„Poslanci třeba řekli: ,Já jsem nikdy nebyl ve Finsku, co kdybyste napsala do Finska, že chceme udělat meziparlamentní skupinu?´ Dali mi nějakej seznam, kde bylo třeba 10 poslanců, to byla ta skupina, jmenovalo se to skupiny přátel, skupina přátel Finska třeba. Já jsem napsala našemu velvyslanci ve Finsku a řekla jsem: ,Máme tady tu skupinu, můžete udělat kontakt s finským parlamentem?´ Buďto tam ta skupina nebyla, nebo ji třeba ustavili, tak ustavili skupinu přátel Český republiky a potom se mohlo do Finska jet, což jsem zase všechno organizovala a doprovázela jsem je. Takže někdy to bylo opravdu, že poslanci třeba se rozhodli, že chtějí jet do Indonésie, tak si ustavili skupinu přátel a jeli tam. Ale tam jsem nejela, protože jel potom můj vedoucí, který si samozřejmě tu cestu chtěl taky užít, i když jsem to organizovala já.“
„Když se to začalo blížit k tomu, že bych šla na střední školu, tak to už někdy na tom druhém stupni jsem to začala hodně vnímat. My jsme se třeba ve škole všichni složili na dárek pro učitelku, ale mně maminka ještě přinesla knížku a řekla: ,Tady ta knížka se bude líbit angličtinářce, tak jí to ještě dej zvlášť, aby si tě pamatovala, aby ti napsala něco do posudku.´ Takže jsem prostě vždycky dělala něco navíc, ne úplně podlejzavý věci, ale něco... A to mě i od toho kolektivu oddalovalo. Já jsem nikdy nepatřila k jádru toho kolektivu a v té škole jsem se držela stranou. A takovýhle věci, že jsem šla za nějakou učitelkou a nesla jsem jí speciální dárek, tak to moje postavení v té třídě nevylepšilo.“
„Vlastně pro celý moje dětství bylo určující to, že já jsem věděla, že máme jako rodina nějakej problém, že naši řekli: ,Vždyť víš, ten dědeček byl zavřenej,´ ale nechtěli o tom mluvit. Neřekli mi nikdy, proč přesně byl zavřenej, já jsem věděla, že byl nespravedlivě zavřenej, to mi řekli, že vyrobil jedno razítko. Ale nikdy jsme se nebavili o procesech nebo jak to přesně bylo. Takže já jsem o tom měla strašně málo informací. A druhá věc byla, že řekli, že matku vyhodili nebo vyškrtli z té strany. ,My to prostě máme polepený a musíme se hrozně snažit, abysme vás dostali na ty školy, protože by vás taky nemuseli vzít.´ Takže doma vždycky to bylo takový, že bylo jasný, že komunismus jako takovej je nesmysl. Těm heslům jsme samozřejmě nikdo nevěřili, ani my jako děti, ani rodiče nebyli kariéristi. Oni neudělali to, že by třeba otec se pokusil vstoupit do strany, naopak oni mu to nabízeli na učilišti, on nevstoupil. Mohl být zástupcem a on to odmítl samozřejmě.“
Klára Jirásková, rozená Novotná, se narodila 15. července 1967 v Praze Marii a Oldřichu Novotným. Její dědeček z otcovy strany Oldřich Novotný starší vyrobil v roce 1949 falešná pasová razítka pro údajné emigranty a v srpnu téhož roku byl zatčen. Ve zinscenovaném procesu Maděra a spol. byl v létě 1950 odsouzen za spoluvinu na zločinu velezrady na 18 let odnětí svobody. Byl propuštěn na amnestii v roce 1960. V dětství zažívala neustálé shánění konexí a přizpůsobování se režimu, protože rodiče se obávali, že ji kvůli pošramocenému kádrovému profilu rodiny nepřijmou na střední a vysokou školu. O minulosti dědečka doma téměř nemluvili. Rodina komunismus přímo nepodporovala, ale z opatrnosti se proti němu nijak nevymezovala. V letech 1981–1985 vystudovala Klára Jirásková Gymnázium Na Vítězné pláni, v letech 1985–1989 pak Právnickou fakultu Univerzity Karlovy. Od roku 1989 pracovala v zahraničním oddělení Supraphonu, v letech 1991–1993 působila v nově založené pobočce hudebního vydavatelství Bertelsmann Music Group (BMG) a od roku 1994 jako referentka v zahraničním odboru Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR. Po roce 2000 se věnovala výuce cizích jazyků. V roce 2024 žila v Poděbradech.
