Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jana Janštová-Zachová (* 1947)

• narozena 29. listopadu 1947 v Praze

• vzpomíná na svého otce Karla Janštu, letce RAF

• vyučena frézařkou

• pracovala jako provozní několika pražských kin, po roce 1989 podnikala

• pečuje o odkaz svého otce

• v roce 2024 žila v Praze

4. listopadu 1939 opustil sedmadvacetiletý Karel Janšta Protektorát Čechy a Morava. Podařilo se mu dostat do Velké Británie, kde se do bojů proti nacismu zapojil jako střelec 311. československé bombardovací perutě britského Královského letectva. „Každý z nás chtěl dokázat, že československý národ je hoden svobody a že za ni chce a bude bojovat až do svého konce. Byli jsme skutečnými spojeneckými vojáky a prokázali jsme britské říši dobré služby. A tím i vlastní zemi. A toto vědomí, které nás naplňuje, nám nikdo nesmí brát,“ řekl Karel Janšta po svém návratu.

Táta si koupil květinářství i s maminkou

Do Prahy se vrátil 16. května 1945, koupil si malý byt v Žitné ulici a květinářství na Národní třídě. Původně vyučený zahradník chtěl navázat tam, kde před válkou skončil. Otevíral novou kapitolu svého života a budoucnost vnímal jako plnou nadějí. O to víc, když poznal Jiřinu Řežábkovou, mladičkou prodavačku květin, která se v jeho novém obchodě vyučila. Byla dcerou zahradníka, který se staral o vinohradský park Grébovka. Park silně poškodily bomby během velkého náletu na Prahu v únoru 1945 a zničily i domek, ve kterém Jiřina s rodiči bydlela. Do Karla Janšty se tehdy sedmnáctiletá Jiřina bláznivě zamilovala. Svatba Karla Janšty a Jiřiny Řežábkové se konala na počátku roku 1947 a na konci listopadu se jim narodila dcera Jana. „Táta si vlastně to květinářství koupil i s maminkou,“ říká Jana Janštová s úsměvem. Květinářství ale nebylo tím jediným, čím se její otec v té době zaměstnával. Nadále zůstal v armádě, pracoval na letišti a především se připravoval na politickou kariéru. Ještě ve Velké Británii vstoupil v roce 1940 do řad sociální demokracie a v prvních poválečných volbách pak za sociální demokraty kandidoval do parlamentu. Do osvobozené Prahy se navíc vrátil jako předseda Branného výboru Benešovy exilové vlády a podle slov své dcery mu měl být nabídnut vysoký post v rámci vedení státu.

Situace v poválečném Československu se ale vyvíjela zcela jinak, než jak Karel Janšta předpokládal a jak také doufal. Už první poválečné volby vyhráli komunisté a po událostech z února 1948 nebylo pochyb, že parlamentní demokracie v Československu je minulostí. Sociální demokracie přestala díky sloučení s komunistickou stranou existovat a část jejích členů ke komunistům přestoupila. Karel Janšta se komunistou nestal a navíc se rozhodl i pro odchod z armády. Brzy pochopil, že západní letci v nově nastolených poměrech upadnou v nemilost. Představy o spokojeném životě novomanželů Janštových se pomalu rozplývaly, k obživě rodiny s malým dítětem zůstalo alespoň květinářství. Jenže i to se mělo brzy změnit. 

Zadní střelecká věž

Šest válečných let se Karlu Janštovi nesmazatelně vrylo do paměti a stalo se nejintenzivnějším obdobím jeho života. Syn zahradníka ze zámku v Troubsku u Brna se narodil 9. prosince 1912. Vyučil se stejně jako otec zahradníkem, ale poté, co odsloužil základní vojenskou službu, se jeho cesta začala ubírat úplně jiným směrem. Povolávací rozkaz dostal do Prahy a v rámci povinné vojenské služby prodělal výcvik palubního střelce a telegrafisty. V Praze i v armádě už zůstal a v červenci roku 1936 byl převelen k leteckému pluku na letiště Praha. V té době již byli v sousedním Německu tři roky u moci nacisté a vztahy mezi Německem a Československou republikou se vyhrocovaly. Československá armáda se začala intenzivně připravovat na stále reálnější hrozbu útoku ze strany Německa. V září 1938 došlo k odtržení československého pohraničí a 15. března 1939 zbytek republiky obsadila německá armáda. Armáda československá podle rozkazu svého velení klást odpor nesměla. Karel Janšta se s takovým postojem nesmířil a rozhodl se pro odchod do zahraničí, cílem měla být Francie. Komplikovanou cestou přes Slovensko, Maďarsko, Rumunsko, Jugoslávii a Turecko se do francouzského přístavního města Marseille podle svých zápisků dostal na Štědrý den roku 1939. V dosud neokupované Francii vstoupil nejprve do cizinecké legie a následně do nově utvářené československé zahraniční armády. Po kapitulaci Francie odletěl v červnu 1940 do Velké Británie a stal se jedním z letců 311. československé bombardovací perutě britského Královského letectva (RAF).

