Pavla Jerusalemová

„Když jsme přijeli do Paříže, bydleli jsme všichni tři u otcova přítele, který měl dost velký byt. Když byl Mnichov... náš známý neměl vůbec rádio a nezajímal se o zprávy. Šli jsme proto k jiným známým a poslouchali Hitlerovu řeč. A když jsme se se známými rozloučili a přišli dolů na ulici, tak už tam kluci prodávali noviny, kde byla ta řeč už přeložená a vytištěná. Lidé se o to prali. Hitler mluvil německy, ale v Paříži si každý už ten večer mohl přečíst jeho řeč. Hitler říkal: ‚Válka nebude, chci Sudety, kde jsou samí Němci a sami se ke mně hlásí.‘ Daladier a všechny čtyři mocnosti, které tam byly, s tím souhlasili. Byli rádi, že odjedou z Mnichova a žádná válka nebude.“

„Začalo to v roce 1948. To byl převrat. Skupina 42 se naposledy sešla v kavárně v ulici Na Příkopech. Já jsem tehdy přišla s Honzou (Janem Kotíkem). V novinách tehdy stálo, že ruští hudebníci uznali, že mají komponovat jinak, protože je pravda, že dělník tomu má rozumět. A že socialistický realismus je správný. Hlavně Gross tak mluvil, řekl: ‚Ode dneška budu malovat tak, aby tomu dělník mohl rozumět.‘ Jedině Chalupecký, Jiří Kolář a Jan Kotík řekli: ‚Mně do toho nic není, já si maluju to, co já chci, a ne to, co mi někdo říká, abych maloval.‘ Tehdy se o tom vedly velké diskuse. Mnoho lidí upadlo, změnilo se.“

„Lidé z první světové války neustále mluvili jen o té válce. Jak to bylo hrozné a tak dále. Ale o druhé světové válce se moc nemluvilo. O koncentrácích také ne. Lidé se úplně báli o tom říct slovo. To byla velká změna rozhovorů a debat oproti první světové válce. Tehdy mysleli, jaká to byla hrůza, přitom... Lidi si neradi vzpomenou na nějakou ošklivou věc.“

„Dozvěděla jsem se, že nahoře, jak začíná Ječná ulice, je firma, která každý den dováží sodovky a pivo – prostě pití – do Terezína. A tak jsem tam šla. Byl tam lékař, který dal každému, kdo chtěl jet do Terezína, injekci proti tyfu. Protože v Terezíně byl tyfus. A tak jsem jela nákladním autem, seděli jsme nahoře na bednách. V Terezíně byl ještě vrátný, ten tam zůstal, protože lidé se ptali, kde ten a ten vězeň žije. Otce jsem tam našla. Ležel ještě v pyžamu na posteli. Zrovna byly dost teplé dny. Venku na trávě leželi tolik vyhublí lidé, že jsem se jich úplně lekla. Jeli jsme tedy zpátky. Vzala jsem s sebou deku, abych zabalila otce do deky. A řidič nás odvezl přímo před dům.“

„U mého otce bylo totéž – byl samostatný, ale protože jako Žid nechtěl mít nadepsáno: Židovský obchod. Takže můj manžel obchod převzal a stálo tam jeho jméno: Podnikatel Jan Kotík. A ke konci války, bylo to v lednu, přišlo najednou gestapo. Protože dostali od nějakého daňového poradce zprávu, že Jan Kotík neumí ani účetnictví, že v obchodě nic nedělá. Že je to malíř a maluje obrazy. Takže přišlo gestapo z Berlína, vzali nám všechno, co mohli vzít. Nábytek ne, ale stroje a veškeré zásoby, co jsme měli. Zavřeli konto u banky. Prostě všechno, co mohli.“

„Baťovi město Zlín patřilo celé. Jemu patřilo kino, školy, obchodní dům, to všechno – i dráha. Dráhu měl soukromou. Když se jelo z Prahy do Zlína, tak se muselo přestoupit anebo mít spací vlak a ten odpojili a zase připojili na baťovský vlak. Jednou do Zlína přišel Henry Ford. Že slyšel, jaká je tam ohromná organizace. A řekl: ‚Tak takhle to u nás v Americe ještě zorganizované nemáme.‘ Lidem, kteří tam pracovali, se neříkalo švec anebo podle profese. Ale ‚baťovec‘. To byli úplně jiní lidé. Byli tolik organizovaní a všechno tak klapalo, že se každý divil, jak je to možné.“