Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Marie Jiroušková (* 1920)

• narozena 7. listopadu 1920

• otec finanční kontrolor, maminka, vystudovaná učitelka, byla v domácnosti

• bratr Jaroslav Pernegr byl významný fyzik, v roce 1968 emigroval do Švýcarska

• sestra Ludmila Drahomíra se provdala za amerického vojáka, kterého poznala během osvobození

• Marie vystudovala učitelský ústav

• pracovala jako zdravotní sestra

• v roce 1948 přesídlila s manželem za prací do Nelahozevsi

• manžel Antonín Jiroušek navázal za války v koncentračním táboře přátelství s Antonínem Zápotockým

• v 50. letech rodina pozvána prezidentem Zápotockým na oběd na Pražský hrad

• od roku 1957 pracovala jako učitelka ve Veltrusech

„Nikdo nemůže počítat s tím, že by se mu vyhnuly osudové události, ty dobré i ty zlé,“ říká Marie Jiroušková. Za svým životem se ohlíží v době, kdy se pozvolna blíží ke svým stým narozeninám.

Narodila se 7. listopadu 1920 v Českých Budějovicích, její rodina se však často stěhovala. Tatínek Jaroslav Pernegr pracoval jako kontrolor u finanční stráže, a tak byl během Mariina dětství překládán z místa na místo. Do základní školy nastoupila ve Vyšším Brodě, na gymnáziu pokračovala v Čáslavi. Vydala se ve stopách své matky a po maturitě vystudovala učitelský ústav.

„Maminka hodně četla, hltala knihy často až do půlnoci. Ale vdané ženy tehdy nemohly být učitelkami, takže zůstala doma a své vzdělání nevyužívala,“ vysvětluje Marie Jiroušková.

Z finančních důvodů mohla rodina poslat na vysokou školu jen jednoho ze čtyř sourozenců. Záhy bylo jasné, že to bude Mariin mladší bratr Jaroslav Pernegr. „Jaroušek byl velmi talentovaný,“ říká Marie Jiroušková. Bratrovy plány na vysokoškolské studium načas překazila druhá světová válka, v budoucnu se však „Jaroušek“ měl stát významným vědcem, mezinárodně uznávaným fyzikem.

Tatínek neměl pro sedlačení vlohy

„Na Mnichovskou dohodu mi zůstala jen taková matná vzpomínka. Moc jsem se v tom věku o politiku nezajímala, nerozuměla jsem, oč jde,“ vzpomíná Marie Jiroušková na podzim 1938. Dějinné události však zasáhly do života celé jejich rodiny, protože tatínek se rozhodl, že pod novým režimem už státu sloužit nebude. Nechal se penzionovat a odstěhoval se se ženou a dětmi do Strunkovic na Prachaticku, kde jeho rodina vlastnila chalupu a pozemky.

„Jenže on byl úřednická osoba, nebyl vůbec zručný, spíš takový akurátní. Když se stavěly panáky sena, všechny řady mu musely stát jako podle pravítka. Lidi si z něj dělali legraci,“ popisuje Marie Jiroušková otcovy poněkud nešťastné pokusy o sedlačení.

Stěhování do Strunkovic jejich rodinu poslalo do různých světových stran: bratr Jaroslav a sestra Ludmila Drahomíra bydleli u strýce v Písku, kde studovali gymnázium. Nejmladší bratr Karel jezdil na měšťanku do Bavorova. Marie si našla práci jako asistentka a zdravotní sestra v ordinaci praktického lékaře doktora Krejsy v nedalekém Husinci. Dodnes na toto období vzpomíná jako na nejšťastnější ve svém životě, přestože bylo zarámováno začátkem a koncem druhé světové války. Neměla sice zdravotnické vzdělání, ale mohla vykonávat drobné ošetřovatelské úkony: šít rány, třeba prsty poraněné kosou, dávat injekce, převazovat bércové vředy. Starala se také o administrativu a večer chodila s doktorem po návštěvách v domácnostech nemocných.

Američané milovali makové buchty

Konec války přinesl rodině Pernegrových mnoho změn. Již v prvních květnových dnech se na silnici u Strunkovic směrem na Vimperk objevil americký vojenský džíp. „Já i moje sestra jsme ho zvědavě vyhlížely,“ říká Marie Jiroušková. „Sestra, která chodila na obchodní akademii, uměla výborně anglicky, takže mohla s Američany hovořit. Naložili nás do džípu a odvezli nás do Vimperka, kde nám ukázali svůj vojenský transport.“

V dalších dnech je američtí vojáci často navštěvovali doma ve Strunkovicích. „Bylo to ještě v době, kdy museli chodit ozbrojení, takže u nás v předsíni byl hotový arzenál odložených zbraní. Maminka pro ně pekla buchty s mákem, ty měli hrozně rádi,“ vzpomíná Marie Jiroušková.