Podle operačního deníku 311. bombardovací perutě se do bojů proti nacistům poprvé zapojil 10. září 1940 a naposledy usedl ke kulometům do zadní střelecké věže bombardovacího letounu Vickers Wellington 25. července 1941. Během prvního letu měla československá posádka za úkol bombardovat seřaďovací nádraží v Bruselu, v červenci roku 1941 pak německé přístavní město Hamburk.

Bojovat až do svého konce

Na sklonku života vytvořil Karel Janšta sérii obrazů, na všech jsou letadla a za nimi blankytně modré nebe. Nikdy předtím nemaloval, jen se potřeboval nějakým způsobem vypořádat a vyrovnat se vším, co mu na dlouhé roky zůstalo ve vzpomínkách. Bombardéry na modrém nebi možná vídal nad ránem, když se vyčerpaný vracel po nočním bombardování zpět nad britské území. Na ‚operační lety‘, tedy ve většině případů plošné bombardování velkých německých měst, vylétaly bombardovací svazy britského letectva v pozdních večerních hodinách. Kromě seřazených letadel ale Karel Janšta maloval i to, co vídal z letadla hluboko pod sebou – ohňové peklo rozpoutané shazovanými bombami. Při Karlu Janštovi stálo štěstí během celého ‚turnusu‘ – dvou stovek povinně nalétaných hodin. A to i přesto, že zadní střelecká věž nebyla krytá pancéři a stávala se tak nejzranitelnějším místem bombardovacího letounu. Podobné štěstí neměla celá pětina Čechoslováků dobrovolně sloužících v řadách britské RAF, na pět set jich během války zahynulo.

Karel Janšta se po svém nasazení v přímých bojích stal instruktorem nových palubních střelců a v květnu 1943 ho prezident Edvard Beneš jmenoval členem Státní rady, poradního orgánu prezidenta. Ve Státní radě, kde zastával funkci předsedy Branného výboru, pak zůstal až do konce války. V téže době také založil „Štefánikův fond“ určený k ukládání peněz na podporu rodin padlých letců RAF. Později si i sami letci prostřednictvím fondu spořili na nejistou dobu po válce. A Karel Janšta navíc pravidelně finančně podporoval svoji maminku, která zůstala v protektorátu. Peníze jí posílal poměrně složitým způsobem, přes prostředníky a pokaždé odjinud. Důvodem byla snaha, aby protektorátní úřady nezjistily, kde se její syn nachází. V případě vyzrazení by jeho blízké čekala internace v táboře ve Svatobořicích – Němci považovali vojáky bojující proti nim v zahraničí za zrádce a mstili se jejich nejbližším.

Lepší než kriminál

Od konce války do komunistického převratu prožil Karel Janšta krátké období, kdy se mohl cítit spokojený a kdy se jeho život ubíral podle jeho představ. Jeho dceři byl rok, když došlo k zásadní změně. Jana Zachová prožila první roky dětství v duchu nejintenzivnějšího budování socialismu. A také v době, kdy komunisté začali intenzivně upevňovat svou moc. Jedni z prvních, kteří se ocitli na pomyslné černé listině, byli západní letci. Jana Janštová vzpomíná, jak její rodina prožívala počátek 50. let: „Ten náš obchod byl krásný, všude byla zrcadla, a tak se zdálo, že těch květin tam je dvojnásobek. Jako malá jsem si tam ráda hrávala. Ale ve dvaapadesátém nám ten obchod znárodnili. Doma nám odstřihli telefon, protože jsme byli nežádoucí rodina a jako takoví jsme na něj nárok neměli. Ale byt nám nechali, protože byl malý, byla to jen dvougarsoniéra. A v naší ulici pak zřídili uliční výbor komunistické strany a jeho předsedkyně si jednou tátu pozvala a říkala mu, že by ji tedy moc zajímalo, co že on je vlastně zač. A táta jí na to odpověděl: ‚Vážená paní, já jsem dobrodruh.‘ A ona ho pak nechala na pokoji.“

