Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Miloslava Jirasová, roz. Studničková (* 1913  †︎ 2014)

• narozena 27. 11. 1913 v Lidicích

• život lidických zemědělců

• manželství s Jaroslavem Podhorou

• vypálení Lidic

• internována v koncentračním táboře Ravensbrück

• pochod smrti v dubrnu 1945

• manželství s Karlem Jirasem

• život zemědělců za komunistického režimu

„Pepíka Horákovic a Pepíka Stříbrnejch mám na nočním stolku a večer jim říkám: ,Dobrou noc, klucí!‘ Ti toho nebyli vinni!“ říká Miloslava Jirasová, vrstevnice obou pilotů, kteří stejně jako ona pocházeli z Lidic. Dodnes na ně s láskou vzpomíná, když vypráví o tom, co ve starých Lidicích zažila.

Narodila se 27. listopadu 1913. Měla starší sestru Alžbětu. Tatínek Bohumil Studnička pocházel z Velkého Přítočna, maminka Pavla Studničková, rozená Zimová, pocházela z Lidic. Tatínek se do Lidic přiženil, koupili si tam s maminkou statek, který byl kvůli mlýnu, který byl jeho součástí, „svobodným“ statkem. Stál v blízkosti sousední obce Makotřasy, u potoka, který Lidicemi protékal. Na potoce byl vedle malého obecního rybníku také velký rybník, který patřil k mlýnu a byl součástí tatínkova hospodářství. Strýc dal otci peníze, aby mlýn modernizoval z vodního pohonu na parní. Mlýn se pronajímal za šest tisíc ročně, měl ho v nájmu pan Liška, který tam žil s rodinou. Tatínek nerukoval do první světové války, protože měl problémy se sluchem. U odvodu je patřičně nadsadil a nebyl odveden.

Miloslava Jirasová vychodila pět tříd základní školy v Lidicích. Bylo to ještě v době, kdy nebyly aktovky, děti si nosily knížky a sešity v podpaží. Děti pomáhaly na hospodářství a v domácnosti, s uhlím, se sklizní řepy a podobně. Učitel Ottomanský byl vdovec a oženil se s její tetičkou, která byla také vdova a také učitelka. Když ze školy udělali dvoutřídku (protože v Hřebči vznikla nová škola), odstěhovali se do Kladna. Miloslava později pokračovala čtyři roky na měšťanské škole v Buštěhradě, po třech letech následoval takzvaný kurz. Prospívala s výbornými. V dětství cvičila v Sokole, s kamarády z Lidic jezdila na slety do Prahy. Během docházky do měšťanky se účastnila také nacvičování divadelních představení a koncertů s učitelem Hoffmannem, který byl zpěvák.

V 15 letech ji rodiče dali na jeden rok do Rodinné školy v Praze v Myslíkově ulici, stejně jako dříve její sestru. Na delší docházku nebylo pomyšlení, musela se vrátit domů a pomáhat na hospodářství.

Miloslava měla záhy řadu nápadníků. Byl mezi nimi i Ladislav Kubeš z Prahy, který jezdil do Lidic za svou babičkou Saidlovou. Doprovázel ji taky, když jezdila do pražské Lucerny do tanečních. Když taneční kurz v Praze skončil, vydala se s kamarádkami do tanečních do Středokluk. Tam se seznámila s mládencem z Hostouně a vznikl vztah, který trval několik let. V roce 1930 se s ní partner chtěl oženit a usadit se v Hostouni. Ale Miloslava tehdy odmítla odejít od rodičů.

