Olga Jaroňová

„Vzpomínám si na poslední den války. To pršelo, byla zima, bylo škaredě. Byl poslední duben. Celou válku jsme museli mít zatemněno, nesmělo se nikde svítit. A někdo nám bouřil na dveře. A když tatínek otevřel, přišel německý voják, že by si potřeboval obvázat nohu. Pořád ho vidím, jak si obmotává nohu. Měl ji raněnou, tak si ji zavazoval. Přitom nám ukázal fotku své rodiny, manželku a děti, a začal přitom plakat a stěžovat si. Tak ho mám pořád před očima. A když si nohu zavázal, tak odešel. A ráno prvního května svítilo sluníčko. Azurová obloha. A už přijeli rudoarmějci. Vidím, jak ten první jel na kole a volal: ‚Kdě fašist? Kdě fašist?‘ A za ním už ostatní armáda. A tak se u nás ubytovali. Vím, že tam zabili krávu, naporcovali ji a potom u nás v kuchyni vařili obrovský hrnec polívky. Byli u nás asi tak týden, než pokračovali dál s frontou.“

„Když přišel rok 1938, tak vím, že přišlo nařízení do čtyřiadvaceti hodin opustit Slovensko. A my jsme byli v internátu. Bylo to v září. Nebyli jsme tam ani měsíc, když si pro nás maminka přijela. Odvezla nás do Daskabátů, do rodiště tatínkova, k tatínkovu bratrovi. Tam byl výminek po rodičích, kteří už zemřeli. Do toho výminku jsme se nastěhovali. Tatínek tam zůstal asi měsíc, aby všecko sbalil a přestěhoval. A vzpomínám si na ty prázdniny. Tatínek byl velice pokrokový. Měl velikou knihovnu a jako jeden z mála lidí měl rádio, i když tam elektřina nebyla. Měl u rádia velký akumulátor a baterie, a já nevím co všechno, aby to hrálo. Chodilo k nám poslouchat v tom roce 1938 strašně moc lidí. Poslouchali i pod okny. Tak se zprávy z rádia šířily po okolí a v kasárnách.“