Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

podplukovník v. v. Michal Javorčák (* 1921  †︎ 2017)

• narozen 19. června 1921, obec Vyšný Verecký na Zakarpatské Ukrajině

• v dubnu 1940 tajný útěk spolu s kamarády do SSSR

• ihned po překročení hranice zatčen

• celá skupina prošla několika dočasnými věznicemi a lágry

• na podzim 1940 ve věznici Vinice oznámen rozsudek tři roky v pracovním táboře na Sibiři

• roky 1941–1942 strávil v pracovních táborech v oblasti Vorkuty, kde vykonával řadu různých prací

• na konci roku 1942 propuštěn a spolu s ostatními Čechoslováky odvezen do Buzuluku

• přidělen k protiletadlovému oddílu

• stal se dělovodem, velitelem protiletadlových kanonů

• s tímto oddílem prošel celé tažení a všechny boje od Kyjeva až po Prahu

• krátce po válce navštívil svou rodnou obec

• demobilizován v listopadu 1945

• až do důchodu pracoval na Litoměřicku ve Sboru národní bezpečnosti

• člen Československé obce legionářské

• žil v Domě s pečovatelskou službou v Chlumci u Ústí nad Labem

• zemřel 4.3. 2017

Michal Javorčák se narodil 19. června 1921 v obci Vyšný Verecký (dnes Verchni Vorota) na Zakarpatské Ukrajině. Jeho rodiče, Jiří a Marie, měli celkem šest dětí. Chodil jak do měšťanské, tak obecní školy, jak bylo zvykem. V okolí nebyl průmysl ani žádné další možnosti, kde by se vyučil, a tak pomáhal rodičům s hospodářstvím.

Poté, co v březnu 1939 zabralo Zakarpatskou Ukrajinu Maďarsko, začala maďarská agitace mladých lidí do vojenských oddílů: „A nás potom brali jako mladý, osmnáctiletý, do tzv. Levente, to byla taková vojenská příprava, takový Svazarm jako.“

Michal Javorčák v žádném případě nechtěl být naverbován do okupační armády, a tak se s několika kamarády rozhodl pro útěk do SSSR: „My jsme maďarsky nerozuměli, ale viděli jsme, že to je špatně všechno, ta okupace, začali tam zatýkat a zavírat lidi jim nepohodlné, tak my jsme se domluvili potom, ti kluci, které brali na ten výcvik, že odejdeme pryč, že nás tam nic dobrého nečeká. Že když půjdeme do armády, tak nás seberou a pošlou na frontu a podobně…“

Na jaře roku 1940 tedy odešlo sedm kamarádů, aniž o tom řekli svým rodičům, protože věděli, že by o ně měli starost: „Když jsem je v noci poslouchal, tak jsem slyšel, jak říkají: ‚Aby ten kluk před těma Maďarama taky neutek.‘ Tak jsem věděl, že kdybych jim to řekl, tak mě nepustí.“

Rozhodli se, že odejdou navečer. Vzpomíná na poslední slova s otcem a poslední pohled na dům těsně před odchodem: „Já jsem odcházel a tatínek teprve přicházel, byl někde na návsi, mezi dveřma jsme se míjeli a říká mi: ‚Kam jdeš?‘ A já odpovídám: ‚Jen se tak kousek podívat a vrátím se.‘ A on říká: ‚Já jsem tam teď byl, na návsi, tam nic není, nikam nechoď.‘ A já na to: ‚Já se hned vrátím.‘“ Michal Javorčák vzpomíná také na to, jak při odchodu přemýšlel o svém rozhodnutí: „Sešel jsem na silnici, otočil jsem se na barák a říkám si v duchu: Odcházím do neznáma, kdo ví, jestli ještě někdy uvidím ten dům a své rodiče.“ Na návsi si ještě koupili nějaké věci, jako chleba a cigarety, a vyrazili přes kopce na hranici. Jeden chlapec z jejich skupiny si cestou útěk rozmyslel a rozhodl se vrátit, protože měl staré a nemocné rodiče a bál se, že by jim bylo smutno. Michal Javorčák ale zmiňuje, že podobné myšlenky na rodinu a nejasnou budoucnost tísnily všechny z nich. Jejich skupina se tedy zmenšila na šest osob.

