Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Miroslav Jirounek (* 1955  †︎ 2020)

• narozen 3. srpna 1955 v Kladně

• stěhování rodiny do Mladé Boleslavi

• 1970 – počátek středoškolských studií na gymnáziu v Mladé Boleslavi

• jako nadějný houslista účastníkem na mnoha soutěžích, například v roce 1972 vítězství v soutěži smyčcových kvartetů ústředního kola soutěže LŠU

• vyloučen z gymnázia v maturitním ročníku, nakonec maturoval na Gymnáziu Wilhelma Piecka v Praze

• 1975 – přijat na denní studium dirigentství na pražské konzervatoři, odkud po půl roce vyloučen

• řada dělnických profesí včetně topičství, například v Anežském klášteře v Praze

• 1977 – podpis Charty 77

• 1986 – absolvování dálkového studia pražské konzervatoře koncertem v Dvořákově síni Domu umělců

• v letech 1991 - 1992 šéfdirigentem Komorní opery Praha

• zemřel 22. listopadu 2020

Bývalý disident, dirigent, starosta mladoboleslavského Sokola a podnikatel Miroslav Jirounek patří i přesto, že není u nás příliš známý, k nejvýraznějším osobnostem v České republice. Biblicky řečeno je solí naší země. Narodil se v roce 1955 v Kladně, rodina se však záhy přestěhovala do Mladé Boleslavi, kde pamětník prožil šťastné dětství a žije zde dodnes. Nutno říci, že oba jeho rodiče pro něj každý svým způsobem znamenali vzor a ovlivnili jeho rozhodování na životních křižovatkách. Otec, vzdělanec a humanista, přenesl na svého syna odkaz československé první republiky, matka, absolventka Baťovy školy práce, odkaz jedné z nejvýraznějších podnikatelských československých tradic.

Otec Bohumil pocházel z Lomnice nad Popelkou z významné rodiny s tradicí vzdělání a kultury z doby první republiky. Vystudoval historii a francouzštinu na FF UK Praha. A jak Miroslav Jirounek zdůrazňuje: „Pamatoval ještě Václava Černého a Jana Patočku.“ Svá studia končil po roce 1948, kdy tyto významné osobnosti byly z fakulty vyhozeny. Politicky otec směřoval k idealistické levici. Vstoupil do KSČ, vždy chtěl s komunisty diskutovat. Po okupaci v roce 1968 organizoval protestní petice. Byl vyhozen z KSČ i z místa ředitele mladoboleslavské knihovny. Nesměl pracovat v okruhu padesáti kilometrů od Mladé Boleslavi. Pracovně živořil v antikvariátech v Jablonci nad Nisou a Liberci, kde přespával na polním lůžku. Velmi negativně to ovlivňovalo manželství pamětníkových rodičů.

Maminka Marie pocházela z Blatnice pod sv. Antoníčkem. Na své dětství měla hezké vzpomínky. Její otec mající židovské kořeny – František Engel – zajistil rodině jako obchodní zástupce relativní blahobyt. V Holíči měli několikahektarovou zahradu. Vše skončilo, když gestapo otce zatklo pro účast v odboji – po čase zemřel na tyfus v koncentračním táboře v Buchenwaldu.

Po smrti maminky se ve třinácti letech pamětníkova matka stala sirotkem a musela se umět o sebe postarat. Nebýt možnosti navštěvovat Baťovu školu práce, skončila by na ulici. Zde získala pracovní návyky a také úctu k hierarchii firmy. Později se přestěhovala do Bratislavy. Na konci války žila spolu se svým bratrem půl roku z ukradeného pytle burských oříšků. Z jednostranné stravy dostala tuberkulózu. Léčila se ve Starém Smokovci, kde se seznámila se svým pozdějším manželem Bohumilem Jirounkem, který rovněž trpěl tuberkulózou.