Na návštěvě u sestry, která se provdala do nedaleké Stehelčevsi, se Miloslava později setkala s mužem, který jí pobízel ke sňatku s Jaroslavem Podhorou z Třebusic. Oba se skutečně začali v Lidicích setkávat a krátce nato, 20. prosince 1933, se vzali. Manžel byl zemědělec, absolvoval zemědělskou školu v Roudnici. Na jejich společném hospodářství pilně pracovala, ale do hospodaření se manželovi nepletla. Chovali 20 krav, 6 koní, odběratelé chválili maso, jednou se podařilo vykrmit sedmimetrákovou jalovici. Mléko v Lidicích odebírala z iniciativy Jaroslava Podhory Radlická mlékárna. „Zůstaly peníze za mléko a jedině Radlická mlékárna nám je (po válce) dala. Ta to neodevzdala Němcům. Jako banky a všecky odevzdaly...“

Manželé Podhorovi hospodařili dobře, měli dostatek, vydržovali si služku. Žili z vlastních zdrojů. Po svatbě si koupil manžel automobil, třikrát ročně zabíjeli prase. Po smrti otcova bratra předala teta rodině Studničkových hospodářství v Lidicích (byli bezdětní).

Před válkou dobře znala i Saidlovy, kde došlo ke známé rodinné tragédii – otec zabil svého syna Edu. Důvodem byly spory kvůli Saidlově milence, syn hájil matku. Podle Jirasové byla tou milenkou vdaná žena, která neměla dobrou povahu, znala ji. Když se Saidl vrátil z vězení, žil v Rapicích a jeho partnerka ho prý chválila. „Byl u nějaký ženský a ta ženská vyprávěla, že když přijde tuhleten den, kdy zabil toho Édu, tak že nestojí za nic. A ona ho chválila...“

V září roku 1938 byl manžel Jaroslav Podhora mobilizován na maďarsko-slovenské hranici. V listopadu se vrátil do Lidic.

Během heydrichiády byla atmosféra ve vsi napjatá, ale její rodina byla plně zaměstnaná prací v zemědělství. Ženy se nebály tolik jako muži.

Rodiče žili v sousedním domě a dceru a zetě často navštěvovali. Večer 9. června 1942 byli na návštěvě také a po poslechu rozhlasových zpráv odešli domů. Všichni se uložili k spánku. V noci je vzbudily rány na dveře, když sešli dolů, už ve světnici stáli cizí muži. Jeden z nich mluvil dobře česky. Dvůr byl plný lidí, aut, dobytka, vojáků. Manžela vedli do mlýna, ten byl ale zamčený. Pak Miloslavu odvedli zpátky do pokoje, aby si zabalila věci.

„Zůstala jsem stát a nic jsem neříkala, ten voják taky nic neříkal, jenom mě vzal do ložnice, otevřel skříň, já měla jenom noční prádlo, tak vyndal šaty a kabát, abych se oblíkla. Já jenom kejvala hlavou a on vyndal kabát a ty šaty, takový modrý, vlněný, s bílým límečkem, to si pamatuju, a chtěl, abych se oblíkla. To bych se musela svlíkat, tak jsem zakroutila hlavou, tak on mi přidržel kabát a já jsem si vzala kabát přes to pyžamo. A ty šaty mi dal takhle přes ruku a tu druhou ruku mi vzal a vedl mě na to schodiště...“

Vyvedl ji ven, šli k nákladními autu, které bylo přistaveno u lávky přes potok. Tam stál na korbě starosta Hejma. Pak pokračovali kolem kostela ke škole, kde se setkala se svou matkou. Po krátké době je nákladními auty odvezli do Kladna do budovy reálného gymnázia. Na zastávce v Buštěhradu čekali dělníci jdoucí na ranní směnu.

Tam bylo nastlaná sláma „jako pro dobytek“, Jirasová s matkou těšily plačící paní Novákovou a společně zaujaly místo ve výklenku u gymnastického nářadí. Spaly na kabátech. Ráno je volali podle čísel.

Do Ravensbrücku jely osobním vlakem. Byl dlouhý, Miloslava se domnívala, že v přední části jedou lidičtí muži.

