Miroslav Jirounek

„Kolem Charty samozřejmě ten podpis znamenal strašně moc. Tak člověk si řek, tak konečně, obrazně, jsem vám mohl dát jednu do čenichu, vy komouši. A tady to máte. Už nebudu nic skrývat a nic tutlat, už nebudu vybírat slova atd. Na jedný straně. Pak se to ukázalo s odstupem dneska už téměř čtyřiceti let možná jako rozhodující moment osvobozující. Ta cesta dál byla do značný míry předurčená. Následovaly jenom kotelny, práce lesního dělníka, navážel jsem nějaká plátna v textilce, uklízení, odečítání vodoměru. Takový ty práce ze společenského hlediska podřadné. V druhý polovině sedmdesátých let se rodily moje první děti, nakonec jich mám pět. Mezi léty 78–81 se narodily první tři. Moje žena byla s dětmi doma. Pracoval jsem za mizernej plat. Uklízel jsem za 800 korun v divadle na Vinohradech. Pak jsem za 1500 korun topil v Anežském klášteře. A z toho žilo pět lidí. Bylo to velmi těžký. Nějak jsme to přežili, ale moje žena na to nevzpomíná ráda, protože ona vedla domácnost a bylo to na hranici bídy.“

„V Boleslavi nebylo možno tam prakticky sehnat zaměstnání. Proto jsem víceméně odešel do Prahy. Dojížděl jsem třeba do kotelny. V Boleslavi to prostě nešlo. V Praze se člověk přece jenom trošičku ztratil. Bylo tam několik výslechů, který skončily celkem záhy. Já jsem si u výslechu dělal poznámky. Byl jsem předvolán k informativnímu výslechu. Věděl jsem, že mám právo si poznámky dělat. Ten estébák mi to vytrh. Já jsem řek, že pokud nemám zákonné právo, tak nebudem pokračovat dál. Chvilku to bylo ostrý. Měli svýho ranaře, pak svýho ‚psychologa‘, hodnýho hocha. Ten ranař křičel, že mi rozbije hlavu o topení. Z hodnýho hocha se kupodivu vyklubal spolužák ze základní třídy. To snad stojí za zmínku – na základní škole seděl v první lavici žák Husák a žák Zelenka. Oba byli o hlavu menší než všichni ostatní. A vždycky, když se hlásili, tak museli povyskočit a třepotat ručkou, aby je bylo vidět. A jeden z nich, když jsem byl předvolán těsně po Chartě k jednomu z prvních výslechů, tak seděl najednou proti mně, poťukával s tužkou s tím gumovým koncem a říkal: ‚Tak, pane Jirounek, co nám řeknete?‘ A já jsem mu říkal: ‚Co blbneš, Vláďo?‘ Já jsem nedoved přehodit tu výhybku. A Vláďa zrudnul, vypadnul a přišel jinej, přišel ranař, bijec. Dneska má – myslím, že se jmenuje Hrubý – v Boleslavi speditérskou firmu. Celkem úspěšnej estébák to byl. Ten naopak na mě cenil zuby. Říkal, že mi rozmlátí hlavu o radiátor. Tak jsem mu řek, ať to zkusí, a on to nezkusil, kupodivu. Byla to bláznivá statečnost nebo nedostatek soudnosti. Fakt je ten, že některý lidi opravdu zmydlili. Zkopali je a odvezli třicet kilometrů za město a vyhodili je v lese. A nebylo jich málo. Nevím, proč to neudělali v mým případě. Ale prostě neudělali. Jedno z vysvětlení je, že oni si nejraději a nejúspěšněji pochutnávali na lidech, kteří se báli a kteří jim toho i hodně pověděli. Vím, že když jsem šel z jednoho z bytových seminářů od Ládi Hejdánka ještě s nějakou holkou, tak u vchodu ve Slovenské č. p. 11 nás zastavili dva příslušníci. Lustrovali nás, zapsali si občanky. Pak přišlo pozvání na StB v Praze 6, někde to bylo pod Markétou. Já jsem tam byl asi dvacet minut a tu holku tam ždímali šest hodin. Smyslem jejich práce bylo samozřejmě získat co nejvíc údajů. Když viděli, že to nejde anebo že by to stálo přílišnou námahu, tak prostě nepokračovali dál. Někdy mně chtěli dát přes držku, protože jsem po nich chtěl, aby mi proplatili cestovní výlohy, to už je nějak zarazilo, říkali, že to už je silný kafe.“