Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Eva Jerochim (* 1953)

• narozena 9. července 1953 v České Lípě

• pocházela z židovské rodiny

• vystudovala Ekonomickou školu zahraničního obchodu v Jablonci nad Nisou

• v roce 1972 nastoupila na Pedagogickou fakultu v Ústí nad Labem

• od roku 1974 studovala loutkoherectví na DAMU

• během normalizace pravidelně navštěvovala židovskou obec v Praze

• v roce 1979 ji kvůli aktivitě v židovské obci vyslýchala Státní bezpečnost (StB)

• v roce 1980 odjela do Západního Německa, provdala se za Izraelce

• v roce 1983 vycestovala do Izraele, kde žila dvacet let

• v roce 2023 žila v Praze

Eva Jerochim se dlouho ve svém životě cítila utlačovaná a nechtěla žít v komunistickém Československu jako ve vězení. Velká část její rodiny zahynula během druhé světové války v koncentračních táborech kvůli svému židovskému původu. Eva Jerochim zůstala i během totality odkazu svých předků věrná. Když odešla na počátku sedmdesátých let do Prahy, začala s bratrem navštěvovat židovskou obec. Právě tam si konečně připadala alespoň trochu svobodná. Jak sama říká, byla to taková oáza v normalizační šedi.

Člověk si na všem našel něco pozitivního

Eva Jerochim, rozená Jelínková, se narodila 9. července 1953 v České Lípě Eleonoře a Tomáši Jelínkovým. Oba rodiče měli židovské kořeny. Potkali se v Praze, kam Eleonora, tehdy ještě Hančová, odjela studovat vyšší zdravotní školu. Matka pocházela z Užhorodu, před druhou světovou válkou se s rodinou přestěhovala do moravských Šlapanic. V obci věděli, že  Hančovi jsou Židé, nikdo je ale až do roku 1945 neudal. Otec Eleonory Jelínkové byl během války nuceně nasazen na práci v Říši, matka zůstala se třemi dětmi sama. Roku 1945 přišla rána, matku prý udal jistý četník, a tak musela do terezínského transportu. Malá Eleonora s dvěma mladšími sourozenci se musela až do konce války ukrývat. S rodiči se nakonec po válce shledali. Avšak další členové rodiny takové štěstí neměli – mnoho z nich zahynulo v koncentračních táborech.

Eleonora a Tomáš Jelínkovi se vzali počátkem 50. let a roku 1953 se jim narodilo první dítě – Eva Jerochim, o tři roky později přišel na svět syn Tomáš. Eva Jerochim prožívala po boku bratra šťastné dětství, jehož velkou část prožila v Mimoni. Tam její otec pracoval jako letecký inženýr u Československé lidové armády (ČSLA). Matka působila jako ředitelka mateřských škol, ať už v Mimoni, Liberci nebo České Lípě. Oba rodiče se snažili, aby měli jejich potomci bezstarostné dětství naplněné láskou, a tak Eva Jerochim navštěvovala různé zájmové kroužky a čas trávila s přáteli. O tom, z jaké rodiny pochází a jaké má kořeny, se dozvídala postupně. „Děti na mě v družině jednou pokřikovaly: ‚Žide, Žide!‘ Já jsem se potom babičky doma ptala, co to je, proč to na mě křičí. Je to nadávka, nebo je to něco dobrého? Proč jí tak říkají? Řekla mi, že Židé jsou inteligentní národ a že ty děti jsou hloupé a neví, co říkají, ale že to určitě nemyslí špatně,“ vypráví. Tehdy jí babička řekla také o holocaustu.

Jako dítě příliš nevnímala, že žije v totalitním státě. „Samozřejmě jsme museli do těch průvodů, museli jsme držet stráž u hrobu vojína a tak, ale vždycky si člověk našel něco pozitivního – že je to proti válce, pro mír,“ popisuje, jak tehdy chápala akce s propagandistickým podtextem. Na základní škole vstoupila do Pionýru, dokonce se stala kronikářkou oddílu. Brzy si ale právě díky Pionýru uvědomila nespravedlnost komunistického režimu. „Jednou na mě a moji kamarádku pokřikovali nějací kluci, vysmívali se nám a my jsme na ně prý házely kamínky. Někdo to žaloval a z Pionýra mě vyloučili. Nikdo se nás ani nezeptal, co se přesně stalo a jak se to stalo,“ vypráví.