Karel Janšta přišel o obchod a tím i o zdroj obživy pro rodinu, která se mezitím rozrostla o dalšího potomka. V roce 1950 se narodil Janin mladší bratr Karel. Bývalý letec RAF Karel Janšta měl ale s hledáním nového zaměstnání problémy, práci našel jako přidavač na stavbě a o něco později jako asfaltér a dlaždič. U manuální práce pak zůstal až do odchodu do penze. „Pamatuju si, jak jsme se jednou šli za tatínkem podívat. Asfaltoval silnice a chodníky, při tom klečel, roztíral ten asfalt a celou dobu to vdechoval. Později začal jezdit přes týden na montáže a vídali jsme ho jenom o víkendu. On byl ale asi organizačně dost schopný. Přestože tu práci nikdy nedělal, tak se zanedlouho stal vedoucím čety a nakonec si ho dělníci sami zvolili předsedou závodního výboru odborů. Dokonce mu nabídli, aby vstoupil do komunistické strany s tím, že by se pak mohl stát ředitelem montážní správy. Odmítl se slovy: ‚Když jsem sociální demokrat, tak přece nemůžu být komunista.‘ A dál klečel na silnici. Táta si uměl ze života vzít pokaždé to lepší, i když dělal asfaltéra, tak to bral tak, že je to lepší než být v kriminálu,“ pokračuje Jana Janštová .

Nikdy jí to neodpustil

V kriminálu ale na dlouhé roky skončili mnozí další z bývalých letců RAF. Karel Janšta se uvěznění vyhnul včasným a dobrovolným odchodem z armády. Výslechům v sídle Státní bezpečnosti v Bartolomějské ulici se však nevyhnul. Zvali si ho opakovaně a výslechy se pravděpodobně týkaly nejen jeho působení v RAF a v Benešově vládě, ale mnohem pravděpodobněji také jeho kontaktů se Zdeňkem Bechyněm. Bývalého funkcionáře sociální demokracie, důstojníka československé zahraniční armády působícího během druhé světové války ve Velké Británii Zdeňka Bechyněho poslala komunistická justice do vězení na 14 let. Zdeněk Bechyně byl navíc synem prvorepublikového politika Rudolfa Bechyněho a také zetěm Emanuela Vosky, elitního zpravodajského důstojníka a významného představitele prvního i druhého odboje. Emanuela Vosku komunisté ve vykonstruovaném procesu odsoudili k desetiletému vězení. Zdeněk Bechyně byl navíc souzen v jednom z přidružených procesů s „protistátním spikleneckým centrem v čele s Rudolfem Slánským“. Veškeré spisy týkající se výslechů a vyšetřování Karla Janšty ale Státní bezpečnost nechala v roce 1988 kompletně zničit.

Jana Janštová pokračuje: „Táta se se Zdeňkem Bechyněm znal ještě z doby před válkou. A když Zdeňka Bechyněho i celou jeho rodinu zavřeli, tak táta vzal jejich syna k nám domů. A ten syn – jmenoval se Jan – byl starý jako moje máma. A máma od nás kvůli němu odešla. Byl to jejich osud, táta s mámou byli od sebe hrozně daleko a ona se do Jana Bechyněho zamilovala.“ K definitivnímu rozchodu jejích rodičů došlo v roce 1956. „Máma vzala vinu na sebe, protože táta s rozvodem nesouhlasil, tak aby je mohli rozvést. A táta proto dostal nás děti, a tak jsme zůstali u táty a on nás vychoval,“ vzpomíná dál na těžké období. Její matka musela se svým novým partnerem opustit Prahu a odstěhovat se do Mariánských Lázní, Bechyňovi v Praze zůstat nesměli. Ale ani další vztah neměl dlouhého trvání, Jan Bechyně zemřel po čtyřech letech společného života. „Máma za námi jezdila každých 14 dní, ale s tátou se už k sobě nikdy nevrátili. Táta byl nesmiřitelný, nikdy jí to neodpustil, nikdy s ní už nepromluvil ani slovo,“ zakončuje Jana Janštová . 