Hned při spatření hraničního patníku se všem jakoby ulevilo, snad ani nečekali, že by to mohlo proběhnout tak snadno. Po maďarských pohraničnících nebylo nikde ani vidu, a tak samou radostí začali po překročení hraničního pásma mluvit bez obav nahlas, a dokonce si zapálili cigarety. Ještě než je stihli dokouřit, ozval se dusot kopyt, byli to ruští pohraničníci na koních. Místo přátelského přijetí ale museli dát ruce vzhůru, vysypat všechny kapsy a byli odvedeni do domku na samotě nedaleko železniční stanice Lavočnyj. Svou první noc na útěku z domova a za hranicemi strávili všichni společně v uzamčené místnosti. Jaké bylo jejich překvapení, když se druhý den dopoledne otevřely dveře a v nich stály tři ženy a mezi nimi i pamětníkova matka: „Když se v noci dozvěděly, že nejsme doma, tak se spakovaly a vydaly se nás hledat. Byl ještě sníh, takže šly po našich stopách. Po překročení hranic byly stejně jako my odchyceny ruskými pohraničníky. Snažily se jim vysvětlit, že hledají své syny, ale bylo to marné.“ Ženy samozřejmě po shledání se svými syny začaly brečet a prosit pohraničníky, ať je všechny pustí domů, že tam mají další děti a rodinu, ale všechno bylo zbytečné. Celá situace se tím jen zkomplikovala. Michal Javorčák si byl vědom toho, že má doma malého bratra, a kdo se o něj bude nyní starat, když otec musí pracovat? Všichni se snažili alespoň vzájemně se utěšovat.

Nikdo z nich netušil, že v rodné vesnici už byli všichni považováni za mrtvé. Byla to taková propaganda. Mezi lidmi kolovaly informace, že každý, kdo je chycen, je také hned zastřelen. Toto všechno se pamětník dozvěděl až po skončení války, když se na krátkou dobu vrátil do rodné vesnice. Otec jednoho kamaráda, s nímž také utíkal, se dokonce podruhé oženil, protože si myslel, že jeho manželka je mrtvá.

K jejich skupině se postupně přidávali další uprchlíci a po několika dnech byli všichni převezeni do dalšího místa, železniční stanice Skoljov, kde zůstali zhruba šest týdnů. Byli tam také vyslýcháni, kdo a proč je poslal, aby překročili hranice. Po šesti týdnech byli všichni naloženi na další vlak a odvezeni do většího města Stryj, kde už čekala věznice. Skupina zůstávala stále pohromadě, ale ženy samozřejmě byly odděleny od mužů. Někteří spoluvězni, zvláště Poláci, z tohoto města pocházeli, takže tam měli i rodinné příslušníky. Někteří z nich tedy svým manželkám nebo jiným rodinným příslušníkům, kteří se procházeli venku na chodníku, posílali skrze okna „psaníčka“. Jakmile to ale Rusové zjistili, udělali této „korespondenci“ přítrž: „Rusové pak dali na ty okna prkna, takový jako koše, že světlo šlo jen horem, ale dole to bylo zakryté.“

Po dvou- až tříměsíčním pobytu ve Stryji byli odvezeni do věznice ve Vinici. Časově to můžeme datovat na začátek zimy 1940 a strávili tam asi půl roku. Podmínky ve Vinici byly velmi špatné. Ve vymrzlých místnostech spali jen tak na betonu, bez přikrývek. Skrze otvory mezi prkny na oknech mohli vězni pozorovat ostatní vězně během procházek na „špacírplace“. Michal Javorčák tam pravidelně vídával svou matku. Po určité době ji ale ve věznici Vinice přestal vídat a začal tušit, že se asi něco stalo, protože už nemohla vydržet to utrpení a neustálé domáhání se, vždyť doma zanechala manžela a malého, sedmiletého syna. Od ostatních žen se později dozvěděl, že zemřela: „Řekly mi, že zemřela na srdce, že se stále domáhala, že chce navštívit syna. A fasovaly také kostky cukru a ona to schovávala, že mi to jednou dá, až vyjdeme. Sama to nejedla a střádala to pro mě.“

Ve Vinici také celé jejich utečenecké skupině úředník NKVD oznámil rozsudek: trest tři roky v pracovním táboře na Sibiři. Ještě před transportem na Sibiř pobývali krátce v Oděse u Černého moře a v Dněpropetrovsku: „V Oděse udělali dočasnou věznici z kostela, byli jsme tam týden a jídla tam bylo dost. Po chodbě vozili kotel jídla, a když viděli, že jsme tam mladý kluci, tak nám vždycky přidávali. A i když rozdali všem a ještě něco zbylo, tak to přitáhli k nám. Tam by bývalo bylo dobré odsedět ty tři roky, tam bylo jídla dost, že jsme to ani nemohli všechno sníst. Ale že tam bylo tak dobře, tak jsme tam byli jen týden.“

Jednoho dne byli nahnáni do vagonů. V každém z nich byla malá kamínka a pytel uhlí, který jim měl vystačit na týden. Cesta ovšem trvala měsíc, takže Poláci, kteří s nimi také jeli, vyštípali prkna z dřevěných pryčen, na kterých spali, aby se trochu zahřáli: „Vždycky když se vlak rozjel a dělal rámus, tak začali Poláci vyštípávat fošny, aby to nikdo neslyšel. Když jsme po měsíci dojeli na místo, tak byla všechna prkna spálená.“ Po měsíční cestě ve vymrzlých vagonech konečně vystoupili. Stanice byla na severu Ruska, v západní Sibiři. Na „uvítanou“ dostali všichni do ruky slanou rybu „ťulku“. Žízeň se hasila sněhem, kterého bylo všude dost. Následoval několikadenní pochod zasněženou krajinou.