Nechtěla jsem patřit ke stádu

Základní školu ukončila v roce 1968 v období pražského jara, kdy se poměry v Československu uvolňovaly. Všechny naděje zhatila invaze vojsk Varšavské smlouvy. Tu Eva Jerochim prožila na Slapech, kde byla s matkou na dovolené. „Pamatuju si, že celou noc hučela letadla a k ránu začali pobíhat lidé, plakali a říkali, že nás přepadli Rusové, že je okupace,“ popisuje, jak prožila 21. srpen 1968. Invaze ji zasáhla, život šel ale dál. V září nastoupila na Střední ekonomickou školu v České Lípě. Původně si přála jít na Ekonomickou školu zahraničního obchodu v Jablonci nad Nisou, jenže ji nepřijali kvůli velkému množství uchazečů. Jelínkovi se však brzy přestěhovali z Mimoně do Liberce. Otec totiž už nechtěl pracovat na letišti, kam se stahovala vojska Varšavské smlouvy, a tak od armády odešel a začal pracovat na liberecké univerzitě. Evě Jerochim se nakonec její sen splnil a přešla na Ekonomickou školu zahraničního obchodu, kde byla rozšířená výuka jazyků.

Po maturitě v roce 1972 tři měsíce pracovala Eva Jerochim v podniku Skloexport. Na podzim nastoupila na Pedagogickou fakultu v Ústí nad Labem. Studium ji nejprve bavilo, hlavně jazyky a psychologie, jenže brzy se do výuky začala přimíchávat ideologie. „Najednou nás začali honit do strany. Museli jsme na nějakou schůzi a tam nám, řekli, že budoucí učitelé musí být angažovaní. To jsem si vůbec neuměla představit,“ říká. Eva Jerochim na škole už nebyla spokojená. Když na ulici v Liberci uviděla plakát, na kterém stálo, že Naivní divadlo hledá eléva do loutkového sboru, nemusela se dlouho rozmýšlet. Řekla si, že bude rok v divadle a poté se přihlásí na Divadelní fakultu Akademie múzických umění (DAMU). Po dvou semestrech ukončila studium pedagogiky a stala se loutkoherečkou. Po roce se vydala do Prahy, na DAMU ji totiž skutečně přijali.

Na obci jsem se cítila svobodná

V Praze studovala Eva Jerochim od roku 1974 loutkoherectví. Hodně času trávila s bratrem, který v hlavním městě také chodil do školy. Oba byli členy Studia pohyblivého divadla. Spojovalo je také židovství, o které se v hlavním městě začala Eva Jerochim více zajímat. Pravidelně navštěvovali židovskou obec. „Potkávali jsme se různými lidmi, kteří měli podobné osudy, jako jsme měli my. Těch mladých tam nechodilo moc. Chodili spíš, když byly oslavy Chanuka anebo Purim,“ vysvětluje a dodává: „Tyhle větší svátky se tu i během komunismu slavily, i když třeba ne klasicky podle Tóry, ale vždycky byla nějaká oslava. Nebyla to ortodoxní oslava. Třeba na Chanuku byla zábava, byl zábavný program, byla muzika, mladí se setkali, tancovali, povídali si,“ říká. V těchto chvílích ji přestal tížit pocit utlačení, který v normalizačním Československu zažívala. „Na obci to pro nás byla oáza, cítila jsem se svobodná.“

V židovské komunitě si našla přátele a také se jí dostalo v mnoha ohledech porozumění. Setkávala se s Tomášem Krausem, Karolem Sidonem, Leo Pavlátem nebo Alenou Bláhovou. Ani v příjemném prostředí, kterým pro ni židovská obec byla, si však nemohla být vším jistá. Komunita byla po celou dobu komunistického režimu pod dohledem státních orgánů, především Státní bezpečnosti (StB).[1] „Nejprve jsem si nebyla vědoma, že musím něco skrývat, že židovství je nežádoucí. Věděli jsme to, ale nebylo to tak vyostřené... Nechtěla jsem věřit, že by někdo z přátel donášel,“ říká. Všechno jí začalo docházet, až když k ní domů přišli příslušníci StB. Stalo se tak poté, co vyšlo prohlášení Charty 77, kterou podepsal i její bratr. Důvodů k výslechu tak pro komunisty bylo několik – její bratr jakožto signatář Charty, judaismus a její cesta do Západního Německa, kam se vypravila s divadlem. Ačkoliv jí její známí a přátelé z prostředí disentu už dopředu říkali, jak výslech probíhá a jak se má zachovat, nemohla na něj být úplně připravená.

