„Jednoho krásného dne, bylo to na začátku roku 1940, jsme se připravili, že večer odejdeme. A když jsem odcházel z domova, tak jsem se ještě rozhlídl a tatínek teprve přicházel, byl někde na návsi a mezi dveřma jsme se míjeli. A on mně říká: ‚Kam jdeš?‘ A já říkám: ‚Nikam, jdu se jenom takhle projít a vrátím se.‘ A on povídá: ‚Já jsem tam byl na návsi, tam nic není, nechoď tam.‘ A já říkám: ‚Já se hned vrátím.‘ Tak jsem odešel, on šel domů, přišel jsem na silnici, otočil jsem se na barák a říkám si v duchu: Odcházím do neznáma, kdo ví, jestli já ještě někdy uvidím ten dům a moje rodiče. Na návsi na mě už čekali kluci, tak jsme si tam ještě něco koupili na cestu, chleba a cigarety, a vyrazili jsme přes ty kopce. Po chvíli jsme se zastavili a ohlídli se a jeden kluk povídá: ‚Já se vrátím, já mám rodiče nemocný, starý, jim by bylo smutno a já jdu zpátky domů.‘ A já jsem si v duchu myslel, že já jsem na tom taky tak, moji rodiče jsou taky starý, matka byla nemocná. Tak nám podal ruku a odešel zpátky domů. Tak pak nás odcházelo už jen šest kluků.“
„V Novochopersku mě přidělili k protitankovým puškám, to byla asi dva metry dlouhá puška, těžká byla, měla 16,5 kilogramu a dva chlapi ji museli nosit. A když jsem potom šel na lékařskou prohlídku, tak mi řekli: ‚Hele, to je pro tebe těžká puška. My jsme vyfasovali protiletadlový zenitky, tam se potřebuje počítat a potřebuje se s tím seznámit, tak my tě dáme k protiletadlovým kanonům.‘ Dali nám ruskou příručku a seznamovali jsme se s tím. Rusové nám ukázali, jak se s tím zachází, ten kanon měl 21 q (metráků) a za minutu mohl teoreticky střílet 180 ran a byly tři druhy nábojů, protitankový, protivzdušný a protipěchotní. Tak jsme se tam cvičili a já jsem se ukázal jako šikovnej, tak mě hned udělali dělovodem, velitelem toho mužstva, to bylo sedm lidí. V tom mužstvu jsem měl skoro samý ženský, ale byly šikovný. Tu jednu jsem dával jako vzor chlapům: ‚Podívejte se, ženská, ale je šikovnější než vy, dřív je oblečená, dřív všechno udělá.‘“
„Ani ráno se dlouho nic nedělo a najednou se otevřely dveře a v nich byla moje matka ještě s dvěma matkama těch mých kamarádů. Ony když se dozvěděly, že jsme se nevrátili večer domů, tak se spakovaly a že nás dohoněj. A protože byl ještě sníh, tak šly po našich stopách. Přešly taky tu hranici a tam je ti Rusové taky drapli. A oni jim říkali, že hledají kluky, že jim utekly děti. Ti Rusové jim na to řekli ‚ničevo‘, spakovali je a přivedli tam k nám. No, já jsem z toho zůstal úplně paf. Teď ony začaly brečet, to bylo hrozný, že chtějí domů, aby nás pustili. Tak povídám: ‚Dobře, budeme se dožadovat.‘“
„Celej měsíc jsme cestovali, až jsme přijeli na konečnou stanici někde nahoře, kde to bylo, ani nevím. Vystoupili jsme z těch vagonů, byli jsme z té cesty takoví rozsezení, nepohybliví – to víte, sedět měsíc ve vagoně. Tak jsme dostali do ruky slanou rybu, říkali tomu ‚ťulka‘, to bylo jako jídlo. Bylo tam strašně moc sněhu, takže jsme automaticky jedli ten sníh, abysme zahnali tu žízeň. A teď jsme šli pěšky několik dní sněhem. A za námi šel kůň se saněma, že když někdo padne nebo nebude moct, tak ho tam naložej a povezou za námi, nebo když někdo umře, tak ho hodí do sněhu, zahrabou, divoká zvěř by ho tam sežrala stejně. A pak jsme přišli k jednomu baráku a tam jsme nocovali, tam jsem si sednul unavenej, nohy jsem měl dřevěný, chlap mi seděl na nohou. Ráno jsme pokračovali dál, ale já nemohl, já jsem vůbec necejtil nohy. Tak mně dva chlapi pomohli zvednout a já jsem si říkal: ‚Jen aby mě nenaložili na ty saně, protože tam zmrznu a oni mě hodí stejně do sněhu a zahynu tam.‘“
