Alena Jiroušková

„Jednoho dne brzy ráno naráz jsem slyšela hrozný nářek. Tak jsem vstala z postýlky a utíkala jsem do kuchyně a tam maminka ležela na zemi a křičela: ‚Zabili nám tatínka.‘ V tom momentě se něco stalo se mnou. Jako kdyby se rozprostřela nějaká tma. Bylo to zajímavé, protože já jsem úplně na všechno zapomněla. Já jsem zapomněla na to, jak jsme si hráli, jak jsme spolu zpívali, jak jsme spolu cvičili. Samozřejmě, že jsem věděla, že otec byl, ale nějaká zeď se postavila a byl konec. Žádná vzpomínka, nic. Až za mnoho, mnoho let jsem pochopila, že vlastně to byla obrana toho dětského organismu, aby se nezhroutil.“

„Jednou přišel a říká: ‚Rusi jsou tu.‘ Teď my jsme se všichni vyhrnuli ven z toho sklepa a tam už stálo šest Rusů. Měli ty automaty přes ramena a dívali se kolem, to byla nějaká hlídka, nějaký předvoj. Okamžitě lidi začali nosit slivovici a co měli, ale oni si nic nevzali. Oni si nic nevzali, protože oni nevěřili, nevěděli, kdo jsme. Potom toho strýce, který prodělal tu ruskou frontu, tak na ně začal mluvit rusky, tak bylo vidět, že to napětí pomíjí, a napadlo ho vzít si nějaké jídlo a dát je do pusy, nalil si slivovici. A když oni viděli, že není otrávený, tak už s námi hodovali. Potom se to tak rozjelo, my jsme se učili rusky…“