –

předávala Yoko Ono

tenkrát ráno ve Fulneku.