Věra Ježková

„No ale jak jsem prožívala třeba osmašedesátý rok v Praze. To bylo, to bylo teda hrozný, jo, když přijeli. Samozřejmě můj muž hned běžel na Václavák, tam se střílelo do Muzea. To bylo příšerný tam, že jo, bylo moře, tak jste to viděli v televizi no. Okamžitě jsem udělaly šílený fronty na jídlo, takže já jsem stála asi čtyři hodiny ve frontě. To byly potom už akorát ovesný vločky, vím, že brambory jsme nedostali ani."

„Já jsem bydlela v tu dobu na Vinohradech, tam jsem se vdala vlastně na Vinohrady. A tam je takovej ohromnej park Grébovka, tam jsem teda jela s kočárkem na podzim roku šedesát osm. A tam byli Bulhaři, tenkrát to spolu se Sovětským svazem sem přišli Poláci, Maďaři, Bulhaři a NDR, jo. […] No a v tý Grébovce se usadili v dětských jeslích, jo. Takže a byl tam tank v tý Grébovce a oni na tu hlaveň si věšeli prádlo vypraný. A teď mně to přišlo tak strašně úplně apokalyptický, tam jezdily maminky s kočárkama okolo toho tanku a ten tam byl, já nevím, měsíc, pak odjeli, samozřejmě. To je, příšerně zničená i dlažba i asfalt od těch tanků, takže to tam byly ďoury v tom, ano. Hrůza hrůzoucí, no."