Když nastal takzvanej převrat, já tomu říkám Velký listopad, tak jsem byl v kriminále
Stáhnout obrázek
Ivan Martin Jirous, řečený Magor se narodil 23. září 1944 v Humpolci. V letech 1963-1969 studoval kunsthistorii na Filozofické fakultě UK, následně začal pracovat ve čtrnáctideníku Výtvarná práce. Koncem 60. let se nadchl pro rockovou hudbu, rozpoznal, že se zrodila nová oblast umění, nový způsob uměleckého vyjádření. Nejdřív začal spolupracovat s hudební skupinou The Primitives Group, roku 1969 se stal (nehrajícím) vedoucím legendárních The Plastic People of the Universe (PPU). To už bylo po sovětské okupaci Československa a KSČ měla brzy zahájit čistky. V roce 1971 byl zakázán časopis Výtvarná práce, Jirous se od té doby živil v dělnických zaměstnáních. Roku 1973 šel poprvé do vězení: v pražské hospodě zazpíval s kamarády sokolskou píseň, v níž nápěv „žeňte Prusy z Prahy“ vyměnili za aktuální „žeňte Rusy vrahy“. Přitom se nepohodl s jakýmsi agresivním opilcem, z něhož se vyklubal agent Státní bezpečnosti. Příhoda skončila u soudu, kde dostal Ivan Jirous dvanáctiměsíční trest. Rockové kapely musely na počátku normalizace projít politickou kontrolou a získat tzv. přehrávky, bez nichž nesměly veřejně vystupovat. PPU se odmítli přizpůsobit, glejt nedostali - a byli nuceni „odejít do podzemí“. V první polovině 70. let uspořádal Ivan Jirous řadu ilegálních koncertů a „I. festival druhé kultury v ČSSR“. V roce 1975 vydal v samizdatu svou první básnickou sbírku Magorův ranní zpěv. Roku 1976 se konal v Bojanovicích opět nepovolený II. festival druhé kultury. Po něm byli zatčeni členové PPU a mnozí další undergroundoví hudebníci. V září 1976 stál Ivan Martin Jirous před soudem spolu s Pavlem Zajíčkem, Svatoplukem Karáskem a Vratislavem Brabencem. Jeho kulturní aktivity mu vynesly osmnáct měsíců vězení. Na podporu undergroundu se tehdy vůbec poprvé sjednotily různorodé opoziční skupiny, což předznamenalo vznik Charty 77. Ivan Jirous ji podepsal ihned po propuštění z kriminálu. Po pouhých 37 dnech svobody byl znovu zatčen, obviněn z pobuřování a odsouzen na osm měsíců za výtržnictví. Odvolal se a výsledkem bylo, že dostal ještě o deset měsíců vězení více. Po propuštění v dubnu 1979 se znovu zapojil do neoficiálního kulturního života, publikoval řadu textů v samizdatu, napsal i podstatnou část prózy Pravdivý příběh Plastic People. Na podzim roku 1981 ho policie zatkla kvůli vydávání samizdatového časopisu VOKNO a za mříže šel na tři a půl roku. Trest si odbýval ve Valdicích, kde také vznikla jeho sbírka Magorovy labutí písně, která patří k nejsilnějším dílům novodobé české poezie. Ani po propuštění Jirousův zápas s režimem neskončil. V březnu 1989 byl odsouzen k šestnácti měsícům vězení kvůli petici „Tak dost!“, odsuzující zločiny komunismu v 50. letech a zavraždění disidenta Pavla Wonky. Až 25. listopadu 1989 mu prezident republiky zbytek trestu prominul. Vedle zmíněných textů vydal Ivan Martin Jirous řadu básnických sbírek, knižně vyšly jeho publicistické texty, eseje i dopisy. Za sbírku Magorovy labutí písně získal Cenu Toma Stopparda, v anketě Lidových novin vyhrál dvakrát cenu Kniha roku. V roce 2006 mu byla za celoživotní dílo udělena Cena Jaroslava Seiferta. Zemřel 9.listopadu 2011 v Praze.
