Jiří Jelínek

* 1967

  • „No a pak přišlo 27. listopadu a dozvěděli jsme se, že má být stávka. Zase telefonem, zeshora telefonovali, že bude generální stávka. Takže jsem jako velitel cely vystoupil a říkám: 'My vyhlašujeme stávku.' Ten koukal jako blázen, ten nadporučík. Říkal: ,Jakou stávku?’ - 'No stávka, hladovku vyhlašujeme, nenoste nám jídlo.' - „Vy jste jako cukrovkář vyhlásil hladovku?“ - „Jasně, nějaká cukrovka mne nezajímala. A všichni, všichni jsme se domluvili, Vietnamec, Cikán, bezruký Jirka, všichni jsme se domluvili, že nebudeme jíst. Stejně, dostali jsme ešus, v tom UHO omáčka, v tom nějakou těstovinu. Já měl jako diabetik asi dva gramy nebo gram masa, takový pláteček, tak jsem to vždycky rozdělil, každý dostal kus masa, jsme se sesedli, aby každý věděl, jaké to je. Takže jsme říkali: 'My to vydržíme jeden den bez těch vašich dobrot.' No a že tedy budeme držet hladovku, vyhlásili jsme to, po té chodbě se to rozkřiklo a všichni, že to budou držet. Každá cela bude držet hladovku, telefonem jsme se domluvili, záchodovým. Takže jsme čekali, až přinesou oběd. My jsme to vyhlásili před obědem v devět hodin, to už bylo po snídani, to jsme byli najedení, takže to docela šlo. A říkáme: 'Teď bude oběd, paráda, ten odmítneme, večeře - to bude stejně chleba s máslem, to si necháme na ráno. A máme hladovku hotovou - paráda, zabojovali jsme.' Oni přišli v poledne, zabouchali, otevřeli to okýnko, říkali: ,Oběd!’ Já říkám: 'Hladovka, nic nechceme, jeďte dál.' A oni: ,Ne, ne, ne, je tady příkaz, že si to musíte vzít dovnitř!‘ Oni nám normálně udělali talíř a na něm byly hranolky, smažák, tatarka, příbory, okurka u toho. Tak jsme na to koukali, já říkám: 'To se mi asi něco zdá.' - ,Musíte si to vzít do cely a my si to pak zase odneseme, když to nebudete chtít.' Tak nám to rozdali, my jsme to dali na ten stůl. Já říkám: 'Co je tohle za provokaci, hoši? To je provokace!' To jsme tam nikdy neviděli, abychom měli na talíři, porcelánovém, hranolky. To nešlo. Teď tam všem začaly téct sliny, vedle jsme slyšeli, jak už cinkají příbory, všichni žrali, celá chodba žere. 'Chlapi, vydržíme, jsme bojovníci, já osobně žrát nebudu, já držím hladovku!' Taky jsem měl chuť, samozřejmě. A nikdo se z té cely od nás nenažral. To musím říct opravdu. Já říkal: 'Chlapi, já to vyhlásil, já bych se musel hanbou propadnout, kdybychom jim odevzdali prázdné talíře. Klidně si to vezměte, ale já prostě hladovku držím.' A nikdo si nevzal ani kousek, to jsem na ně byl hrdý, na kluky, na naši celu 97, my jsme byli dobrá cela. Přišli, tak jsme to odevzdali. A teď všichni: 'Viděl jsi ten smažák? Ten byl, to bysme si dali!' Všichni jsme skučeli, jak to je špatně, že budeme mít suchý chleba. Jenže ona pak byla jedna hodina nebo dvě, najednou se otevřela cela: ,Jelínek, sbalte se, jdete domů.’ To jsem myslel, že mě tam zmlátí. To opravdu vypadalo, jako že jsem to měl naplánované. Že tam bojuju jako bojovník, ale věděl jsem, že za dvě hodinky si dám smažák támhle v hospodě, dvojnásobnej. 'Ty seš hajzl, tys to věděl!’ Já jsem říkal: 'Jak jsem to asi mohl vědět? To nešlo. Dám si smažák, až vylezu ven, ale nevěděl jsem to, přísahám.' Takže jsem si sbalil věci, vypadl jsem ještě v sandálech, bez ponožek, tenkrát už padal sníh, takže mi bylo docela zima. Šel jsem na nádraží, bez koruny, neměl jsem ani floka, protože mě sebrali z fabriky z odpolední.“

