Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Pavel Jež (* 1925  †︎ 2015)

• narozen 7. 6. 1925 v Třinci

• jako sedmnáctiletý vstoupil do německé armády

• v roce 1944 přeběhl ke Spojencům

• vstoupil do československé zahraniční armády

• sloužil jako mechanik v dílnách dopravního vojska

• po válce odsouzen za pozdní odevzdání majetku JZD

• po listopadu 1989 znovu členem obnovené legionářské obce

• působil také v radě zastupitelstva města Třinec

• zemřel 19.5. 2015

Národností Čech, podle německých zákonů Němec

Pavel Jež byl teprve čtrnáctiletý, když začala druhá světová válka. Jeho rodiče velmi brzy zemřeli, a Pavel Jež proto vyrůstal s babičkou a dědou, má ještě starší sestru a mladšího bratra. Narodil se v Třinci na Těšínsku, které bylo součástí zabraných území v rámci mnichovské dohody v roce 1938. Do začátku války tedy tato oblast patřila Polsku, než byla anektována  k říši. Vlivem toho došlo k atypickému případu: narukoval k wehrmachtu, s vojskem se dostal do Francie a až tam vstoupil v červnu 1944 do československé zahraniční armády.

Vojákem bez důvěry a většinou beze zbraně

„Já jsem přeběhl ke Spojencům, když jsem se octl mezi frontou, čili stříleli jak Němci, tak Angličani. Vyjel tank na takovou louku, já jsem přiběhl před něj, zvedl ruce, vylezl seržant a všichni Němci stáli za námi. – V tomto případě jsem byl sám z Těšínska, ale potom v Anglii nás bylo deset, když jsme čekali, až pan prezident Beneš podepíše smlouvu. V německé armádě jsem byl šest měsíců, a když začala válka, tak mi seržant sebral flintu a mohl jsem ji mít jen v boji, nedůvěřovali mi, kvůli tomu, odkud jsem.“

Riskovat smrt na sklonku války

V těchto šesti měsících byl pamětník Jež zvyklý poslouchat londýnský rozhlas a chodit mezi civilní francouzské obyvatelstvo, čímž ovšem riskoval, že ho pošlou do koncentračního tábora. Francouzi ho přijímali dobře, chápali, že Jež je ve wehrmachtu kvůli úmyslu přejít ke Spojencům. „Však jen kvůli tomu jsem se k nim dal.“ V Anglii se pak dostal do výcvikového střediska, pak k dopravnímu praporu, u kterého sloužil jako mechanik. Úkolem dopravního praporu bylo převážet jak munici, tak proviant a palivo na frontu. „Zajížděli jsme až na německé území a kolikrát byli bombardováni, Němci už byli slabí, ale přece.“ Pavlu Ježovi bylo pouhých devatenáct let a právě pro svůj mladý věk vůbec nepociťoval strach: „Nebál jsem se, já byl hrdý. Člověk byl mladý a neuvažoval, byl jsem mezi svými.“  Za rok, který strávil ve válečném dění, byl bez kontaktu se svou rodinou, až na dva dopisy. Psal v nich, že je živ a že je v zajateckém táboře, vstup do československé zahraniční armády zamlčel. „Ale oni stejně věděli, že tam jsem – znali totiž mou povahu.“

Benjamínkem armády

V Československé armádě byl Jež jako nejmladší nováček u jednotky velmi oblíbený. „Bylo zde mnoho Židů, velmi jsme si rozuměli,“ vzpomíná Jež. Z velitelů vzpomíná na velitele dílen dopravního vojska Missingera a Bartoška. Jako utečenec z wehrmachtu měl Jež v armádě krycí jméno Pavel Strnadel. K dispozici měli vojáci podle slov pamětníka Ježe i sovětský tisk. Při popisu vztahů mezi různými národnostmi vyzdvihuje jako specifické ty česko-polské: „Oni byli buzerováni proti Čechům,“ přičemž pamatuje, že při vylodění ve Francii měli Poláci zakázané vycházky. 

