„Zůstala jsem stát a nic jsem neříkala, ten voják taky nic neříkal, jenom mě vzal do ložnice, otevřel skříň, já měla jenom noční prádlo, tak vyndal šaty a kabát, abych se oblíkla. Já jenom kejvala hlavou a on vyndal kabát a ty šaty, takový modrý, vlněný, s bílým límečkem, to si pamatuju, a chtěl, abych se oblíkla. To bych se musela svlíkat, tak jsem zakroutila hlavou, tak on mi přidržel kabát a já jsem si vzala kabát přes to pyžamo. A ty šaty mi dal takhle přes ruku a tu druhou ruku mi vzal a vedl mě na to schodiště...“
„Jednou když doma zabíjeli, oni měli taky hospodářství, tak mi poslali celou tlačenku a k tomu chleba. My jsme si ale pro ty balíčky nechodily, chodily tam ty, co nešly do práce. Když jsme byly třeba v práci a šlo se pro balíčky, tak tam šly. A holky řekly: ,Půl té tlačenky ti ukrojila. ‘ Půl tlačenky ukrojila, že prý by mi bylo špatně. Já měla z toho takovýhle kousek, protože jsme se všecky rozdělily...“
„První oběť koncentráku byla paní Nováková. Potom umřela paní Šroubková, ta byla o rok mladší než já. To byli nerozumní lidi, ona tam byla Češka a ona jí všechno řekla, co se v Lidicích stalo. A ona přišla na blok a povídá: ,Ták...‘ A šla do těch drátů nabitých elektřinou. A ženské ji zastavily a přišly pro mě, že ji lepší znám. Tak jsem s ní spala. A ona mi pořád říkala: ,Pan Jiras je taky zastřelenej (míněn Podhora), všicí mužský jsou zastřelený a děti jsou taky zastřelený, nebo nejsou... ‘ A pořád tuhleto říkala. A já jsem jí to vymlouvala... Paní štubová ji nechtěla dát do nemocnice, protože věděla, že tam dlouho nebude, tam v koncentráku v nemocničním bloku, ale musela. Ona si sundala ponožku a škrtila se tou ponožkou...!“
„A voni byly ty nálety z toho... jak byl ten Pepík Horákovic... v Anglii, tak z té Anglie přelétávali přes náš lágr na Berlín a vždycky v deset hodin. A vony tam byly hodiny (míněno v dílně) a my jsme vždycky říkaly: ,Je, deset hodin, proč už, klucí, nejedete?‘ My jsme chtěly, aby už jeli! Aby jeli na ten Berlín a aby to bouchalo, aby to bouchalo. A voni za chvilku přijeli. Němky, co tam byly, ty plakaly, ty se bály, protože tam měly asi muže. A my jsme si vzaly ty hadry, co jsme tam měly, a spaly jsme až do rána.“
Miloslava Jirasová, dříve Podhorová, rozená Studničková, se narodila 27. listopadu 1913 v Lidicích. Je mladší ze dvou dcer statkáře Bohumila Studničky z Velkého Přítočna a Pavly Studničkové, rozené Zimové. z Lidic. Dětství prožila v Lidicích, rodiče tam měli statek, kde chovali dobytek a obdělávali 37 hektarů polí. Součástí statku byl i mlýn, který se pronajímal, a známý lidický rybník. Pět tříd základní školy vychodila v Lidicích a pokračovala na měšťanské škole v Buštěhradě. V 15 letech ji rodiče dali na jeden rok do Rodinné školy v Praze. V roce 1933 se provdala za Jaroslava Podhoru, společně hospodařili se Studničkovými asi na 70 hektarech pozemků. Bezdětné manželství skončilo vyvražděním lidických mužů 10. června 1942. Miloslava byla společně s maminkou a ostatními lidickými ženami deportována do koncentračního tábora v Ravensbrücku. Obě válku přežily a v červnu 1945 se vrátily do vlasti. Žila společně s maminkou u sestry v Stehelčevsi do roku 1947, kdy se Miloslava podruhé provdala a odešla za manželem Karlem Jirasem do Bykoše. Po roce 1948 přišli Jirasovi o pozemky a pracovali v místním JZD. Narodily se jim dvě děti. Miloslava Jirasová pracovala až do roku 1983, od té doby je v penzi.