Roky 1941–1942 strávil Michal Javorčák spolu s ostatními v pracovních táborech v oblasti Vorkuty, na severozápadní Sibiři, kde vystřídal několik lágrů a také několik prací. Nejprve to byla práce v lese, tzv. lesopoval, kdy jejich skupina řezala dřevo. Pokud splnili normu, měli dostat polévku a chleba. Byla to velmi těžká práce v zasněženém lese a jednotlivým družstvům to trvalo mnohem déle, než se od nich čekalo. Normu nikdo neplnil, a měli tedy i málo jídla. Později se pamětník stal kuchařem družstva. Kvůli neplnění norem však byli označeni za sabotéry a odvedeni do jiného lágru, kde Michal Javorčák pracoval jako obsluha baně-lázně. Starší a zkušenější vězni ho označovali jako „pacan“, tedy jako mladý a nezkušený, do pracovní skupiny ho nechtěli, protože by jim nestačil, a tak mu nabídli, aby jim dělal poklízeče a posluhovače – nosil jim jídlo, stlal postele a sušil oblečení. Všimli si také, že je dost vyhublý a slabý, a to i přesto, že mu dávali dost jídla, a tak ho poslali k lékaři, kde se zjistilo, že má silný zápal plic a vysokou teplotu. Stav Michala Javorčáka byl tak vážný, že ho odmítli léčit a odvezli rovnou do márnice. Jako zázrakem si ho – dosud dýchajícího, mezi ostatními mrtvými vězni – všiml jeden z lékařů a několik dní mu pak tajně aplikoval léčebné injekce. Z nejhoršího se sice pamětník dostal, ale brzy onemocněl z nedostatku vitaminů „slepičí nemocí“ – dočasným oslepnutím. Dostával tedy strouhanou mrkev.

Na přelomu let 1941–1942 se v rozhlasu doslechli o plánovaném propouštění československých a polských občanů s tím, že půjdou do armády. Poláci začali být propouštěni jako první. Michal Javorčák byl propuštěn až na konci roku 1942 a odvezen do Buzuluku, kde se začala tvořit československá vojenská jednotka a probíhal výcvik: „Do Buzuluku nás vezli z více lágrů vlakem. Na jedné ze stanic, kde jsme také zastavovali, jsme viděli zmrzlou řepu, ještě nebyla zpracovaná na cukr. Tak jsme vyskákali a tu řepu jsme si nabrali a snědli ji.“

Zhruba v dubnu v květnu 1942 se přesunuli do Novochoperska, kde byli přidělováni k jednotlivým útvarům, seznamovali se se zbraněmi, absolvovali výcvik a tvořila se tam brigáda. S touto brigádou se Michal Javorčák zúčastnil celého tažení a všech bojů od Kyjeva až po Prahu. Pamětník byl nejprve přidělen k protitankovým puškám (kterou museli držet dva muži) a později k protiletadlovým kanonům. Postupně se stal dělovodem – velitelem – a jako obsluhu měl převážně ženy, z nichž některé byly podle jeho názoru šikovnější než ledasjaký muž.

Na frontu odjížděli vlakem, na zastávkách se nesmělo stavět kvůli bombardování. Michal Javorčák zmiňuje, že na jedné stanici však zastavili a stala se tam zajímavá příhoda: „Běhal tam kluk, takových dvanáct let, a povídá: ‚Nebojte se, nemusíte rychle pobíhat, dnes se bombardovat nebude, tatínek není doma.‘ Tak se zjistilo, že jeho otec byl přednosta stanice, ve sklepě měl vysílačku, a když tam nějaký transport zastavil, dal signál Němcům a ti tam hned vyslali letadlo, aby to bombardovalo.“

