Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Zdeněk Jeník (* 1964)

• narozen 10. března 1964 v Karviné

• jeho tatínka, reformního komunistu, po roce 1968 vyhodili z práce

• rodina se přestěhovala do Krnova; otec pracoval jako nádeník, matka jako učitelka

• v roce 1986 se účastnil pohřbu Jaroslava Seiferta

• opisoval zakázanou literaturu

• v roce 1989 se podílel na lokálních protirežimních akcích

• v srpnu roku 1989 vyslýchán StB

• v listopadu roku 1989 se zúčastnil Festivalu nezávislé československé kultury ve Wroclawi

• po roce 1989 se živil jako novinář

„Větev mých prarodičů byla v rámci mých předků trochu nezvyklá, protože klíčový byl rok 1948, který naši rodinu postihl velice silně,“ říká hned v úvodu svého vyprávění Zdeněk Jeník. Na mysli má konkrétně svého pradědečka a jeho děti - čtyři syny a dvě dcery. Všichni byli živnostníci, podnikatelé, vysocí úředníci, jeden z nich dokonce bankéř, takže komunistický puč do jejich životů výrazně zasáhl. Byli povyhazováni z práce, jejich živnosti byly znárodněny, majetky zabaveny.

„Jediná větev, která v roce 1948 postižena nebyla, byla větev mého dědečka. On byl jediný člen široké rodiny, který už před rokem 1948 vstoupil do komunistické strany. A s ním tehdy asi šestnáctiletý nebo sedmnáctiletý můj otec,“ vypráví Zdeněk. Takže zatímco jeho prastrýci či strýcové byli režimem potrestáni, jeden strýc dokonce strávil přes deset let v komunistickém vězení, jeho přímá rodina se měla dobře. Ani to ale netrvalo dlouho. Přišel rok 1968 a s ním se začala karta obracet.

 

Z idylického života do šedi

V té době byly Zdeňkovi Jeníkovi, který se narodil 10. března 1964 v Karviné, čtyři roky. Právě v Karviné žil s rodiči, jak sám říká, idylický život. „Moji rodiče byli velmi dobře situovaní. Můj otec byl ředitelem střední školy, moje maminka učila na základní škole. Měli jsme veliký, třípokojový byt. A pak přišel rok 1968, ve kterém se můj tatínek jako takzvaný reformní komunista velmi angažoval ve prospěch demokratizace společnosti a vůbec těch všech nových myšlenek, které rok 1968 přinesl,“ vypráví Zdeněk. To ovšem bylo zejména na Karvinsku jako silně stalinistickém regionu obtížné a neméně lehké to bylo po srpnu roku 1968, kdy zemi obsadila vojska Varšavské smlouvy.

„Můj otec byl vyslaný jako delegát na ten slavný 14. mimořádný sjezd KSČ, který měl odsoudit a také odsoudil vstup sovětských a jiných vojsk do Československa. A tím si v podstatě podepsal svůj osud na dalších dvacet let,“ říká Zdeněk. A skutečně - otce sesadili z pozice ředitele a nikde nemohl najít volné místo, a to ani v dělnických profesích. Chvíli ho sice vždycky někde zaměstnali, později ho ale stejně propustili. Rodina se proto přestěhovala do Krnova k prarodičům z otcovy strany.

„To byla ta druhá, méně šťastná část mého dětství. Z krásného velkého bytu a šťastného dětství jsme se ocitli v pro mě nepřátelském prostředí, cizím městě, malinkém, škaredém a ve strašně starém baráku o čtyřech místnostech, kde nás žilo sedm a kde se topilo v každé místnosti v kamnech. Bylo to všechno takové temné, zašlé, neměl jsem tam žádné kamarády,“ vzpomíná si na dobu, kdy byl mladý kluk, Zdeněk. Ostatně i poměry rodičů se změnily - tatínek dělal nádeníka, maminka jako učitelka jezdila do práce dvacet kilometrů za Krnov. „Strašně jsme si pohoršili,“ vzpomíná Zdeněk.

Právě kvůli zlomu v rodině, říká, v sobě objevil odpor ke komunismu. Ten si Zdeněk prý uvědomil hodně brzy, krátce po přestěhování do Krnova. „Moji rodiče nijak nezakrývali, proč jsme se do té situace dostali, proč máme tak špatné životní podmínky,“ říká dnes. „Už od malého dětství jsem věděl, že za naše trable může společnost, ve které žijeme. A to, že můj tatínek odmítl podepsat souhlas se vstupem vojsk,“ dodává.