Nesmí poznat, že se bojím

Jednou na dveře bytu zaklepali dva muži. Byli to estébáci. Eva Jerochim byla odhodlaná nic jim neříct. „Vnitřně jsem se hrozně klepala, ale věděla jsem, že to nesmím dát najevo, že nesmí poznat, že se bojím,“ říká a pokračuje: „Vzpomněla jsem si, že jsem si noc předtím četla Židovské anekdoty od Poláčka. Jedna anekdota byla: Proč vy Židé na všechno odpovídáte otázkou? To mě osvítilo a řekla jsem si, že to bude moje metoda.“ Eva Jerochim se touto poučkou skutečně následující dvě hodiny řídila. „Když se mě ptali, jaké znám na obci sionisty, zeptala jsem se, co je to sionismus. Odpověděl, že sionismus je židovský fašismus,“ vypráví. Eva Jerochim oponovala, jak může spojovat fašismus s judaismem, když nejen její příbuzní tolik vytrpěli pod rukama nacistů. Díky tomu se muž k otázce už nevrátil.

Mimo jiné se jí vyptávali na to, jaké zná chartisty, ani na to jim neodpověděla. „Říkala jsem, že nikdo na dveřích nemá napsáno, že je chartista.“ Zazněly také otázky na to, co dělala v Západním Německu. Nakonec se ji pokusili přesvědčit k tomu, aby jim donášela informace ohledně dění v židovské obci, což odmítla. Nakonec celou situaci zachránila náhoda – její kamarádka, která u ní někdy pobývala, nechala v bytě fotografii Lenina. „Ten jeden estébák se na to podíval a říká: ‚Vy tu máte Lenina? To byl jeden z největších géniusů!‘ Jak řekl to géniusů, tak ze mě opadlo to napětí.“ Brzy poté odešli.

Jak dokládají informace obsažené ve svazku (arch. č. KR-769753 MV), „pohovor“ se uskutečnil 24. ledna 1979. Záměrem StB bylo skutečně kromě „objasnění činnosti ve skupině sionistické mládeže,“ návštěvy NSR a Charty 77, také „získání ke spolupráci s pracovníky MV.“[2]  Spis, který referuje o průběhu výslechu, mimo jiné dokládá, že se Eva Jerochim „k problematice sionismu nevyjádřila proto, že se o politiku nezajímá, se sionismem se nikdy nesetkala a vlastně neví, co to znamená.“ Potvrzují se tak slova Evy Jerochim, tehdy Jelínkové.  „Otázka sionismu“ jí podle spisu „byla ve stručnosti vysvětlena a Jelínková velice pozorně výklad poslouchala.“[3] O nabídce spolupráce se záznam nezmiňuje.

Celá událost zanechala v Evě Jerochim strach, kterého se nemohla zbavit. Měla pocit, že ji neustále někdo sleduje, začala trpět paranoiou, měla pocit, že nikomu nemůže věřit. Odhodlala se proto k velkému kroku.

Nemohla jsem žít ve lži a strachu

Eva Jerochim byla odhodlaná z Československa odejít. „Neuměla jsem si představit, že to někdy skončí a že tu budu žít normální život. Nemohla jsem žít ve lži a strachu,“ vysvětluje své pocity. Roku 1980 odjela do Západního Německa, kde se provdala za Izraelce. Podrobnosti svého odchodu však nechtěla rozebírat. Svatby měla dvě – chupu, tedy židovský obřad, v Berlíně a poté občanský sňatek v Dánsku. V Německu však Eva Jerochim nechtěla zůstat, bylo pro ni složité odpoutat se od minulosti země a necítila se tam dobře. Rok po svatbě se jí narodil první syn, na svět už přišel v Izraeli, kam s manželem z Německa odjeli. Evě Jerochim se otevřela spousta nových možností, konečně se cítila svobodně. V nové zemi si hned připadala jako doma. Se svým mužem Michaelem Miguelem Oskarem Jerochimem vychovali sedm dětí. Všechny je vedli k židovské víře.

Ačkoliv se Izrael stal jejím domovem a byla konečně šťastná, po Československu, rodině a známých se jí stýskalo. Brzy se ale mohla setkat s matkou, která za nimi přijela a už zůstala. V Izraeli se také shledala se svými pratetami, které přežily druhou světovou válku díky tomu, že se jim podařilo uprchnout z pochodu smrti.  Šlo o sestry babičky, která pro ni byla v životě vždy velmi důležitá a hodně ji ovlivnila. Eva Jerochim se v nové domovině věnovala také tomu, co v Československu studovala, a založila si divadlo.

Dění v Československu v listopadu 1989 sledovala s nadšením v záplavě euforie. Do své rodné země se však nastálo vrátila až v roce 2003. Mimo jiné učila v nově založených židovských školách na pražských Vinohradech. V roce 2023 žila s manželem v Praze.

 

 

[1] https://plus.rozhlas.cz/po-druhe-svetove-valce-se-ceskoslovensko-k-zidum-otocilo-zady-antisemitismus-se-8534369

[2] Archiv bezpečnostních složek (ABS). Dokument dostupný v sekci dodatečné materiály.

[3] Tamtéž.