Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jiří Ježek (* 1941)

• narodil se 20. 9. 1941 v semilské porodnici, od narození žil v Železném Brodě

• otec za druhé světově války nuceně pracoval v německých ponorkových krytech v Lübecku

• vyučil se frézařem na učilišti pracovních záloh ve Varnsdorfu

• od mala se věnoval malbě a kresbě, na učilišti vyhrál v krajském kole a vystavoval v Liberci

• pokračoval na vojenském učilišti v Košicích, kde se učil leteckým mechanikem

• kvůli eskalující Berlínské krizi v roce 1961 nastoupil předčasně k službě na vojenském letišti Hradec Králové

• s manželkou Marií se vzali v roce 1962, měli syna Jiřího

• během vojenské služby chvíli působil také jako radista-střelec u bombardéru Il-28

• invazi vojsk Varšavské smlouvy zažil Jiří Ježek přímo na vojenském letišti

• nesouhlasil se vstupem okupačních vojsk, v roce 1969 jej vyhodili z armády i z vojenské univerzity

• často střídal zaměstnání, od roku 1976 nastoupil v uranovém podniku ve Stráži pod Ralskem

• manželka onemocněla rakovinou, zemřela v roce 1980

• komunisté synovi znemožňovali studium, vysokou školu nakonec dokončil, v letech 1998 a 1999 byl libereckým primátorem

• Jiří Ježek po sametové revoluci působil jako odborář

Tehdejšího příslušníka 10. letecké armády Jiřího Ježka silně zasáhlo, když 21. srpna 1968 na letišti v Hradci Králové začala přistávat sovětská letadla a on se nemohl proti okupaci vojsky Varšavské smlouvy bránit. Stejně se cítil o třicet let dříve jeho otec, když Adolf Hitler zabíral Sudety, a on následně musel v Německu nuceně pracovat pro potřeby wehrmachtu.

Jiří Ježek se sovětskou okupací nesouhlasil, což ho připravilo o práci v armádě, o členství v KSČ i o studium na vojenské univerzitě. Na pár let měl také zakázáno cestovat za hranice ČSSR, protože jako letecký mechanik zaměřoval nosiče atomových zbraní.

Ačkoliv se mu po nějakém čase podařilo nalézt stabilní zaměstnání v uranovém průmyslu, problémy nepřestaly. Komunisté se snažili znemožňovat studium i pamětníkovu synovi. Dělo se tak navíc v době, kdy manželka Marie podlehla rakovině.

S bratrem do školy a pak pro uhlí

Pamětník Jiří Ježek se narodil 20. 9. 1941 v semilské porodnici. Jeho rodina však žila v nedalekém Železném Brodě, kde se rodiče Štěpán a Marie seznámili. Bydleli v činžáku v části, které místní říkají Na Rafandě. Dům z konce třicátých let sloužil původně pro uprchlíky, kteří v roce 1938 opouštěli zabrané Sudety.

Oba rodiče hodně pracovali, otec jako truhlář a matka v místní kartonážce. Jiří měl starší sestru Zdeňku a mladšího bratra Honzu, sourozenci se mezi sebou částečně museli vychovávat a hodně pomáhat v domácnosti. Jiří vodil bratra do školy, štípal dříví a skládal uhlí, chodil pomáhat s nákupy. Zbýval ale čas i na dětské hry.

„Dětství v Železném Brodě jsem měl úžasné. Za domem byl potok se pstruhy, chodili jsme je chytat. Dál les a skály, sbírali jsme houby, borůvky, lesní jahody. Hráli jsme si na loupežníky, lesní války. Byl jsem lump, neustále v pohybu,“ vzpomíná pamětník.

Gestapo vtrhlo do domu

Z útlého věku si zachoval vzpomínky na druhou světovou válku. Tatínka tehdy nacisti poslali na nucené práce do německého Lübecku stavět kryty pro válečné ponorky. Podmínky měli totálně nasazení Češi těžké, bydleli odděleně a Němci se k nim chovali špatně. Pouze námořníci z ponorky se projevovali vlídněji, protože si uvědomovali cenu lidského života.