 

Hovory o Chartě 77

Ovšem ani stěhováním rodina zlé ruce režimu neunikla. Zdeněk ani jeho sestry nemohli za komunismu vystudovat. Ačkoli byli na základních školách premianti a ve svých třídách patřili k nejlepším žákům, když se postupně hlásili na gymnázium, nedostal se ani jeden. Starší sestra se tak šla učit na zemědělskou školu, druhá zase na zdravotní a sám Zdeněk se dostal na ekonomickou školu v Opavě, dnešní obchodní akademii. 

„Takže už jenom ten vstup do studia byl limitovaný a omezený. A stejné to bylo, když jsme se všichni hlásili na vysoké školy. Snahu studovat jsme nevzdali. Moje sestra se hlásila jednou, ta druhá třikrát, já dvakrát, jednou na práva, jednou na pedagogickou školu. A vždycky se stejným výsledkem,“ říká Zdeněk.

Nejiné to bylo například i na vojenské službě, kterou musel nastoupit v roce 1986. Šel tam sice jen na pět měsíců, protože zbytek si odpracoval ve slévárenském skladu pro zbrojní průmysl. Při službě v Mariánských Lázních, tedy na západní hranici, měl ovšem jako jediný v rotě zákaz strážní služby se zbraní.

V roce 1977, když bylo Zdeňkovi třináct let, poslouchali už jeho rodiče pravidelně vysílání Hlasu Ameriky i Svobodné Evropy. A stejně tak se v rodině mluvilo o Chartě 77, o jejíž existenci rodina věděla právě z nelegálního poslouchání rozhlasu. „Moji rodiče v tom spatřovali jakousi naději, že se věci pohnou,“ říká dnes Zdeněk.

Aktivnější začal být Zdeněk až v 80. letech. Zejména jejich druhá polovina byla, jak sám říká, skutečně velmi zajímavá. Pohřeb světově známého básníka Jaroslava Seiferta, na který se rozhodl jet, bylo podle jeho slov vůbec první shromáždění, kde potkal větší množství lidí, kteří nesouhlasili s komunismem.

„Jaroslav Seifert nebyl nějaký můj velký oblíbenec, byl to v čítankách opěvovaný básník. Ovšem až do 80. let, kdy podepsal Chartu a vehementně se zastal chartistů, byl vyřazený z oficiálního života. Na sklonku života dostal jako jediný náš literát Nobelovu cenu. A bylo paradoxní, jak režim s touto informací naložil,“ vypráví Zdeněk. On sám se o ocenění pro Seiferta dozvěděl ze Svobodné Evropy, v zemi totiž vyšel pouze krátký článek vzadu v novinách. „Událost světového významu, a oni se to snažili ukrýt,“ vysvětluje.

Z vysílání Svobodné Evropy se také dozvěděl, kdy a kde bude v Praze pohřeb. Až z dalekého Krnova se na něj vypravil. „Neskutečná stometrová fronta, lidé se chtěli poklonit velkému básníkovi,“ vzpomíná dnes Zdeněk. 

 

Na protest zapomněli, stejně pro něj přijeli estébáci

Většina protestních či revolučních akcí se nicméně ponejvíce konala v Praze. Zdeněk už měl tehdy se svou ženou rodinu, dvě děti, o které se musel starat, a nemohl tak často, jak říká, „po víkendech běhat po všech čertech“. 

Ostatně jako člověk od rodiny se musel účastnit i několika akcí Z, tedy státních neplacených brigád. „To byla prostě povinnost. Když náš starší syn dospěl do věku tří čtyř let a my jsme potřebovali, aby šel do školky, nastoupil jsem asi na pět brigád, kde jsem se snažil předstírat, že míchám maltu,“ vzpomíná Zdeněk a dodává, že díky tomu dostal potvrzení a syna tak přijali do školky.

Přesto má Zdeněk, byť ne mnoho, pár zkušeností se Státní bezpečností. Tu hlavní však z demonstrace, která se neuskutečnila. Tedy - na den 21. srpna 1989 chystali s kamarády připomínku obsazení země. „Byla to věc, na kterou jsme se chystali. Je důležité, aby se něco v regionu dělo,“ vysvětluje. Konkrétně se dohodli na tom, že před kasárna v Krnově, kde sídlila okupační sovětská armáda, natáhnou transparent s nápisem ‘Děkujeme, na shledanou’. „Že to bude mírumilovné. Přijde tam deset lidí s transparentem, a pak půjdeme domů,“ vzpomíná.

