Libuše Jehličková

„A dole na náměstí u sv. Václava přivezli polské hubené vězně, kteří dolů posílali provázky a chtěli nějaké jídlo nebo ošacení. A táta jim balil trošku jídla a svoje poslední pyžamo, za který mu maminka hubovala, a on jí říkal: ‚Libuše, buď zticha, třeba ho ani nebudu potřebovat.‘ A taky už ho nepotřeboval, protože ho druhý den zabili u rozhlasu, kam se dostával z vedlejší ulice přes střechy. Jako mrtvý měl na rukávu ještě růžovou barvu, kterou se střecha natírala proti požáru, aby nehořela. Tam se mu údajně v době smrti zastavily hodinky, jak říkal doktor. Mělo to být v půl čtvrté odpoledne, kdy ho zastřelili přes dvůr rovnou ranou do srdce.“

„A co mě vzalo ještě za srdce, když jsem viděla ten jeho hrob [Jana Palacha], kam jsme chodili dávat svíčky. Oni matce vykopali syna z hrobu. Co to bylo za komunistický hyenismus...? Vykopat mrtvé tělo z hrobu, které vadilo, protože jsme tam chodili zapalovat svíčky. To snad neudělali ani fašisti. Byt to hrob na Olšanských hřbitovech. Ten hrob je tam už jen symbolicky dodnes. Tedy kovová socha ležící na hrobě, protože to tělo tam není. Oni ho vyzvedli a spálili a ani se jeho matky nezeptali. Já to nemůžu pochopit. Je to to samé, když jsem četla knihu o Toufarovi. Jeho neteř nechali tři roky jezdit po věznicích, i když neměla peníze a hledala svého strýce. Ani jí nenapsali dopis, aby jí řekli, že je její strýc už tři roky mrtvý.“