  • „Tam se vás ještě na něco ptali u toho soudu? Jak to probíhalo?“ - „Už si skoro nepamatuji. Mluvil Hulík, já jsem skoro nic neříkal, já jsem se odmítl k tomu vyjadřovat. Samozřejmě chtěli, abych pověděl, kdo mě k tomu přivedl, jestli to byly vysílačky západní ideodiverzní centrály. Já jsem říkal, že to je nesmysl, že prostě takhle to cítím a takhle to je. Že neodvolám, řekl jsem hrdinsky, že ne, to je můj názor, na to mám právo. Jsem tam hrál hrdinu, lidí tam bylo spousta. No a dostal jsem rok, vylezl jsem, lidi zatleskali. Já jsem sedl do té dvanácettrojky nebo čím mě to vezli, Avie. A říkám: 'Tak, a je po ptákách, rok v base.' A ono to trvalo osm dní a jel jsem domů. Všichni říkali: 'Ty jsi to měl dobře naplánovaný, ty jsi to měl dobře načasovaný.'“ - „Ale v tu chvíli jste to nevěděl. Když jste se to dozvěděl, ten rok, můžete ještě popsat, jak jste se cítil? Vy jste měl v té době doma malé miminko.“ - „To byl šok - rok. Dostat jako netrestaný v životě, dostat rok nepodmíněně za tohle, to mi přišlo jako fantasmagorie. Já myslel, že mě pošlou domů za tu vazbu, pár měsíců máš odsezeno, val domů a už nezlob. To bylo špatný, to jsem říkal: 'Rok, takže ještě tady budu půl roku v base...' To bylo blbý. Hlavně s tou cukrovkou mi to vadilo, protože tady se nijak nesnažili. Tady přijeli, kdy si vzpomněli. Já říkám: 'Já už si to píchám od šestnácti let, já šest let už si píchám sám, tak mi sem dejte stříkačku a inzulín, já si to píchnu sám.' - ,To v žádném případě, to je vyloučená věc, musí přijet doktor z nemocnice, sanitkou.’ Takže jsem vždycky bouchal na dveře: 'Já už to cítím, už je to v pytli, už na mě jde hyperglykemie, už potřebuji inzulín!' - ,Jo, my tam zavoláme.‘ To bylo špatný, to jsem říkal: 'Tak já v tý base snad zdechnu.'“

  • „3. srpna 1989 jsem šel na odpolední do práce, takže jsme pracovali jako vždycky, seděli jsme u stolu a žvanili. Pak zazvonil telefon, ať se seberu, že na bráně je nějaká návštěva. Říkám si, asi zase někdo něco potřebuje vyrobit v práci. Tak jsem si vzal pantofle, obul jsem se a šel jsem na vrátnici. Tam už to bylo, jako v tom filmu vždycky: nastupte si, otevřeli, hlavu, zastrčili mě do auťáku a vrátil jsem se až za půl roku.“ - „A můžete to popsat, sedl jste si do auta, to byl žigulík?“ - „Odvezli mě k nám na Modrou hvězdu, to je taková policejní pevnost, a tam mě zavřeli. Nějaký major Pulec, chudák, ten byl z toho úplně vyřízený, ten nevěděl vůbec, o co se jedná, to byl kriminalista. Takže čekal, až přijedou z Budějovic nějací estébáci. Ten byl hotový, dával mi jablko: ,Já vůbec nevím, o co jde, pane Jelínek! Ježišmarja, to je hrozný, o co vám vlastně jde, já sám nevím, co se děje.’ Já říkám: 'Lidská práva, Helsinské dohody...' a všechny tyhle věci jsem tam vyprávěl, ten si říkal: 'Vůbec nevím, o čem mluví.' A čekali jsme do jedné hodiny do noci a pak jsme jeli na domovní prohlídku domů. Asi počkali, než usnula děcka, v té době jsem měl čtrnáctidenní dceru. Vlítli nám do bytu, samozřejmě zástupce národního výboru z baráku a svědci, všichni vylézali na tu chodbu, co se děje, policajtů halda. Vlítli do bytu, tam všechno rozházeli, sebrali toho tři přepravky, kazety…“

  • Celé nahrávky
  • 1

    České Budějovice, 27.11.2019

    (audio)
    délka: 01:29:15
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Jihočeský kraj
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Takhle to cítím a takhle to je

Jiří Jelínek v roce 2019
Jiří Jelínek v roce 2019
zdroj: Natáčení ve studiu

Jiří Jelínek se narodil 8. května 1967 v dělnické rodině v Táboře. Po ukončení základní školy nastoupil na střední průmyslovou školu. V šestnácti letech onemocněl cukrovkou. Studium střední školy nedokončil a přešel na strojní učiliště. Po vyučení mechanikem–opravářem nastoupil na místo údržbáře do podniku Silon v Plané nad Lužnicí. Již během dospívání se pamětník seznámil s disentem, dostaly se k němu zakázané tiskoviny, poslouchal západní rozhlasové stanice. Od roku 1986 začal samizdat sám přepisovat. V roce 1989 se účastnil protirežimních demonstrací v Praze, podepsal Chartu 77, organizoval petice za propuštění politických vězňů, tiskl zakázané letáky a vylepoval je v Táboře. Na oficiální prvomájové manifestaci roku 1989 v Praze rozvinul transparent s požadavekm propuštění Václava Havla z vězení, následně ho zatkli a krátkodobě zadrželi. V srpnu 1989 ho zatkla Státní bezpečnost a ještě následující noci mu v bytě provedli domovní prohlídku. Prokurátorka ho obvinila z trestného činu pobuřování a uvalila na něj vyšetřovací vazbu. Dne 9. listopadu 1989 ho táborský soud odsoudil k ročnímu nepodmíněnému trestu odnětí svobody. Zastupující advokát se na místě odvolal a Jiří se vrátil do vazební věznice. V den generální stávky 27. listopadu 1989 ho na základě požadavku Občanského fóra z věznice propustili. Po revoluci pracoval v různých profesích: obchodoval s ojetými automobily a pneumatikami, vykonával práci vedoucího v nočním klubu, provozoval diskotéku, montoval žaluzie, pracoval jako provozní v hotelu či dělník. V roce 2019 žil v Táboře.