Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.
Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)
Mně jsou Čechy blízké, ale Ukrajina také
narodila se 5. března 1955 ve Zdolbunově (Rivnenská oblast) v tehdejším Sovětském svazu
pochází ze smíšeného česko-běloruského manželství
do sedmi let žila v obci Hlinsk, poté se přestěhovala do Zdolbunova
pracovala ve Zdolbunově jako učitelka matematiky
v současnosti žije ve Zdolbunově a je členkou krajanského spolku Stromovka
V Hlinsku na Volyni
Jelena Jarmoljuková se narodila 5. března 1955 ve Zdolbunově (ukrajinsky Zdolbuniv) v Rivnenské oblasti v tehdejším Sovětském svazu. Jedná se o menší město mezi Rivnem a Křemencem, kde v meziválečném období žilo mnoho Židů, Poláků i Čechů a národnostní pestrost patřila ke každodennímu chodu města. V roce 1955 již skončila reemigrace volyňských Čechů, kteří využili nastalé poválečné situace a na pobídku československého státu odešli do Československa. Otec pamětnice, který byl českého původu, odcestovat nemohl, protože byl nemocný:
„Mysleli, že má tuberkulózu, a babička se bála s ním jet. (...) Jeho otec už zemřel a on měl moc těžkou nemoc. Také byl ve Svobodově armádě, ale zastonal, a tak ho dali domů. Tak zůstala babička, tatínek i dvě sestry její, ale všichni chlapi odjeli. Maminka je z Běloruska, ale ona se také naučila český jazyk a čte i píše česky. My jsme furt jezdili do Československa ke strýcovi.“
Přestože měl tatínek jako voják 1. československého armádního sboru přednostní právo v roce 1947 reemigrovat, do Československa se nepřestěhoval. Na Ukrajině se seznámil s Běloruskou z jižní části Běloruska a uzavřeli spolu sňatek. Jelena Jarmoljuková se narodila v roce 1955 a o pět let později přišla na svět její sestra.
Pamětnice se sice narodila ve Zdolbunově, ale do sedmi let žila v obci Hlinsk, kde tatínek učil matematiku a maminka německý jazyk. Z hlediska historie volyňských Čechů se jedná o památnou obec – právě zde se usadili první čeští emigranti v čele s Františkem Přibylem a Josefem Oličem a založili tuto vesnici, která má dodnes díky rybníku a pivovaru Čecha Šmolíka v centru obce své kouzlo. Po roce 1947 však v obci zůstalo jen málo Čechů: „To byl Jirka Voženílků. On už zemřel. To říkali, že zemřel poslední Čech. Ale jsou tam ještě Zvěřinové, Jiřina Domanská a ještě Šaršová. Ona už zemřela a její dcera Zdena žije na Podcurkově. To jsou naši příbuzní. Její babičky bratranec byl ženatý s maminkou sestry... to je tak daleko, že to nevím přesně. Ale my jsme tak příbuzní, žádní Češi nejsou, že jsme jenom tak kamarádky, i přijíždíme k ní.“
Namísto Čechů se na západní Ukrajinu a také do Hlinska přestěhovali Rusíni z východního Slovenska a z jižního Polska. Z Polska bylo rusínské obyvatelstvo (částečně i nedobrovolně) přesunuto na střední Ukrajinu a poté kvůli hladu a špatným životním podmínkám odešlo na západní Ukrajinu, zatímco z východního Slovenska odešli Rusíni na západní Ukrajinu dobrovolně, ale poté se velká část přestěhovala do Zakarpatské oblasti: „Mezi národnostmi nikdy nic špatného nebylo. I mezi Slováky i mezi Čechy nebylo nikdy nic. Neslyšeli jsme, že by tam bylo něco takového.“
Teta Antonína Charvátová však byla za války zabita Ukrajinskou povstaleckou armádou, protože její manžel byl polské národnosti. Její muž byl odvlečen partyzány Ukrajinské povstalecké armády, a když se ho vydala hledat, tak ji prý také zabili. Jednalo se o národnostní rozmíšky mezi ukrajinským a polským obyvatelstvem a tyto třenice přetrvaly ještě do poválečného období. (A jaké byly vztahy, vy jste byla ještě malá, ale mezi Ukrajinci a mezi vámi?) „Nic špatného nebylo. Potom nebylo, po válce bylo. Tam byli banderovci a povídali, že babiččinu sestru zabili oni. Do padesát sedmého to tak bylo. Dnes je normálně klidné.“