Přímo v Železném Brodě pak Jiří Ježek jako malé dítě zažil, když gestapo vtrhlo do jejich domu. Souseda z přízemí krejčího Jirouše totiž někdo udal, že vlastnil pistoli. „Pamatuji si jen takové záblesky, jak maminka něco honem pálila v kamnech. Pak dupání, holinky a řev. Pistoli naštěstí nenašli, měl ji zašitou ve vycpávce ramínka, kterým se žehlí rukávy.“

Pamětník ke konci války také z dálky viděl, jak Spojenci bombardovali Drážďany. Přestože Železný Brod leží v údolí a směrem do Německa se rozprostírají Lužické i Jizerské hory, na vzdušnou vzdálenost sto kilometrů slyšeli dunění bomb a viděli do krvava zbarvený celý západní obzor.

Běžným lidem se přilepšilo

Po válce na trhu v obchodech chybělo mnoho potravin či textilu, životní úroveň řady obyvatel zůstávala nízká. Když v roce 1948 převzali v Československu moc komunisté, zásobování se podle pamětníka zlepšilo a mnozí lidé si tak přilepšili.

„Rodiče jakožto dělníci byli oba komunisti čistě z dobrého přesvědčení, do žádných akcí proti jiným lidem se nezapojovali. V tomto duchu nás vychovávali. Vybavuji si, že jsme poslouchali v rozhlase proces s Miladou Horákovou, ale rodiče to nijak nekomentovali.“

Železného Brodu se v té době výrazně dotkla Akce Jizerka. Jednalo se o cílenou provokaci komunistických silových orgánů StB a SNB zamířenou proti železnobrodským skautům, kteří se chystali přejít hranice a skrývali se ve srubu v Jizerských horách poblíž Smědavy a Jizerky. Policisté v horách skauty surově přepadli, dva zabili a ostatní postřelili.

Ve městě poté docházelo k zatýkání a uvězňování lidí, kteří podle komunistů skautům pomáhali. „Znám to jen z vyprávění, dozvěděl jsem se o všem až po roce 1990,“ přiznává Jiří Ježek.

Vyrůstal v uměleckém městě

Ještě jako malý kluk tehdy vnímal jiné věci. Hodně času trávil v okolní přírodě, kde také začínal své první malířské pokusy. Vliv na něj mělo i to, že žil ve sklářském a uměleckém městě.

„Jako kluk jsem chodil k panu Kleinertovi, který foukal malé skleněné figurky. Znal jsem výtvarníka Tochsteina, velkého opilce, ale fantastického malíře, co učil na sklářské škole. Můj kamarád Jirka Žanta dělal mistra při sklářské huti, tak jsem poznal výrobu skla. Nejvíc mě ale jako kluka fascinovala řeka Jizera, vyhledával jsem různá její zákoutí, maloval si a byl šťastnej.“

Na učiliště pracovních záloh nastoupil Jiří Ježek ve Varnsdorfu, sám si vybral učení na frézaře. Při škole navštěvoval však i malířský kroužek pod vedením akademického malíře. Se svými výtvory zvítězil pamětník v krajské soutěži a vystavoval je v Liberci.  

Dceru hajného okouzlil svým jménem

Zpočátku pracoval Jiří Ježek v semilské firmě Technometra, která vyráběla například podvozky k sovětským armádním letadlům. A právě na letectví se rozhodl pamětník přesměrovat, ačkoliv z jiného důvodu. Sestra měla za manžela tehdy údajně nejlepšího stíhače československé armády Oldřicha Palduse a pro mladého Jiřího byl velkou autoritou.  

Při odvodu na vojnu tak Jiří Ježek projevil zájem nastoupit na letecké učiliště. Ještě před odchodem do vzdálených Košic se stačil pamětník seznámit na jablonecké tancovačce s Marií Řehákovou.  

„Vsadil jsem se s kamarády, že během hodiny od ní dostanu pusu. Šel jsem pro ni tancovat a pochválil jí fialky i šaty. Říkala, že je dcera hajného a má ráda ježky. A já jí pověděl, že jsem Ježek. Tak se pustila do smíchu. Nějak jsem jí padnul do oka, šli jsme spolu ven a dostal jsem pusu,“ líčí pamětník první setkání se svojí budoucí manželkou.

Během jeho pobytu v Košicích si stále psali a trávili spolu letní i zimní prázdniny. Vzali se v roce 1962 v hostinci Na Černý studnici. Zpočátku žili novomanželé v Jablonci nad Nisou, odkud Marie pocházela. Později už i se synem Jiřím se přestěhovali do Hradce Králové, tam Jiří Ježek sloužil u desáté letecké armády.

Nechtěli bránit zájmy jiné země

K útvaru nastupoval z učiliště předčasně kvůli vrcholící Berlínské krizi v roce 1961. O rok později eskalovala zase Karibská krize, kdy kvůli rozmisťování sovětských raket na Kubě hrozil jaderný konflikt.

