„Já jsem se také naučila, také četla a slyšela, jak se mluvilo doma. A jezdili do Čech. Doma furt mluvilo česky, když byl pan tatínek a babička, tak mluvili jenom česky. (Jenom česky, jo?) Jenom česky se mluvilo. Jak já byla malá, myslím dva roky nebo co, možná aj méně, půldruhého roka, donesli takový košíček s třešněmi. Já mám moc ráda třešně aj doteďka. Já sedla vedle vědra a jedla, jedla, jedla a oni říkají po česky: ‚Schovej ty třešně.‘“
„Poprvé jsme byli [v Československu – pozn. aut.] v šedesátém sedmém roce. (Šedesátém sedmém, to vám bylo dvanáct let, že jo?) Bylo tam pěkně, nám se líbilo moc. (A co jste tam dělali nebo kde jste tam byli?) Rodiče měli dovolenou, jeli jsme do Hradečné a my jsme dlouho tam, půldruhého měsíce, byli. Jezdili navštívit rodinu, protože tam všichni byli ještě mladí. Tatínek měl hodně tam sestřenic a bratranců. Babiččin bratr ještě jeden byl s rodinou v Branticích. Tak jsme je jeli navštívit.“
„Huculi byli. Ve čtyřicet sedmém roce sem přijeli Huculi. Když Češi odjeli. (To vlastně byli jakoby Slováci, nebo Ukrajinci?) Slováci, jo, to byli Slováci. (Ze Slovenska?) Ze Slovenska. Přijeli sem a nasídlili se do českých baráků. Co se Češi odstěhovali, tak jim dali ty domy. Oni tam bydleli. (A potom tam nezůstali, že jo?) Někdo zůstal a někdo ne. Protože oni povídali, že jich ošidili. Jim řekli, že jim dají zemi a že jim tu bude moc dobře. A nebylo. Tak se odstěhovali.“
Jelena Jarmoljuková, rozená Podhájská, se narodila 5. března 1955 ve Zdolbunově v Rivnenské oblasti v tehdejším Sovětském svazu. Pochází ze smíšeného česko-běloruského manželství, otec byl původem volyňský Čech, který nemohl v roce 1947 reemigrovat kvůli nemoci, a maminka pocházela z jižního Běloruska. Pamětnice vyrůstala do sedmi let v Hlinsku, v původní české vesnici, a poté se přestěhovala do Zdolbunova. Vystudovala pedagogickou školu a celý život pracovala jako učitelka matematiky ve Zdolbunově. Je aktivní členkou krajanského spolku Stromovka.
