„V té době, když byly ty nálety a spousta těch letců se nevrátila – byli buď v zajetí, nebo padli –, tak se začaly sbírat všech fotografie, suvenýry a takové věci. A začali si ti letci, kteří byli v RAF – táta byl zakladatelem toho fondu – začali si spořit. Každý, co mohl. Existují ještě pokladní knihy. Bylo to určené pro pozůstalé nebo i pro ně samotné, protože nevěděli, co jim osud přinese, po válce. Taky nemuseli být zdraví, tak si prostě spořili. A ten Štefánikův fond táta přivezl zpátky do republiky a byl to asi milion tři sta tisíc, to bylo v té době hodně peněz. A také jsou doklady na to, že to potom předal Svazu protifašistických bojovníků s tím, že mu přislíbili, že v tom budou pokračovat. A pak za ním přišel jeden z těch spolubojovníků, byl nemocný a byl bez prostředků. To už bylo asi v padesátém šestém roce, když jsem našla ten dopis, kde on psal na ten Svaz a jmenuje tam ty lidi, kteří se zaručili, že to bude pořád fungovat dál, jak to bylo myšleno. Ten dopis byl dost ostrý, to už my jsme byli na světě, a on se vlastně nebál…“
„Ke generálu Janouškovi se vypravil, protože to nějak zjistil, že ho propustili, a zazvonil tam v Malé Štěpánské. A pan generál mu otevřel a táta po vojensku zasalutoval a řekl: ‚Pane generále, hlásím se do služby!‘ A pak chodili do Černého pivovaru a tam se scházeli v mnohem větším množství. Někdo byl v Praze, někdo odněkud jinud i přijel, aby se viděli. V Černém pivovaru byl tak dobrý personál – já ho tam jednou hledala a vešla jsem do té restaurace v tom zadním bloku, ale tam nikdo takový nebyl. A tak jsem se ptala číšníků a oni mi nechtěli nic říct. A teprve pak, když jsem řekla, že jsem dcera jednoho letce, že ho hledám, tak šli a odhrnuli takový obrovský těžký závěs, ten byl snad až od stropu. No a tam oni byli, vlastně pod ochranou personálu.“
„Když přišli Němci, tak ještě pomáhal lidem přes hranice, v nějakém podzemním hnutí se angažoval. A potom, když už to bylo takové hodně fest, tak se rozhodl, že jde taky. Ven, proti Německu bojovat. Takže oni chtěli nejdřív přes Polsko, v některých knihách se uvádí, že šel přes Polsko, ale přes Polsko neodešel. Jeli směrem na Polsko, ještě mám záznamy jeho rukou psané, že jeli do Moravské Ostravy, ale museli změnit směr, protože přes Polsko to už nešlo. A tak jeli na Bratislavu, pak jeli do Budapešti, tam je chytli pohraničníci, takže je zavřeli a chtěli je vracet zpátky do země. A oni jim vysvětlovali, že když je pošlou zpátky, tak je tím vlastně pošlou na smrt. A táta říkal, že tam byla nějaká paní hraběnka a ona rozhodla o tom, aby je nechali jít dál. Takže oni pokračovali dál přes Rumunsko, přes – já to mám přesně napsané, dokonce snad přes Turecko. Pak vstoupili do cizinecké legie. S cizineckou legií se dostal do Francie do Agde a odsud – ve Francii už byl u letectva – se dostal do Anglie.“
A tehdy jsem pochopila, jak velké pouto všechny ty letce spojovalo
Jana Zachová, dívčím jménem Janštová, se narodila 29. listopadu 1947 v Praze. Jejím otcem byl plk. Karel Janšta, od roku 1940 palubní střelec 311. československé bombardovací perutě britského Královského letectva (RAF) a od roku 1943 předseda branného výboru Československé státní rady exilové vlády v Londýně. Krátce po návratu do Československa se oženil s Jiřinou Řežábkovou a v roce 1947 se jim narodila dcera Jana. Jana vzpomíná na dětství prožité v 50. letech i na obchod s květinami, který její otec provozoval na pražské Národní třídě a který mu byl v roce 1952 znárodněn. Karel Janšta byl současně až do roku 1948 zaměstnancem Ministerstva obrany a v prvních poválečných volbách navíc kandidoval za sociální demokracii do parlamentu. Po komunistickém převratu odešel z armády a až do penze pak pracoval manuálně jako asfaltér a dlaždič. Jana Janštová-Zachová vzpomíná také na složité období po rozvodu rodičů, kdy byli ona a její mladší bratr svěřeni do otcovy péče. Druhým partnerem její matky byl Jan Bechyně, syn Zdeňka Bechyněho, důstojníka československé zahraniční armády, funkcionáře sociální demokracie a politického vězně z procesu s Rudolfem Slánským. I její otec byl opakovaně vyslýchán Státní bezpečností kvůli kontaktům s Bechyněm, ale i kvůli svému působení v RAF a v Benešově vládě. Jana se vyučila frézařkou, pracovala ale jako provozní několika pražských kin. Její otec byl v roce 1991 rehabilitován a prezident Václav Havel ho povýšil do hodnosti plukovníka letectva in memoriam. Pádu komunismu se Karel Janšta nedožil, zemřel v roce 1986. V roce 2024 žila Jana Janštová-Zachová v Praze a pečovala o odkaz svého otce.