Ženy byly umístěny v bloku č. 8 ve starém lágru. Miloslava v koncentračním táboře navázala přátelské styky s polskými vězeňkyněmi. Od nich dostala vstupní informaci, že Ravensbrück je pracovní tábor, a že kdo nemůže pracovat nebo je příliš starý, nastoupí transport do jiného tábora, odkud už není návratu. Maminka po příchodu do tábora dostala lístek, že nemůže pracovat. Funkci štubové zastávala polská vězeňkyně zvaná Marylka. Pocházela v Varšavy a byla šlechtického původu (kněžna). Tato Marylka vzala takto označené lidické ženy večer tajně do kanceláře a lístky jim vyměnila. Šestá měla být paní Zelenková, babička Václava Zelenky, ale protože se necítila ten den zdravá, nešla a musela později nastoupit do transportu. Miloslava v budoucnu ještě několikrát hledala mamince práci, aby nemusela na transport.

Po příjezdu se ženy z Lidic ptaly místních Češek, jestli už jsou tu jejich děti. Negativní odpověď je velmi znepokojila. Později se lidická Marie Šroubková doslechla od jedné vězeňkyně, že lidičtí muži i děti nežijí, a utrpěla hluboký duševní otřes. Ostatní ženy tomu nevěřily. Marie Šroubková se pokusila o sebevraždu na nabitých elektrických drátech, ale tomu lidické ženy zabránily. Později se snažila uškrtit. Skončila v lágrové nemocnici, odkud se už nevrátila.

„První oběť koncentráku byla paní Nováková. Potom umřela paní Šroubková, ta byla o rok mladší než já. To byli nerozumní lidi, ona tam byla Češka (jinde Miloslava Jirasová hovoří o tom, že to byla cizinka) a ona jí všechno řekla, co se v Lidicích stalo. A ona přišla na blok a povídá: ,Ták...‘ A šla do těch drátů nabitých elektřinou. A ženské ji zastavily a přišly pro mě, že ji lepší znám. Tak jsem s ní spala. A ona mi pořád říkala: ,Pan Jiras je taky zastřelenej (míněn Podhora), všicí mužský jsou zastřelený a děti jsou taky zastřelený, nebo nejsou... A pořád tuhleto říkala. A já jsem jí to vymlouvala... Paní štubová ji nechtěla dát do nemocnice, protože věděla, že tam dlouho nebude, tam v koncentráku v nemocničním bloku, ale musela. Ona si sundala ponožku a škrtila se tou ponožkou...!“

Miloslava Jirasová pracovala v krejčovské dílně. Sešívala ručně z malých kousků kůží materiál na vojenské kabáty. Později pracovala u šicí mašiny, kde se šilo oblečení pro vojáky a pro vězně. Pracovaly na denní i noční směny. Musely dodržovat denní penzum, za nesplnění byly trestány odepřením jídla. Když byla Miloslava pozadu, mohla se spolehnout na kamarádku, vězeňkyni Marii pocházející z Brna, která byla vyučená švadlena a s prací jí pomáhala.

V posledních měsících nad táborem pravidelně vždy ve 22 hodin přelétala spojenecká letadla. České vězenkyně je vítaly: „A voni byly ty nálety z toho... jak byl ten Pepík Horákovic... v Anglii, tak z té Anglie přelétávali přes náš lágr na Berlín a vždycky v deset hodin. A vony tam byly hodiny (míněno v dílně) a my jsme vždycky říkaly: ,Je deset hodin, proč už, klucí, nejedete?‘ My jsme chtěly aby už jeli! Aby jeli na ten Berlín a aby to bouchalo, aby to bouchalo. A voni za chvilku přijeli. Němky, co tam byly, ty plakaly, ty se bály, protože tam měly asi muže. A my jsme si vzaly ty hadry, co jsme tam měly, a spaly jsme až do rána.“

Táborová strava byla velmi bídná, ženy držely při síle balíčky, které dostávaly z domova. Miloslava dostávala chleba od pekaře z Hřebče, kterému dodávali před válkou mouku, od sestry někdy i vánočku, od manželovy přízně dokonce jednou i tlačenku.