Miroslava Jirounka na celý život ovlivnila atmosféra šedesátých let: „Byla to úžasná doba. V Mladé Boleslavi se v knihovně konaly koncerty, přednášky a besedy, na jejichž pořádání se podílel můj otec.“ Kromě toho se pamětník učil hrát na housle v boleslavské LŠU a začal získávat ocenění v celostátních soutěžích.

Radostná a nadějeplná atmosféra se však začala postupně měnit po sovětské okupaci v srpnu 1968. Mladá Boleslav byla poznamenána trvalou přítomností sovětské posádky, což ovlivnilo i proměňující se atmosféru, kterou pamětník citlivě zaznamenal při své školní docházce. Ze školy měl výhled na cvičiště s oddíly sovětských vojáků. Ve škole si všiml změny postojů učitelů, kteří začali mít strach z nově dosazeného normalizačního ředitele Sýkory. „Při občance na mě řval kvůli mé kritice tehdejších poměrů. Není divu, že jsem měl problémy s přijetím na gymnázium.“

Sebevraždy profesorů

Přestože při přijímacích zkouškách patřil do lepší poloviny uchazečů o studium na mladoboleslavském gymnáziu, dlouho nepřicházelo rozhodnutí o přijetí. Vzali ho až skoro jako zázrakem teprve na konci prázdnin. Jak však sám poznamenává s potutelným úsměvem, neměli to dělat. Brzy se dostal do konfliktu s nově dosazeným ředitelem Františkem Neradem, kterého charakterizuje jako „komunistického zametače“: „Nevím, zdali byl estébák, ale donášel na všechny profesory. Spolužáky, kteří měli dlouhé vlasy, za ně tahal a smýkal jimi. Těm, kteří nosili křížky kolem krku, je strhával. Já jsem se jednoho z těch kluků zastal. Řekl jsem mu, že na to nemá právo, protože je garantována svoboda vyznání. Nevím, kde se to ve mně v sedmnácti osmnácti vzalo. Ten kluk byl shodou okolností můj kamarád. Jmenoval se Milan Kundrt. Moji a jeho rodiče spolu hráli mariáš.“

Nebyl to jediný konflikt. Po tragické smrti spolužáka Pepka Fialy přišel ředitel organizovat pohřeb. Trval na tom, že všichni půjdou ve svazáckém kroji. Miroslav Jirounek zareagoval s tím, že ať neplete politiku do citových a soukromých věcí. Každý se s ním chce přece rozloučit po svém (byl jediný ve třídě, který nebyl členem SSM). Sám potom na pohřbu, kterého se zúčastnilo celé gymnázium, zahrál na housle. Konflikty se vystupňovaly natolik, že Miroslav Jirounek byl z gymnázia podmínečně vyloučen půl roku před maturitou: „Nerad mi řekl, že jsem přeřazen na gymnázium v Mnichově Hradišti. Tam jsem chodil týden a pak se mi tamější ředitel omluvil a řekl mi, že nesmím chodit ani tam. A nemám se vracet ani do Boleslavi.“  

Řediteli Neradovi se podařilo na škole vyvolat atmosféru, která zřejmě v historii československého normalizačního školství nemá obdoby. Mirek Jirounek vzpomíná: „V sousedním čtvrťáku studoval můj kamarád, nadaný matematik a fyzik Míťa Majer, který se pravidelně úspěšně umisťoval v celorepublikových soutěžích. Ředitel Nerad jeho třídnímu nařídil, že mu nesmí napsat doporučení ke studiu na vysoké škole. Ten to neunesl a oběsil se na klice dveří svého kabinetu chemie. Záhy spáchal sebevraždu další z profesorů Vladimír Janus.“ 

Miroslav Jirounek vděčně vzpomíná na svého profesora Jaroslava Kováře, starého komunistu s původními ideály a vězně nacistického koncentračního tábora. V šedesátých letech 20. století byl ředitelem mladoboleslavského gymnázia. „Byl to vynikající historik a zeměpisec. Nerad ho vyrazil, když měl rok před důchodem. Pravidelně jsem se s ním potom setkával v letech 1974–1975, když jsme oba pracovali na Geodézii v Mladé Boleslavi. Vždy v pauze jsme kouřili na chodbě u okna a diskutovali o historii.“