Příběhů s německým špionem zmiňuje Michal Javorčák více: „Za naším palubním postavením byl takovej domeček, tam žila ženská, Polka, a měla tam takový menší hospodářství a důstojník Bykovský s doktorem Novým šli od nás k druhé jednotce a teď potkali v takovém úvozu povoz, kravka táhne vůz, ona drží za oj a za tím vozem jde ohnutý chlap a jdou po cestě k tomu domku. No a tak oni je pozdravili dobrý den, Polka odpověděla polsky, a ten chlap nic... čuměl do země. Tak oni se zastavili a říkají si: ‚To je zajímavý, že ženská odpoví, a ten chlap nic.‘ A ta ženská si toho všimla a říká: ‚Toho si nevšímejte, on je hluchoněmej.‘ Ale jim to nedalo a říkali si, že to není možný. Tak ten doktor Nový vytáhl pistoli, vystřelil do vzduchu a ten chlap se lekl. Tak šli honem na něj, ruce vzhůru, a zjistili, že on měl vysílačku a dával znamení, kde je jaký palubní postavení a tak. Ta ženská potom řekla, že Němci když ustupovali, tak ho tady nechali a slíbili jí, že když ho tady nechá, tak potom pustí domů jejího manžela, kterého zavřeli.“

Němci také trávili jídlo a vodu, na dně studně byl jednou nalezen mrtvý kůň.

Konec války zastihl Michala Javorčáka v Holešově na Moravě, kde už informaci o jejím konci hlásili rozhlasem: „Někteří vojáci začali radostí střílet do vzduchu. Jeden z nich bouchnul samopalem do země, natáhl se závěr a on se prostřelil. Z radosti, že je konec války, tam přišel o život.“

Při dojezdu do Prahy je čekal slavnostní průvod Vinohradskou ulicí, kolem Národního muzea a defilé na Václavském náměstí, kde už byl i prezident Edvard Beneš.

Velmi brzy po válce, asi v květnu červnu 1945, se Michal Javorčák vydal do své rodné vesnice: „Já jsem šel, to mi trvalo několik dní, asi týden, než jsem se tam dostal, protože celé Slovensko bylo zničeno, a když jsem přišel domů a viděl jsem to spáleniště a zahlíd jsem i ten svůj domeček, kde jsem bydlel, ten zůstal, ale rodiče už nebyli, protože matka zemřela ve vězení a otce zabili Maďaři. Tak jsem viděl jen to moje přání, když jsem odcházel, ‚vidět svůj rodný dům a rodiče‘. Tak akorát dům jsem viděl. Teď jsem viděl to všechno zničený, ten můj nejmladší bratr, tomu bylo sedm let, když jsem odcházel, a ten byl teď bez oka. Když byl ve školce, tak tam někde padla mina a asi dva nebo tři zabila a jemu to vyrazilo oko. Tak tam byl, chudáček. A já jsem měl plášť vojenskej, tak jsem šel ke krejčímu a nechal jsem mu udělat šaty, aby mu udělal kalhoty a nějakej kabátek z toho, protože byl roztrhaný a nic neměl. A teď mi nabízeli, abych tam zůstal, že jako voják dostanu místo. Ale já jsem tam nemohl být, bylo to strašné.“ Ve své rodné vsi Michal Javorčák neviděl žádnou budoucnost, a vrátil se tedy do Prahy.

V listopadu 1945 byl pamětník demobilizován, nadřízení si ho chtěli nechat u vojska, ale on hodlal jít k četníkům. Když pak přišel na velitelství SNB, vlastně ani nevěděl, jaké působiště si vybrat. Na základě doporučení se nechal poslat do Litoměřic, kde byla zároveň i poddůstojnická škola, kam nastoupil. Poté sloužil v pohraničí, v Adolfově na Ústecku.

Své zkušenosti z války Michal Javorčák využil ještě mnohokrát, například v roce 1947, kdy byl celý prapor poslán na Slovensko proti banderovcům (UPA – Ukrajinské povstalecké armádě) a působil tam, kde byl za války. Řekli mi: „‚Ty to tam znáš, ty seš frontovej voják.‘ Tam náš prapor přišel o dva příslušníky, které zastřelili banderovci, mezi Prešovem a Kysákem, v lesích za Košicema.“ Po návratu ze Slovenska si požádal o pracoviště na stanici v Budyni nad Ohří, po několika letech přešel k dopravní policii, kde pracoval až do důchodu jako náčelník Dopravního inspektorátu v Litoměřicích, a do civilu odešel v hodnosti majora.

V roce 1950 se Michal Javorčák oženil s Libuší Vysokou, se kterou má dceru a syna. Když byl v důchodu, manželka mu zemřela. V roce 2013 měl čtyři vnoučata (jednoho chlapce a tři dívky) a čtyři pravnoučata. Obě děti bydlí v Chlumci u Ústí nad Labem, a tak pamětník využil příležitosti, že se tam stavěl Dům s pečovatelskou službou, a z Roudnice se odstěhoval do Chlumce, aby byl blíže k rodině.

Po válce se Michal Javorčák několikrát zúčastnil návštěv a oslav výročí bitev na území bývalého SSSR, které organizovala Československá obec legionářská spolu s MZV ČR.