Hlinsk byl v meziválečném období známý i díky zdejšímu kamenolomu. Po reemigraci českého osídlení kamenolom nadále fungoval, ovšem v roce 1965 prý zanikl. Dříve v něm prý pracovalo hodně lidí: „Oni začali dřevo korčovat a za korčování přišli na ten kámen. Náhodou. Oni nevěděli, že tam je kámen. (...) To je moc dobrý kámen a na Hlinsku je z něj postaveno moc domů. Přijížděli i z Hulče a z Kvasilova za tím kamenem. I z Ulbárova a Podcurkova. To jsou všechny kamenné baráky z toho kamene.“
Ve Zdolbunově po přestěhování
Po sedmi letech života v Hlinsku se rodina Podhajských přestěhovala do Zdolbunova. Jelena Jarmoljuková vystudovala Rovenský pedagogický institut stejně jako její sestra, která nyní vyučuje v bývalé české škole ve Zdolbunově a chtěla by o této škole vědět více. Sama pamětnice pracuje ve škole číslo pět. Obě jsou zároveň zástupkyněmi ředitele: „Už jsem dva roky v důchodu, ale ještě pracuji. Nemůžu být bez školy.“
V roce 1991 připravilo Československo humanitární akci na přestěhování Čechů postižených černobylskou havárií. Tehdy se operace týkala Čechů žijících v obcích Malá Zubovščina a Malinovka, ale určitou naději na přestěhování vyvolala i u Čechů žijících v Rivnenské a Volyňské oblasti. Československo však v letech 1991–1993 neuskutečnilo reemigraci z Rivnenské a Volyňské oblasti, a Jelena Jarmoljuková a její rodina tak spolu s dalšími Čechy zůstala na Ukrajině: „Chtěli jsme, a už nebrali. (Opravdu jste chtěli?) No. A jak byl v šedesát sedmém roce vedle Krnova ještě živý babiččin bratr, on nám dával barák a povídal, abychom tam zůstali. Ale babička byla tady sama a pak zde byli rodiče. A dům tady.“
Vztah k Čechům
„Já jsem se sama naučila český jazyk. Babička i tatínek furt mluvili jenom česky doma a já jsem to slyšela a jezdila jsem také do Čech. Já si tam koupila takový český jazyk a naučila se číst a psát. A slyšela. Mně byly nějaké dva roky, přinesli takový košík s třešněmi, tak já jím a babička říká česky, aby třešně schovali, aby mě nebolelo břicho. Takže já poslouchala a říkala jsem, že to schovám sama. Rozuměla jsem.“
Jelena Jarmoljuková často jezdila do Československa se svými rodiči a poté sama, přičemž první návštěvu za příbuznými uskutečnila v roce 1967. V období Sovětského svazu prý bylo těžké odjet na návštěvu do Československa, lidé museli mít pozvání, prohlášení na policii i další dokumenty a všechno trvalo přibližně měsíc a půl. Dnes to prý není o moc jednodušší, pamětnice potřebuje schengenské vízum. Sama by ráda natrvalo odjela do České republiky: „Ale mám manžela a jeho matka je stará, také osmdesát šest, a moje maminka je stará, tak už to nejde. Ale těším se, že někdy pojedu.“
Jejím příbuzným v České republice se prý naopak velice stýská po Volyni: „Jak měl strýc narozeniny, tak jsme mu zavolali. Sestřenice přijela a s maminkou mu zazpívaly ‚Volyň moja‘, tak on až brečel. On vzpomíná, moc vzpomíná, jak tady bydleli, měli kamarády, jak těžko pracovali.“
V České republice však pamětnice nemá pouze příbuzné, ale také mnoho přátel z řad volyňských Čechů, kteří reemigrovali v roce 1947, nebo z řad jejich potomků. Navíc udržuje čilé vztahy s mnohými čelnými představiteli Sdružení Čechů z Volyně a jejich přátel.