Miroslav Jirounek nakonec odmaturoval při zaměstnání na Gymnáziu Wilhelma Piecka v Praze. Setkal se tam se zajímavými lidmi, jako byl syn filozofa Karla Kosíka nebo Ivan Fried. Následně se dostal jako výborný houslista na pražskou konzervatoř. Byl však asi po půl roce na základě udání, přestože studoval výborně, vyloučen – oficiálně mu bylo přerušeno studium. Nevzdal to a napsal dopis Komisi pro lidská práva OSN do Ženevy, kde popsal okolnosti svého vyloučení s tím, že Československo nedodržuje právo svých občanů na vzdělání. Nakonec na základě tohoto dopisu a zásahu komise mu bylo umožněno vystudovat konzervatoř dálkově – obor dirigentství. Podařilo se mu to v letech 1981–1986. Bylo to v době, kdy pracoval jako topič v Anežském klášteře v Praze. Na absolventský koncert, který se konal v roce 1986 v Dvořákově síni Rudolfina, šel čerstvý absolvent přímo ze své kotelny v klášteře.

V dalších letech spolupracoval s muzikanty a umělci jako Michael Kocáb, Petr Hapka, Michal Horáček či Magdalena Kožená. Dirigoval také hudbu k některým filmům Juraje Herze a podílel se na tvorbě muziky pro Expo ve Vancouveru. Začátkem devadesátých let 20. století působil jako dirigent komorní opery Praha.  

Duchovní zázemí evangelické fary 

Mnoho dobrého pro svou duchovní výbavu získal v Mladé Boleslavi od evangelického faráře Alfréda Kocába a jeho manželky Darji. Prostředí evangelické fary, kde se jednou měsíčně scházeli k rozhovorům mladí lidé z širokého okolí, bylo pro všechny v době tvrdé normalizace ostrovem orientace. Mnozí z těchto lidí, jako například Jan Kozlík, Zdeněk Bárta, Miloš Rejchrt, Miloš Lojek, Aleš Březina a další, se v pozdějších letech angažovali v Chartě 77. 

Vedle toho se Miroslav Jirounek v sedmdesátých letech 20. století účastnil pořádání jazzových koncertů a dnů v Mladé Boleslavi v uskupení Kolegium pro novou muziku. Šlo o fúzi klasické muziky a jazzu. Uskupení založil mladoboleslavský skladatel Jiří Horáček. V tehdejších letech se v Mladé Boleslavi konal národní jazzový festival. Vše bylo z politických důvodů rozprášeno kolem roku 1975. „Komunisti neměli rádi jazz. Intuitivně jim vadila nezávislost, svobodomyslnost, schopnost improvizace a jiný životní styl,“ dodává pamětník.

Spolužák ze základní školy

Podpis Charty 77 v roce 1977 pro něj znamenal osvobozující moment. Cítil to tak, že dal symbolicky komunistům „do čenichu“. Následovala řada různých zaměstnání: kotelny, uklízení, práce v textilce, odečítání vodoměrů či úklid ve vinohradském divadle za 800 korun měsíčně. V těch letech byl už ženatý s Michaelou Mikšovskou.

Miroslav Jirounek dodnes vzpomíná na jeden dramatický moment, incident se sovětským vojákem. Když se jeho těhotná manželka vracela domů, přepadl ji v průjezdu domu, kde bydleli, ruský voják. Leknutím jí praskla plodová voda. Pamětník slyšel volání o pomoc, vyběhl ven, vojín začal utíkat a on ho pronásledoval, chytil a nakonec předal příslušníkům Veřejné bezpečnosti. Později se dozvěděl, že ho hned druhý den zastřelili, asi v Milovicích. Při sepisování protokolu na Veřejné bezpečnosti ho odmítl podepsat, protože příslušníci nebyli schopni napsat pravdu.