Pane generále, hlásím se do služby

Karel Janšta po rozvodu najal hospodyni, která se o děti a o domácnost starala v době jeho nepřítomnosti, každý týden odjížděl na montáže. Jana chodila do třetí třídy základní školy, její mladší bratr do první. Odchod matky ale děti nevnímaly nijak zvlášť tragicky, jak říká pamětnice. S maminkou se pravidelně vídaly, hospodyně se o ně pečlivě starala a Karel Janšta byl dokonalým otcem. Mnohem hůř jako dítě nesla, jak se k ní chovala učitelka ve škole: „Nesměla jsem nosit pionýrský šátek, prostě mi to zakázali. A mně to bylo opravdu hodně líto, všechny děti byly v Pionýru, jen já ne. A tak jsem to vyřešila po svém. V Pionýrském domě jsem si šátek koupila a přišla jsem v něm do školy. Učitelka se na mě ale osočila: ‚No Janštová, jak to, že máš pionýrský šátek?‘ A já jí na to řekla, že mě ošátkovali v Pionýrském domě. A bylo to. A ten šátek mi už nechali,“ vypráví dál pamětnice. Vzpomíná také, jak oba sourozence brával otec na vyhlídkové lety, tehdy si myslela, že za odměnu. Až v dospělosti pochopila, že důvod byl jiný. Jejímu otci se stýskalo, duší zůstal až do konce života letcem. Když v roce 1960 propustili z vězení po 12 letech generála Karla Janouška, vrchního velitele československých perutí v Anglii, zazvonil Karel Janšta u jeho dveří. „A když mu pan generál otevřel, tak táta zasalutoval a řekl: ‚Pane generále, hlásím se do služby!‘ pokračuje Jana Janštová . 

Karlu Janštovi chybělo nejen létání, ale i přátelství na život a na smrt, tiché sdílení nesdělitelné těm, kteří to neprožili. Spolu s Karlem Janouškem byli v rámci velké amnestie propuštěni i další letci RAF a ani dlouhou odlukou a dalšími tvrdými zkušenostmi jejich přátelství neskončilo. Možná se o to víc prohloubilo a navíc zůstávali i v následujících letech pod stálým dohledem Státní bezpečnosti. Přesto se dál scházeli a jedním z oblíbených míst byla restaurace Černý pivovar na Karlově náměstí v Praze. „Já jsem tam tátu jednou hledala, ptala jsem se číšníků, ale oni mi nechtěli nic říct. Až když jsem řekla, že jsem dcera jednoho z letců, tak odhrnuli takový obrovský těžký závěs. No, a byli tam všichni – pod ochranou personálu,“ vzpomíná dál Jana Janštová .

Tehdy jsem pochopila, jak velké pouto je spojovalo

Jana se po základní škole vyučila frézařkou a hned po vyučení nastoupila do továrny. Chtěla brzy vydělávat a osamostatnit se, aby otci pomohla. 60. léta a především jejich konec, období tzv. pražského jara, přinesl politické uvolnění a naději na změny. Jana Zachová vzpomíná, jaká se i s jejím otcem udála proměna: „On měl takové světle modré oči a najednou se ty jeho oči rozsvítily, objevila se v nich jiskra naděje. Předtím nic takového v očích neměl.“ Jana byla na konci 60. let už vdaná za Karla Zacha a byla již také matkou malého syna. Za svým mužem se z malého a již nevyhovujícího bytu v Žitné ulici odstěhovala do Jinonic na nevelkou venkovskou usedlost. Její otec už byl v penzi a za rodinou své dcery rád jezdíval. Staral se jim o zahradu. „Tak, jak se to dělá v Anglii,“ říkával. Jiskry v očích mu znovu pohasly, když v srpnu 1968 do Prahy přijely sovětské tanky a Československo se opět a nadlouho stalo okupovanou zemí. 

Krátce předtím byl Karel Janšta povýšen do hodnosti majora a byl mu uznán statut účastníka protinacistického odboje. Ale teprve v roce 1991 byl plně rehabilitován a prezidentem Václavem Havlem povýšen do hodnosti plukovníka letectva. Plné rehabilitace ani svého povýšení se nedožil, zemřel 10. ledna 1986. Pohřeb si nepřál. „My jsme ho s bráchou ale neposlechli. Pohřeb jsme mu udělali, ale nikomu jsme vědět nedali. Ale když jsme v ten den přijeli do obřadní síně v Motole, tak tam seděl jeden letec vedle druhého. A já tehdy pochopila, jak velké pouto je spojovalo,“ vzpomíná Jana Janštová , která nadále pečuje o odkaz svého otce. Své vyprávění zakončuje slovy: „Tátu mám doma na velké fotografii a pokaždé, když jdu okolo, tak se na mě směje. On je tady se mnou pořád. A o sobě nemám co říct... Akorát že jsem měla fantastického tátu.“