„Přál bych si, aby lidský mozek vedl lidi především k tomu lidskému, k té koleji dobra. Každá společnost, každá civilizace vždy dospěje do určitého bodu a zmizí. Proč? Protože tam právě nastane to, že mezi lidmi přestane fungovat to hezké, co může v člověku být. A začne nad lidmi nabývat to zlo a je čím dál horší a horší. Kolik civilizací už zaniklo? Čím zanikne naše civilizace? Bylo by dobré, aby si lidé uvědomili, že zůstat člověkem, nebo mít v sobě tu míru, kdy mi mozek řekne, tohle ještě můžeš, ale tam už nemůžeš… Já si myslím, že to je cíl člověka, kdy tohle v sobě pozná, kdy pozná sám sebe, kam až může, že je to ještě pořád v míře dejme tomu lidství, nebo v míře, kdy si může říct, jsem člověkem a nepřekročil jsem meze mých dobrých hodnot.“
„Samozřejmě, že rodiče měli strach. A pro mě to byl první výlet z domova. Celou tu dobu do roku 1942 jsem totiž byl jen v Rohozné. A toto bylo poprvé, kdy jsme byli nuceně odloučeni od rodiny. Samozřejmě, že naše maminky si to oplakaly. My jsme byli mladí kluci, a tak jsme to brali jako dobrodružství. První velké německé město, které mi utkvělo v hlavě, byl Norimberk. Tam jsme poprvé uviděli hrůzy války, rozbombardované město. V našem kupé s námi byla asi čtyři děvčata. Když jsme uviděli tu hrůzu, tak se rozplakala. My jsme je těšili a hladili po vlasech. A dá se říct, že už tam… vzniklo to opravdové přátelství…, kdy jsme si uvědomili, že jsme závislí jeden na druhém.“
„Do krytu jsme šli jen tak, jak jsme byli. Vše jsme nechali nahoře. Asi po půl hodině zhasla najednou světla a začalo se ozývat jakési dunění. Věděli jsme, že jde do tuhého. Na Němcích, kteří s námi byli v krytu, byla vidět nervozita. Najednou vyletěly dveře a do krytu, do toho pivovarského sklepa, se hrnula oblaka prachu. Věděli jsme, že je zle. Tma byla asi půl hodiny, nevěděli jsme, co se děje. Občas se z různých koutů krytu ozývaly modlitby… Dostávali jsme strach. Pak tam přiběhla náletová služba. Začal křičet: ‚Alles raus, alles raus.‘ To znamená ‚všechno ven, všechno ven‘. Samozřejmě první šli Němci, my se řadili za nimi. Nahoru vedlo čtyřicet schodů. Když jsme vyšli ven, to bylo peklo. Celý dvůr pivovaru hořel. Všechny čtyři budovy. V administrativní budově byl průjezd, který vedl ze dvora ven na ulici Neckarstrasse. V průjezdu stál hasič a stříkal proti nám a my jsme pod tím proudem vody probíhali ven na ulici. Vyběhl jsem na Neckarstrasse a dá se říct, že barák co barák byl v plamenech. Byl to na jednu stranu úžasný pohled, že Němci dostávají konečně na frak. Chtě nebo nechtě jsme to měli v sobě, měli jsme radost, že se válka blíží ke konci, že Německo prohrává. Na druhou stranu to byla hrůza.“
František Jiroušek se narodil 20. září 1924 v Rohozné na Vysočině. Spolu s dalšími sourozenci vyrůstal v rodině kováře. V době druhé světové války byl totálně nasazen v Německu. Přežil ničivé bombardování Stuttgartu a rozsáhlý požár areálu, ve kterém i s dalšími transportovanými bydlel. Ke konci války se skrýval v domácím úkrytu v rodné obci. Pravděpodobně na základě udání byl ale odhalen. Paradoxně díky úmrtí otce přežil. Na vlastní kůži pocítil nátlak komunistického režimu po únoru 1948. I přesto se později stal členem KSČ. Víru v režim ale podle svých slov nikdy neměl. Systémem se snažil „proplout“ hlavně kvůli svému jedinému synovi, o kterého ale předčasně přišel. V současnosti (2019) žije i s manželkou v domově pro seniory v Jihlavě.
