„Já jsem nesl to jméno až do deseti let, kdy jsme se všichni přejmenovali, protože už to bylo dost nebezpečné. Měl jsem spolužačku v mateřské škole v Opavě a jednou ona se zastavila přede mnou, s takovou jakoby nenávistí v obličeji na mě koukala a říkala: ‚Žide, smrade!‘ Takhle. Já jsem vůbec nerozuměl, o co jde. Pak mi došlo, že to zřejmě měla od rodičů, protože ona byla taky takové prtě jako já. Nemohla nic vědět. To byla jediná věc, kdy jsem se s něčím takovým setkal, protože taky už jsem, jak říkám, osminový. I podle norimberských zákonů. Ale zajímavé je, že můj otec, který byl tím pádem čtvrtinový Žid, nesměl mít státní zaměstnání za Němců. Takže on měl jenom soukromou praxi jako doktor a nemohl být v nějaké státní pojišťovně nebo tak.“
„Já jsem totiž, jak by se to dalo přesně říct: jak má člověk osm prarodičů, tak jeden z těch prarodičů, než se oženil, byl Žid. Dal se pokřtít, než vstoupil do manželství. Od té doby v naší rodině žádný Žid už nebyl. Nicméně to jméno [Kohn] se táhlo po jedné, té mužské linii, takže můj otec byl příbuzný arcibiskupa Kohna. To víte. Oni byli ‚vlastníci‘. To znamená, tatínkův otec byl bratrancem arcibiskupa. A ten arcibiskup, to ještě byl arcibiskupem, přišel navštívit příbuzné, to znamená moji babičku, patrně prababičku, prostě přišel se blahosklonně pobavit se svými příbuznými. Moje prababička, která musela být o něco starší něž on tenkrát, tak mu líbala ruku a ten prsten arcibiskupský. Chovala se k němu velice uctivě, a když odešel, tak ta mladá generace strašně babičce vynadala, že se tak pokořuje. Měli už na to takový pokrokový názor. Ale jinak s námi žádné velké styky neměl. Patrně to byl dost nešťastný člověk, ten arcibiskup, myslím. Nešťastný člověk, který neměl moc přátel. To je jen taková zvláštnost. Ačkoli oni byli katolická rodina, tak už takové ty legrácky nepěstovali.“
„Můj profesor se jmenoval Benš a byl to autor starého letiště, které je dnes už mimo. Byla to prvotřídní stavba a Elektrických podniků. Ten o tom socialistickém realismu, který byl prosazovaný, si myslel svoje a pokoušel se v tom proplout. V podstatě tam bylo pár takových troubů, ale že by tam byl nějaký útisk vyslovený, to nebyl. Když jsem ukončil tu školu, tak jsem byl v Pražském projektovém ústavu. Zajímavá epizoda tam byla, když v roce 1958 vypukly nějaké prověrky, kde řada inženýrů měla jít buď k výrobnímu podniku, nebo přímo jako zedníci. Byla to taková akce, která se na veřejnosti vlastně neprojevovala. O tom se vůbec nevědělo. To běželo skutečně a celá řada lidí musela odejít na jiná, většinou nižší místa." - "Jak to bylo s vámi? Byl jste taky postižen? Nebo se Vás to nedotklo?" - "Já jsem nebyl postižen. Jak mi potom prozradili, protože se dotázali na mého otce v Kroměříži a dostali dobrý posudek. Takže já jsem to přežil, ne ve zdraví, protože mě nepouštěli, když byl třeba nějaký zájezd do Finska nebo na Západ. Tím pádem jsem nebyl... u těch prověrek jsem vlastně taky nebyl k upotřebení na vyšší funkce, ale já jsem tam ani nechtěl.“
Josef Janský se narodil 3. února 1929 v Opavě jako Josef Kohn. Na česko-německé prostředí svého dětství vzpomíná jako na vcelku nekonfliktní. Jeho otec byl lékařem, náčelníkem vojenské nemocnice, měl také soukromou praxi a živě se zúčastňoval kulturních aktivit české menšiny. Pro soudržnost rodiny hrály důležitou úlohu rodinná sídla na Hertlově u Kroměříže a ve slovinské Goliči. S příchodem nacistů a zabráním Sudet musela rodina Opavu opustit a přestěhovat se do vnitrozemí. Jeden pamětníkův pradědeček byl židovského původu, a třebaže přestoupil již v 19. století na katolickou víru a rodina si v roce 1938 změnila příjmení z Kohn na Janský, otec nesměl být zaměstnán ve státních protektorátních službách. V roce 1948 začal Josef Janský studovat architekturu na Vysoké škole uměleckoprůmyslové (VŠUP) v Praze. Rok nato vstoupil do komunistické strany, ze které ho vyloučili během normalizačních prověrek. Někteří z jeho příbuzných emigrovali, a to byl důvod, proč mu nebylo normalizačními úřady povoleno cestovat do zahraničí. Celý svůj profesní život strávil na jednom pracovišti, v Pražském projektovém ústavu jako architekt. Na počátku 90. let působil v zahraničním výboru Koordinačního centra Občanského fóra.
Rodinná sešlost na zámku Golič.
Vlevo Josef Klvaňa, prof. klas. jazyků na gymnáziu v Kroměříži, dědeček Josefa Janského, uprostřed v černém prababička pamětníka Claudia Hertlová, po její pravici jediná dcera, babička pamětníka Marie Hertlová, provdaná Klvaňová, vlevo stojící dcera Marie Hertlové Anna, syn Josef Klvaňa, dcera Marie Klvaňová, na jejím klíně matka pamětníka Dagmar Klvaňová, ostatní neznámí, cca 1907
Rodinná sešlost na zámku Golič.
Vlevo Josef Klvaňa, prof. klas. jazyků na gymnáziu v Kroměříži, dědeček Josefa Janského, uprostřed v černém prababička pamětníka Claudia Hertlová, po její pravici jediná dcera, babička pamětníka Marie Hertlová, provdaná Klvaňová, vlevo stojící dcera Marie Hertlové Anna, syn Josef Klvaňa, dcera Marie Klvaňová, na jejím klíně matka pamětníka Dagmar Klvaňová, ostatní neznámí, cca 1907