„Lepší život je v Čechách. Samozřejmě. Protože tam je více pořádku, dodržují zákony, jsou pěkné cesty, zdravotnictví není takové jako u nás, důchody jsou důstojné a výplaty jsou dobré. U nás to tak není. Tam o lidi dbají. Stát o lidi lepší pečuje než u nás. U nás je to zkorumpované, důchody jsou malé a výplaty jsou malé. Ve škole musí všechno udělat rodiče a děti, okna postavit, namalovat i opravovat. Všechno musí dělat rodiče. Stát nedává ani kopějku. Jenom peníze na plat učitelům, na plyn, na světlo a nic více.“
Do Polska, do České republiky i obecně do Evropy směřuje z Ukrajiny hodně migrantů, ať už na práci, nebo na studia. Také Jelena Jarmoljuková zná v České republice mnoho bývalých studentů, které dříve vyučovala. (Hodně se stěhuje do Čech?) „Hodně, hodně, aj do práce. Ale to jsou mladí lidé. I kolik mých studentů už tam žije, už mají i trvalý pobyt a pracují. V Čechách mohou mít trvalý pobyt, ale v Polsku nemusí. Tam je hodně lidí nelegálně. Hodně lidí je po světě, myslím do pěti milionů. Moje kamarádka je ve Španělsku. Tady není práce, a jestli nějaká je, tak platí moc málo peněz a za ty peníze tady nevyžiješ.“
Ve spolku Stromovka
V roce 1991 vzniklo v Dubně české krajanské sdružení Stromovka a od počátku jeho vzniku je jeho předsedkyní JUDr. Antonina Ponomarenko. Pamětnice je členkou Stromovky teprve tři roky, protože dříve o sdružení nevěděla. Pokud dnes chce vycestovat do České republiky, spolek jí dá prohlášení o její činnosti: „Trochu pomáhá. Jestli jedu, tak ve Stromovce vezmu takový papír, že jsem ve Stromovce, a poplatek za vízum neplatím. Jak jsem jela na rodinné setkání, tak mně to ukazovalo jenom vízum na dlouhodobý pobyt. Já to nepochopila a zapsala jsem se tam. A já měla mít krátkodobé vízum, tak mně nevzali papíry. Já to udělala podruhé [na krátkodobé schengenské vízum] a už jsem to nestíhala. Měla jsem málo času, tak mně známý pomohl. Tak jsem za týden měla papíry vyřízené.“
Se svými příbuznými je převážně v telefonickém kontaktu, ale využívá také internetové spojení. Dopisování je prý složité, protože její příbuzná v Čechách již kvůli zdravotnímu stavu nemůže psát. Její příbuzní také sami jezdili na Ukrajinu, často zde navštěvovali Kneruty a další místa spojená s rodinnou historií, ale v současnosti se prý bojí přijet kvůli politické situaci. Příbuzní jsou především z Moravy, a proto od nich pamětnice pochytila moravské výrazy – používá „aj“, „chcou“ a další moravská slova.
Dříve se prý Češi hodně odlišovali od Ukrajinců, prý byli vyspělejší a naučili zdejší obyvatelstvo hospodařit. Dnes už se však čeští krajané od místních Ukrajinců neliší: „Teď ne, teď už je málo Čechů na Hlinsku. (Nebo mezi vámi a Ukrajinci ve městě?) Teď ne. Už ne. Teď jsou všichni stejní.“
Tatínek Jeleny Jarmoljukové zemřel v roce 1996 a pamětnice žije s maminkou a se svojí rodinou ve Zdolbunově nedaleko železničního nádraží. Má v plánu, že svou vnučku přihlásí na střední školu v České republice.