Celá akce se však nakonec vůbec neudála. Důvod? Zdeněk a jeho kolegové na ni prostě a jednoduše zapomněli. Že něco takového chystali, jim připomněli až důstojníci bruntálské Státní bezpečnosti, kteří je večer 20. srpna odvezli k výslechu. Konkrétně pro Zdeňka si dojeli do práce.

„Četli jsme literaturu o tom, jak se chovat, když vás zatknou. Co dělat, co říkat, co neříkat. Sesbírali nás a drželi deset dvanáct hodin na policejní stanici. Chtěli vědět, kdo je autorem toho nápadu na demonstraci, sloganu a tak dál. Věděli jsme, alespoň ten nejužší kroužek, že se s nimi vůbec nemáme bavit a máme se odkázat na paragraf, který vyšetřovanému umožňuje nezpůsobit újmu sobě nebo blízké osobě. Ten jsme využívali a zneužívali,“ popisuje Zdeněk.

Podobně se Zdeněk zúčastnil i dvoučlenné demonstrace v Krnově, a to na oslavy 28. října, svátek, který se za komunistického režimu neslavil. O akci sice vědělo asi patnáct lidí, nakonec na ni ale dorazil jen Zdeněk s kamarádem.

„Bruntálští estébáci všechny objeli a nechali je podepsat papír o tom, že máme zákaz pohybu po Václavském náměstí v Praze a po Krnovském náměstí v Krnově. Na tyto dvě místa měli 28. října zákaz vstupu. A všichni moji kamarádi to podepsali. Já jsem to tomu estébákovi vrátil, že to podepisovat nebudu. Tak jsme se tak s trikolórami sešli, zazpívali hymnu, otevřeli šampaňské, což byl obrovský protest,“ vzpomíná dnes.

 

Setkání s Karlem Krylem

Vůbec největší akcí, kterou Zdeněk před revolucí zažil, byl Festival nezávislé československé kultury ve Wroclawi, konaný počátkem listopadu roku 1989, kam se sjeli čeští emigranti, spisovatelé, hudebníci, intelektuálové i politici. Po několika peripetiích na hranicích se nakonec se svou ženou a kamarádem do Polska na pozvání dostal.

„Ve Wroclawi jsem poprvé viděl knížete Schwarzenberga, byl tam spisovatel Ota Filip, písničkáři jako Jaroslav Hutka nebo Sváťa Karásek. A pro mě úplně člověk z jiné planety - Karel Kryl. Věděl jsem, že žije někde v Německu a je to reálná osoba, ale někdo tak ostouzený v komunistickém Československu, a přitom jeho písničky se zpívaly u každého táboráku a na každém intru. Taková mýtická postava, stál tam živý, hrál na kytaru. Šel jsem za ním potom do šatny, chvíli jsme si povídali, byl jsem jako u vytržení. A potom skončil festival a my jsme jeli zpátky do té komunistické klece. To byl šestý listopad, jedenáct dnů před 17. listopadem,“ vzpomíná Zdeněk.

Na den 17. listopadu se pak Zdeněk účastnil v Opavě Hnutí za nenásilí. S několika lidmi se sešli v bytě jednoho kamaráda a od dalších se dozvěděli, že se v Praze něco děje. On sám promluvil na shromáždění, kde přečetl prohlášení Občanského fóra a vyzvali na 27. listopad ke generální stávce. Tehdy tomu naslouchalo tři až pět tisíc lidí.

„To byl zázrak,“ odpovídá Zdeněk na dotaz, jaké byly jeho pocity ze sametové revoluce. „To byl základní bod mého života hned po narození. Podruhé jsem se narodil, na tohle jsem čekal. A hlavně jsem to vůbec nečekal,“ říká. Ostatně, když má říct, jaká největší změna po roce 1989 se ho osobně dotkla, říká, že to bylo zrušení cenzury a možnost svobody slova. Zdeněk se tak po revoluci začal věnovat vydavatelské činnosti, založil několikery noviny a živil se jako novinář. „Což v tom režimu předtím nebylo možné,“ vysvětluje.

„Člověk byl stvořen proto, aby byl svobodný, usiloval o svobodu. Svoboda je největší lidská hodnota. Je to abstraktní věc, tu si nekoupíte. Je to pocit. Uvědomění svobody a nakládání s ní nás odlišuje od zvířat,“ uzavírá.