V letech 1978–1981 se manželům Jirounkovým narodily tři děti, celkově jich mají pět. V té době na tom nebyli finančně dobře, žili na hranici bídy. Miroslav Jirounek dnes s odstupem času reaguje na tehdejší poukazování některých jeho známých, že by měl brát ohled na své blízké, s odkazem na biblické svědectví: „Hledejte nejprve Boží království a všechno ostatní vám bude přidáno. Co bych dnes dělal, kdybych držel hubu a krok?“ Všechny jeho děti vystudovaly vysokou školu, mají dům, vydělávají hodně peněz.

Při výsleších na StB se pamětník choval statečně. Vždy se domáhal toho, aby bylo dodržováno právo, že si může dělat poznámky. Při prvním výslechu v Mladé Boleslavi po podpisu Charty 77 zažil paradoxní situaci, kdy proti němu za stolem seděl estébák – jeho bývalý spolužák ze základní školy. Miroslav Jirounek na to vzpomíná: „Poťukával s tužkou s tím gumovým koncem a říkal: ‚Tak, pane Jirounek, co nám řeknete?‘ A já jsem mu říkal: ‚Co blbneš, Vláďo?‘ Já jsem nedovedl přehodit tu výhybku. A Vláďa zrudnul, vypadnul a přišel jinej, přišel ranař, bijec. Ten naopak na mě cenil zuby. Říkal, že mi rozmlátí hlavu o radiátor. Tak jsem mu řekl, ať to zkusí, a on to kupodivu nezkusil.“ 

Jeho výslechy zpravidla netrvaly dlouho. Miroslav Jirounek si to vysvětluje tím, že dal najevo, že se jich nebojí a že jim nic neřekne. Při jednom výslechu v souvislosti s bytovým seminářem u Ladislava Hejdánka byl vyslýchán pouze dvacet minut. Výslech dívky, která tam byla také, naopak trval šest hodin.

Antichartu považuje Miroslav Jirounek za zradu na národu. „Herci věhlasných jmen seděli se sklopenými hlavami a nikdo ani nehlesnul, nikdo se nezvednul a neodešel. Takovému herectví potom chybí mravní základ,“ dodává.  

Prvorepubliková úcta ke vzdělání do současnosti

V listopadu 1989 se Miroslav Jirounek zúčastnil zakládání Občanského fóra v Činoherním klubu v Praze. V té době se mu zdálo smělé žádat rezignaci ÚV KSČ. Ve svém diskusním příspěvku se snažil mírnit strach z porevolučního chaosu. Vzhledem k tomu, že většina lidí byla nějak namočena s minulým režimem, byl spíše pro pozvolný přechod a kultivaci společnosti. Z odstupu má podle něj tato myšlenka něco do sebe. Strany se různě střídaly, kultura jednání se však příliš nezlepšila. Dílo mravního poklesu společnosti podle něj začalo devastujícími výroky Václava Klause o tom, že ekonomika má být na prvním místě, a despektem k humanitnímu vzdělání.     

Normalizace pro naši společnost podle Miroslava Jirounka znamenala stupidní pokračování toho, co začalo v únoru 1948 a od roku 1949 pokračovalo dehonestováním inteligence. První republiku si podle něj nesmíme idealizovat. Tehdy však panovala úcta ke vzdělání a ke kultuře. A to by se mělo dnes přenést do našeho života.

Pamětník byl uznán jako účastník protikomunistického odboje a z rukou premiéra Petra Nečase přijal 18. února 2013 osvědčení a pamětní odznak. Uznání bylo zdůvodněno takto:

„Panu Miroslavovi Jirounkovi za soustavnou protikomunistickou činnost podporující obnovení svobody a demokracie v Československu. Pan Miroslav Jirounek se v období od ledna 1977 do září 1979 podílel na koncipování otevřeného dopisu, petic a jiných protikomunistických materiálů vystupujících zejména proti porušování lidských práv totalitním režimem v tehdejším Československu.“