„Byli jsme zaražení. Naší jedinou starostí bylo, aby se to urovnalo. Tehdejší závazek v rámci paktu Varšavské smlouvy byl v případě nutnosti pomoct Kubě, a to se nám nelíbilo. Že bychom měli jít od svých rodin bránit cizí zájmy,“ popisuje Jiří Ježek.

Pamětník pracoval nejprve jako mechanik a na starost měl výzbroj letadel. Kromě kanónů či fotokulometů ale obsluhoval i zaměřovače bombardérů, které nosily atomové zbraně. Později létal nějaký čas jako radista-střelec na zádi bombardéru Il-28. Poté, co jeho kamarád na cvičení v Polsku nepřežil leteckou nehodu, rozhodl se kvůli rodině vrátit zase k pozemnímu letištnímu personálu.

Ve vojenském oddílu pod velením veterána z druhé světové války generála Jozefa Kukela vládla dobrá atmosféra. „Sloužilo se hezky, byla prima parta. Měl jsem známé i mezi vyššíma důstojníkama. Jako předseda Svazu mládeže jsem organizoval výlety rodin třeba do Českého Švýcarska. Byl jsem ve straně, bral jsem to jako morální povinnost vůči rodičům, ale nijak jsem se neangažoval.“

Bezmoc byla nejhorší

S reformními myšlenkami a událostmi pražského jara Jiří Ježek i jeho kolegové z armády souhlasili, včetně velitele. Brzy ovšem byli nuceni se jich vzdát.

Dvacátého srpna krátce před půlnocí přijímal pamětník do hangáru poslední stíhačku vracející se ze Slovenska, poté odjel na mopedu domů, ale sotva ulehl do postele, spojka jej volala zpět na letiště. Tam už pouze nečinně přihlížel začátku okupace Československa vojsky Varšavské smlouvy.

„Největší přátelé nás přepadli sprostě jako lupiči. Neustále jsme čekali, co se bude dít. Všichni bez výjimky jsme měli pocit, že jsme v armádě proto, abychom bránili svoji zemi. A teď jsme nemohli dělat nic. Ten pocit bezmoci byl hrozný. S odstupem času jsem se cítil jako táta, který taky nemohl nic dělat proti Hitlerovi,“ líčí pamětník, jak tehdejší události prožíval.  

Velitel poslal Sověty pít vodu z kaluže

Na hradeckém letišti začala přistávat sovětská letadla ověšená raketami a pumami. Českoslovenští letci prvních pár dní nesměli letiště vůbec používat. Jiří Ježek se později dozvěděl, že okupanti měli rozkaz v případě odporu útočit na civilní cíle a zničit Hradec Králové.

„Starší sovětští vojáci měli soudnost. Když jsme jim vysvětlili, že se tu kontrarevoluce neděje a žádný Bundeswehr tu není, tak si sedli na bobek a brečeli. Naproti tomu ti mladí byli zpracovaní propagandou, nebyla s nimi řeč.“

Jiří Ježek také vzpomíná na incident, kdy pár Sovětů demarkační čáru překročilo a přišlo prosit o pitnou vodu. Jeden z velitelů Karol Zubi, rovněž veterán druhé světové války, je nechal se samopaly odvést zpátky s tím, že on sám na frontě pil vodu z kaluží a ať ji pijí taky.   

Stranickou legitimaci složil sám

Krátce po vpádu okupantů se situace uklidnila a sovětské letectvo se stáhlo. Velká část se přesunula do Hradčan ve vojenském újezdě Ralsko, které Jiří Ježek tehdy pomáhal vyklízet. Návrat k normálnímu režimu se ovšem jemu i jeho kolegům nelíbil.

V roce 1969 komunisté pod novým vedením spustili stranické prověrky. „Měli jsme vyslovit souhlas se vstupem spojeneckých vojsk. Já společně s mnoha dalšími nesouhlasil, takže nás prostě vyhodili z armády. Řekli mi, že jsem antisocialistický živel, i když jsem ještě tehdy byl komunista. Legitimaci jsem potom už položil sám.“

S tím skončilo i vysokoškolské studium Jiřího Ježka. Dříve během služby v Hradci Králové si při večerní škole udělal maturitu a později se přihlásil na vojenskou akademii v Brně na tehdy nejmodernější obor letecké výzbroje. Prošel náročným přijímacím řízením a studoval dálkově, ale jen do zmíněného roku 1969. Vzhledem k tomu, že jako letec operoval s nosiči atomových zbraní, měl také zpočátku zakázáno cestovat za hranice ČSSR.

