Eva Jerochim

„Jednak jsme tam chodili na obědy, což se nám líbilo, že jíme jídlo košer, i když mimo ty obědy jsme to dodržovat nemohli. Jídlo tam bylo dobré, kvalitní a levné. Tím, že jsme se tam potkávali i s jinými lidmi, mladými i staršími, kteří mě zajímali ještě víc, kteří měli podobné osudy, jako jsme měli my. Těch mladých tam nechodilo moc. Chodili spíš, když byly oslavy Chanuka anebo Purim, což jsou takové větší svátky, které se tu i během komunismu slavily, i když třeba ne klasicky podle Tóry, ale vždycky byla nějaká oslava. Nebyla to ortodoxní oslava. Třeba na Chanuku byla zábava, byl zábavný program, byla muzika, mladí se setkali, tancovali, povídali si.“

„Měla jsem zážitek, že na mě děti... Jak babička pracovala v té družině, já jsem s ní chodila ráno do školy a někdy jsem si pak tam chodila sama hrát. Děti na mě pokřikovaly jednou: ‚Žide, Žide!‘ Já jsem se jí potom doma ptala, to si pamatuju, co to je, proč to na mě křičí. Je to nadávka, nebo je to něco dobrého? Proč mi tak říkají? To mi tenkrát řekla, že... Nevím, jestli mi to zdůraznila, že jsme Židé, ale říkala, že Židé jsou inteligentní národ, Hitler jim záviděl, a proto je chtěl zabít – tak mi to jako dítěti vysvětlila – a že ty děti jsou hloupý a neví, co říkají, že to určitě nemyslí špatně.“