Vlastimil Ježek

„To bylo někdy ve třeťáku na gymplu. Už jsem poslouchal zahraniční rozhlasy a z toho vysílání jsem se dozvěděl, že zavřeli Danu Němcovou. Pamatoval jsem si ji jako laskavou inteligentní dámu, která za námi jezdila na ty letní tábory a vyprávěla zajímavé věci a vůbec nevypadala jako nějaký nepřítel státu. Hlava mi to nebrala a dovedlo mě to dokonce k zoufalému pokusu, který naštěstí díky třídnímu nikam nevedl. Napsal jsem vtipný dopis, že vystupuji ze SSM, protože nechápu, jak mohli zavřít tuto dámu. Hrdě jsem to dal třídnímu předsedovi a ten můj pokus o protest donesl naštěstí našemu třídnímu, chemikovi Krupkovi. Ten mi pak týden vysvětloval, jaké to je, když jako vědec musí učit na gymplu, protože nesouhlasil se vstupem vojsk. To bylo hrozně zajímavé. On mi neříkal, co mám dělat, ale tím vyprávěním mě přivedl k tomu, že jsem si ten dopis po tom týdnu vzal zpátky. Jsem vlastně rád, protože kdyby to ten spolužák poslal dál, tak si myslím, že bych to asi v těch sedmnácti neustál.“

„Slovo perestrojka bylo opravdu jako rudý hadr. Od nějakého druháku nebo začátku třeťáku jsem se pokoušel dělat ty nástěnné noviny, což spočívalo jednoduše v tom, že jsem hledal zajímavé věci, vystřihoval je nebo fotil a špendlil je na nástěnku a oni mi to sundávali. To byl takový boj, zejména se třemi odbornými asistenty, Rzounkovými poskoky. Nejvíc a nejrychleji mizely rusky psané texty, které se týkaly právě té perestrojky, to opravdu snášeli snad nejhůř. Oni to vysvětlovali tak, že to přece nemůžeme srovnávat, že Sovětský svaz má úplně jiné, specifické problémy. To nám připadalo komické, protože ‚Sovětský svaz náš vzor‘ a ‚Se Sovětským svazem na věčné časy‘ najednou neplatilo. Perestrojka v Sovětském svazu byla něco, co rozhodně nemělo být následováno. To se jim nelíbilo, o tom se nemluvilo. Dobře pochopili, že to je začátek jejich konce.“

„Moje první žena byla tehdy v listopadu už v osmém měsíci, samozřejmě odmítala být doma, tak to byl dvojnásobný emocionální zážitek, počínaje Albertovem a tím pocitem svobody, která se najednou rozšířila z toho nejbližšího okolí až po téměř nekonečný prostor. Teď to vypadá jako divné klišé, ale v době, kdy člověk cítil všude kolem ty podivné lidi, kteří stát vedli, a najednou na shromáždění viděl lidi kolem – odhady jsou různé od pěti do padesáti tisíc, a i když tam jistě bylo i spousta estébáků –, tak to, jak ti lidé vypadali, jak se tvářili, jak se usmívali, co říkali, jaké transparenty měli nad hlavami, tak to byl úplně jiný svět. Působilo to naprosto úžasně, včetně toho průvodu na Vyšehrad. Druhý typ zážitku je to, co ti lidé v průvodu byli schopní vymyslet za hesla, jak lidsky jiný používali jazyk. Pro mě asi nejzajímavější zážitek byl projev dole na nábřeží, kde se vyklonila z okna stará babička a vesele mávala státními vlaječkami, a ten průvod skandoval: ‚Ať žije babička!‘ Po zážitcích z prvomájových oslav na Letné, s těmi hesly a naštvanými obličeji lidí, kteří tam z devadesáti procent nechtěli být anebo se báli tam nebýt, tak to byla úžasná úleva. Třetí zážitek byla radost nad tím, že jsme s ženou, která už byla unavená, nezahnuli na Národní, to bychom asi neměli to dítě, ale domů. Čtvrtý zážitek spočíval v tom, že u nás, v tom otevřeném bytě na rohu Dlouhé a Staroměstského náměstí, skončila spousta našich spolužáků a přátel, kteří si prošli pod těmi pendreky na Národní. To byl šok, jak se to tak divně zvrtlo. Byla to taková zrychlená reakce – jako byla naděje Škroupova náměstí a pak po měsících Palachův týden –, tak teď rovnou – takové svobodné odpoledne a pak hned drsný večer.“