Hrdinové své doby

Pavel Jež poměr sil Němců a Spojenců charakterizuje následovně: Na konci války, když bylo zřejmé, že Němci nemohou počítat se zázračnými zbraněmi V1, V2 a V3, byla převaha ve vzduchu na straně Spojenců. U Němců zas byla pozoruhodná jejich morálka, kdy přesvědčení bylo extrémně silné, a to i v zajetí. Vyprávění o válečné době pana Ježe má nostalgický nádech, když hovoří o svém mládí, vlastenectví, boji za demokracii a časech strávených na dovolených v Paříži: „Byli jsme hrdinové, měli jsme průkazky a metro, divadlo a muzea jsme měli zdarma. Jednou jsme šli s kamarádem pod Eiffelovkou a potkali dvě slečny. Když jsme se dali do řeči, zjistily, že jsme z Československa, a pozvaly nás na oběd – byla to dcerka československého velvyslance.“ Ke vzpomínce na Paříž se váže i jiná radostná zpráva – právě na dovolené obdržel Jež telegram, aby se okamžitě vrátil k jednotce, poněvadž Německo kapitulovalo. „Ženy nás braly do rukou, objímaly,“ vzpomíná na krásné chvíle konce války.

Východní osvoboditelé preferováni

Poválečná deziluze byla překvapením pro Pavla Ježe stejně jako pro ostatní bojovníky z fronty. Příkladně rozdíl v přístupu k vojákům ze západní a východní fronty se projevil při vítězném defilé Prahou. „Měli jsme to zvlášť, my měli defilé až dva týdny po nich. K těm vojákům jsem nevraživost necítil, ale k té vrchnosti ano.“  Hrdinové z východní fronty získávali různé funkce. Dalším znamením změny poměrů bylo zrušení legionářské obce, jejíž byl Jež členem. Osvědčení o členství v obci získal až v roce 1989.

Pavel Jež byl dokonce rok soukromníkem v zemědělství – problém nastal, když otálel při odevzdávání majetku družstvu. „Byl jsem toho názoru, že se nejdříve má sklidit.“  Za to byl odsouzen na půl roku a tři roky podmíněně a dvacet tisíc korun pokuty. V roce 1950 se oženil, dokončil studia na průmyslové škole, na radu otce se vrátil do dílny, kde vedl šedesát lidí, mistrem se však stát nesměl: „Byl jsem totiž nespolehlivý, protože jsem bojoval na Západě.“

Kradmé vítězství Hitlera

Životní zkušenosti napomohly panu Ježovi k svérázným postojům. „Naše demokracie za Československa byla založena na principu ,Rovnost, volnost, bratrství‘. Zatímco na Východě převažovala ta Rovnost, na Západě zas Volnost. Hitler hlásal ,Jedna říše, jeden národ, jeden vůdce‘ a válku mu pomohli vyhrát především kolaboranti, kteří byli všude – bez nich by nic nesvedl, protože Němců není tolik. Kolaborant, to není zlý, zákeřný člověk, on jde tam, odkud kape. Po válce kdo nebyl v partaji, byl untermensch, tak jako jsme byli za Hitlera. Co se týče současnosti, tak Hitler je šedesát let po smrti, a vyhrál válku – jeho heslo Ein Volk se naplnilo. Počátek války byl v Mnichově, po kterém Polsko Hitlerovi pomohlo rozebrat naši republiku, a nakonec se jim to nevyplatilo. Dnes jedna třetina Poláků jezdí vydělávat do Německa a ze svého výdělku mají deset procent pro sebe. Tak jako vrah a dobyvatel Napoleon má v Paříži mauzoleum, může to jednoho dne dopadnout i s Hitlerem. Globalizace – to je moderní feudalismus. Po revoluci jsem nesouhlasil s rozdělením naší republiky – my se rozdělili a Německo se sloučilo. Jsem evangelík a nevadí mi to, jak se postavila evangelická církev k minulosti, kdy zašla dál než deklarace našeho státu – člověk musí vystupovat pozitivně a musí být vzorem. Vycházejí tu české noviny v německém duchu,“ naráží Pavel Jež na fakt, že většinu českých médií vlastní němečtí akcionáři.

K otázce zbytků komunistického smýšlení v naší zemi dodává: „Nezapomeňme, že komunismus nevymysleli Sověti, ti ho jen použili, ale Marx a Engels, dokonce i Lenin strávil celý život v Evropě, než přijel do Ruska v roce 1917. Antikomunismus u nás by měl mít určitě větší sílu a v platnost by mělo znova vejít to, co říkal Masaryk: Aby vlastenectví z úst do rukou přešlo. Z toho, co jsem zažil ve válce, vyplývá jediné ponaučení – tak jako v rodině, tak i mezi národy musí být jeden k druhému tolerantní.“