„No tak my jsme maďarsky neuměli, ale viděli jsme, že je to špatně všechno, ta okupace. Začali tam zatýkat a zavírat lidi jim nepohodlné, tak my jsme se domluvili potom, ti kluci, které nás brali na ten výcvik, že odejdeme pryč, že nás tam nic dobrého nečeká. Že když půjdeme do armády, tak nás seberou a pošlou na frontu a podobně...“
„Taj jsme přišli potom druhý den pracovat sami. Než my jsme proházeli ten sníh kolem toho stromu, než jsme se na to připravili, jak byl člověk ohnutej, tak se nám točila hlady hlava. Ten strom pak spadnul do toho sněhu a my jsme ho ani neviděli, ten sníh byl tím mrazem měkkej jako mouka. Pak jsme to museli kolem dokola prošlapat, osekat větve. Ty větve se v zimě pálily, v létě ne, aby nevznikl požár lesa. Ještě jsme ani nerozřezali na délku ten jeden strom a už jsme odcházeli domů, takže jsme vůbec neplnili normu a dávali nám i míň jídla. A protože já jsem byl mladej a tam byli starší a zkušenější vězni, tak ze mě udělali kuchaře. Tak jsem vyfasoval 30 dkg, takovou hrstku, kroupy nebo něco takového, pak ještě plechovej kýbl, ale neměl jsem sirky. Tak jsem si z klacku a provázku udělal jiskru, pak něco suchýho, aby to chytlo, vodu jsem měl ze sněhu, a když se začala vařit, tak jsem tam vysypal ty kroupy, uvařil to v tý špinavý vodě, nebyla tam ani žádná sůl, a povídám: ‚Oběd!‘“
Celé nahrávky
1
Dům s pečovatelskou službou, Chlumec u Ústí nad Labem, 04.01.2013
Podplukovník v. v. Michal Javorčák se narodil 19. června 1921 v obci Vyšný Verecký (dnes Verchni Vorota) na Zakarpatské Ukrajině. Pochází z úplné rodiny, která měla šest dětí. Chodil do měšťanské a obecní školy, pomáhal rodičům v hospodářství. S obsazením zbytku Zakarpatské Ukrajiny Maďarskem v roce 1939 přišly nábory mladých lidí do vojenských oddílů organizace Levente. Michal Javorčák v žádném případě nechtěl být naverbován do okupační armády, a tak se rozhodl pro útěk do SSSR. Na jaře roku 1940 tedy odešlo sedm kamarádů, aniž o tom řekli svým rodičům. Takřka ihned po překročení sovětských hranic je zatkli sovětští pohraničníci. Den poté se setkal s matkou, která se ho vydala hledat (společně s několika dalšími matkami) a byla také zatčena. Následoval pobyt v několika věznicích, ve Vinici na podzim roku 1940 skupině zatčených oznámili rozsudek - tři roky v pracovním táboře na Sibiři. Pamětníkova matka ve věznici zemřela. Roky 1941-1942 strávil v pracovních táborech v oblasti Vorkuty, kde vystřídal několik lágrů a také několik prací. Například v lesopovalu, kdy řezal dřevo, jako polní kuchař pro pracovní četu v lese, jako holič-obsluha lázně a také jako tzv. dnivalnyj - poklízeč. Díky tomu, že byl celkově slabší a také mladý, tak se náročné práci venku několikrát vyhnul, přesto onemocněl silným zápalem plic. Jeho stav byl natolik vážný, že ho odmítli léčit a odvezli rovnou do márnice. Jako zázrakem si ho - dosud dýchajícího mezi ostatními mrtvými vězni - všiml jeden lékař a několik dní mu pak tajně aplikoval léčebné injekce. Z nejhoršího se pamětník sice dostal, ale brzy onemocněl z nedostatku vitaminů tzv. slepičí nemocí - dočasným oslepnutím. Dostával tedy strouhanou mrkev. Z rozhlasu věděl o plánovaném propuštění československých občanů, Michala Javorčáka nakonec propustili na sklonku roku 1942. Z lágru putoval do Buzuluku, kde se začala tvořit československá vojenská jednotka a probíhal tam také výcvik. Následoval přesun do Novochoperska, kde byl přidělen k protiletadlovému oddílu a stal se dělovodem, velitelem protiletadlových kanonů. S touto brigádou se zúčastnil celého tažení a všech bojů od Kyjeva až po Prahu. Po demobilizaci v listopadu 1945 odešel na vlastní přání ke Sboru národní bezpečnosti s pracovištěm na Litoměřicku, kde až do důchodu pracoval u dopravního inspektorátu. V roce 1950 se oženil s Libuší Vysokou, s níž má dceru a syna. Je členem Československé obce legionářské. Žil v Domě s pečovatelskou službou v Chlumci u Ústí nad Labem, zemřel 4.3. 2017.