Patentoval vlastní důlní nakladač

Pamětník musel najít novou práci a nastupující normalizační poměry v Československu mu to ztěžovaly. Po rekvalifikacích vystřídal profese topenáře, strojírenského údržbáře a až v roce 1976 konečně našel stálé zaměstnání zámečníka v uranovém průmyslu ve Stráži pod Ralskem.

„Dělal jsem předáka zámečnické party. Jednoho dne za mnou přišel vedoucí vývoje mechanismů, že by bylo potřeba vymyslet nový typ důlního nakladače, který by nahradil tehdejší mašinu dováženou ze Západního Německa, na kterou byly potřeba devizy. Vyvinul jsem tedy kompletně nový patentovaný typ důlního nakladače. Vyrobili jsme pět kusů, některé poté pracovaly také při stavbě elektrárny Dlouhé Stráně.“

Kolem práce v uranových podnicích existovalo podle Jiřího Ježka mnoho mýtů. Těžily se zde uranové soli, nikoliv čistý uran, takže záření neohrožovalo pracovníky tak bezprostředně. V podniku se i tak dodržovaly přísné kontroly kontaminace oblečení či jídla, dozimetry měli pracovníci neustále u sebe.

Se synem zůstali sami

Zpočátku Jiří Ježek dojížděl na ubytovnu, až po dvou letech dostala rodina byt v nedaleké Mimoni. Tam žili do roku 1980. Tou dobou pamětníkova manželka Marie onemocněla rakovinou a kvůli léčbě se přestěhovali do Liberce.

„Manželka trpěla strašným způsobem. Denně jsem k ní volal lékaře. Potom se mi ze známosti povedlo ji dostat do onkologického ústavu v Praze. Doufal jsem, že by se léčba mohla povést. Bohužel zemřela v květnu na Bulovce. Její táta, který s námi žil, to měl taky a odešel šest neděl po své dceři. Zůstali jsme se synem sami.“

Otec a syn se kvůli velké ztrátě ocitli v těžké životní situaci a do toho jim stále přitěžovala ještě komunistická strana. Když se Jiří Ježek mladší hlásil na průmyslovou školu sdělovací techniky v Pardubicích, nepřijali ho navzdory jeho vynikajícím výsledkům v přijímacím řízení. Otci se poté povedlo jej dostat na jinou průmyslovou školu v Liberci. Tím však potíže nekončily.

„Těsně před synovou maturitou si mě zavolal ředitel. Přišel mu dopis ze základní organizace KSČ ze ZŠ Zálabí Hradec Králové, že je nežádoucí, aby syn udělal maturitu. Podepsala ho jeho bývalá třídní učitelka. Ředitel Skopový přede mnou dopis roztrhal a říká: Pane Ježek, já na tohleto kašlu,“ vzpomíná pamětník.

Syn tak maturitu složil, nastoupil na vysokou školou a stal se z něj elektroinženýr. Později mezi léty 1998 a 1999 působil jako liberecký primátor.

Každý má právo na svoji myšlenku

Sametovou revoluci a pád komunismu v roce 1989 vnímal Jiří Ježek jako velký zlom. „Tehdy měli všichni lidi bez výjimky velké naděje. Já jsem byl dost střízlivý, přemýšlel jsem, co za tím je. Nechodil jsem cinkat klíčema, ale schvaloval jsem to. Bylo nutné tady udělat pořádek. Neskončilo to ale bohužel tam, kde jsme si asi všichni představovali,“ hodnotí pamětník.

Za komunistu se už tou dobou dávno nepovažoval. Zůstával členem odborů v podniku a v roce 1992 jej zvolili z pozice místopředsedy předsedou závodního výboru horníků, geologů a naftařů. Dojížděl tak do Prahy na schůze v odborové centrále a účastnil se jednání ohledně útlumu uranové těžby. V roce 1996 odešel Jiří Ježek do důchodu.

„Jsme prazvláštní tvor v rámci přírody. Lidé by se občas mohli učit od zvířat, protože co proti sobě dokážeme dělat, to je neskutečné. Celý život jsem s lidmi pracoval a naučil se, že je vždycky lepší naslouchat a přemýšlet, než něco řeknu. Neukvapovat se a neodsuzovat jinou myšlenku. Každý člověk má právo na svoji myšlenku,“ shrnuje pamětník svoji životní zkušenost.