„Jednou, když doma zabíjeli, oni měli taky hospodářství, tak mi poslali celou tlačenku a k tomu chleba. my jsme si ale pro ty balíčky nechodily, chodily tam ty, co nešly do práce. Když jsme byly třeba v práci a šlo se pro balíčky, tak tam šly. A holky řekly: ,Půl té tlačenky ti ukrojila.‘ Půl tlačenky ukrojila, že prý by mi bylo špatně. Já měla z toho takovýhle kousek, protože jsme se všecky rozdělily…“

V dubnu 1945 odcházely skupiny vězeňkyň z tábora pryč, zůstalo v něm asi sto žen, které tam čekaly na konec války. Například manželka Antonína Zápotockého, táborová policistka Nely Procházková a další. Odesílané ženy dostaly dvoukilogramové balíčky s potravinami. Pod dohledem táborových dozorkyň pochodovaly v jednostupu, kdo nemohl dál, zůstal stranou. První noc chtěly odpočívat v poli na mezi, ale rozehnal je přelet vojenských letadel, která letěla na Berlín. Dostaly povel přejít v noci nedaleké město a za městem se opět sejít. Se skupinou 25 žen za městem nocovaly. Druhý den pokračovaly v cestě a dozorkyně se nepozorovaně vytratily. Šířila se fáma, že cestou na západ mají dojít k moři, kde budou naloženy na loď a ta s nimi bude potopena... Došly do města Schwerin a pokračovaly do shromažďovacího tábora. Pak se připojily ke skupině několika stovek českých propuštěných vězňů, kteří tábořili v lese za městem. Tam je za tři dny zastihl konec války. Oslavili to velkou hranicí a zpěvem. Společně vyklidili čtyři domy v opuštěném Schwerinu a tam přečkali několikadenní deštivé období.

Potom došli do sběrného tábora v Neu Brandenburgu. Žili v bývalých kasárnách. Za 14 dní pro ně přijel autobus z Československa a odvezl je přes Teplice do Kladna. V Teplicích se dozvěděli, co se v Lidicích stalo. Po návratu do Československa žila Miloslava s maminkou dva roky u sestry Alžběty ve Stehelčevsi.

Druhého manžela Karla Jirase z Bykoše poznala ještě před svatbou s Jaroslavem Podhorou. Setkali se náhodně na pohřbu a pak mezi nimi začala příležitostná zdvořilostní korespondence. Po návratu z koncentračního tábora za ní Karel Jiras se svou matkou přijel a nabízeli jí sňatek. Na radu své matky Miloslava nabídku přijala. Svatba se konala v Praze 20. září 1947.

Jirasovi krátce hospodařili na vlastním, v roce 1948 manžel všechno odevzdal jednotnému zemědělskému družstvu. Na rodovém statku Jirasovi směli zůstat snad jen proto, že ona byla z Lidic. V Bykoši probíhala kolektivizace, ale nešlo to dostatečně rychle. Karel Jiras byl proto opakovaně volán komunisty k výslechu, chtěli od něj informace o situaci ve vsi. Probíhaly například schůzky na okresním výboru v Berouně, kam Miloslava svého manžela doprovázela. Jindy měla proběhnout tajná schůzka za vsí. Miloslava se o manžela bála, nechtěla ho tam pustit. Manžel se ukryl v domě a na schůzku šla místo něj ona. Nic se nestalo, nikdo ji nekontaktoval a ani Jirase už později nikdo neobtěžoval.

Nebyla komunistka, ale na schůze jako pracovnice JZD chodila. Helena Leflerová z Lidic ji přemlouvala ke vstupu do KSČ, ale ona se nenechala přesvědčit. Tlačil na ni i starosta Bykoše Koudela, ale bránila se, že je ve Svazu protifašistických bojovníků a to že stačí.

Z manželství s Karlem Jirasem se narodily dvě děti. Miloslava Jirasová pracovala v zemědělství až do roku 1983, od té doby je v penzi.