Sestra Ludmila Drahomíra se s jedním z těchto Američanů později setkala znovu, když si našla práci v Praze na velvyslanectví USA. „Stále pracoval v americké armádě, zalétával trysková letadla,“ vysvětluje Marie Jiroušková. Po únorovém převratu v roce 1948 za ním Ludmila Drahomíra uprchla z Československa a její budoucí manžel si ji odvezl z uprchlického tábora v Rakousku.

Osvobození přineslo rodině Pernegrových ale také tragickou událost: nejmladší bratr Karel se stal obětí tyfové epidemie, která se šířila po osvobození koncentračních táborů.

Z koncentračního tábora na Hrad

Svého budoucího manžela Antonína Jirouška spatřila Marie poprvé v husinecké ordinaci doktora Krejsy. „Vstoupil někdo, kdo vypadal jako starej-mladej. Úplně zdevastovanej. Působil velice sešle, pan doktor mu nasadil injekce a musel k nám do ordinace chodit delší dobu,“ popisuje svůj první dojem. Antonín byl totiž po osvobození propuštěn z koncentračního tábora. Byl vězněn celou válku, patřil ke studentům, kteří byli zatčeni během studentských nepokojů v listopadu 1939.

Během věznění v koncentračním táboře Sachsenhausen se její budoucí muž spřátelil s Antonínem Zápotockým, budoucím prominentním komunistickým politikem. Zápotocký jim byl dokonce i na svatbě. „Vypadal jako normální strejda, nenápadný, bodrý člověk,“ krčí rameny Marie Jiroušková.

Později, když se Antonín Zápotocký v roce 1953 stal prezidentem, pozval své bývalé spoluvězně – a spoluvězenkyně své manželky – na oběd na Hrad. „Bylo to trochu podivné, protože jsme se navzájem neznali. Všichni se znali jenom se Zápotockými,“ popisuje setkání Marie Jiroušková. „Navíc jsme s manželem nemohli sedět vedle sebe, posadili nás tak, abychom museli komunikovat s těmi ostatními lidmi. Necítili jsme se tam úplně dobře.“

Myslela jsem, že je to klimakterium

Její manžel měl chemické vzdělání, a protože v okolí Vimperka nemohl v tomto oboru najít uplatnění, rodina dostala umístěnku do Nelahozevsi na sever od Prahy, kde Antonín Jiroušek nastoupil v Povltavských tukových závodech. Marie dělala zdravotní sestru v železničním zdravotnickém zařízení v Kralupech.

Předpokládali, že nikdy nebudou mít děti, protože Marie měla za sebou ne zcela zdařilou operaci slepého střeva. V roce 1956 ale přišlo překvapení: šestatřicetiletá Marie byla těhotná. „Skoro už jsem si v té době myslela, že to je nějaká předzvěst menopauzy,“ krčí rameny.

Po narození syna Antonína se už do zdravotnictví nevrátila, po mnoha letech zúročila své vzdělání a nastoupila jako učitelka na prvním stupni ve škole ve Veltrusích. Říká, že ideologickému tlaku na učitele se částečně dalo čelit. „Nemohla jsem mluvit například o náboženství, ale když jsem ve výuce narazila třeba na téma Tomáše Garrigua Masaryka, říkala jsem to tak, jak jsem to cítila. Pokud ode mě školní osnovy přímo žádaly něco ideologického, splnila jsem to tak, abych osnovám vyhověla, ale nekladla jsem na to důraz.“

Její kariéru přerušilo další nečekané těhotenství v roce 1965, bylo jí už čtyřicet pět let, což bylo tehdy velmi nezvyklé.

Jezdil se do Strunkovic vyspat, aby unikl StB

Dramatičtější osudy nicméně v té době prožíval její mladší bratr Jaroslav Pernegr, uznávaný fyzik, který se už v 50. letech stal autorem publikace o kosmickém záření. „Podílel se na atomovém výzkumu a jeho práce potřebovala mezinárodní kontakty, především s Američany. Proto byl velmi sledován, aby v té vědecké komunikaci nedocházelo i k jiným sdělením,“ vysvětluje Marie Jiroušková. Její bratr byl prý ze stálé pozornosti tajné policie tak vystresovaný, že občas jezdil z Prahy na jednu noc na jih Čech, domů do Strunkovic, jen aby se v klidu vyspal.

Nějaký čas pobýval v Sovětském svazu ve městě Dubna, které bylo koncipováno jako „naukograd“, město vědců, a patřilo do systému tzv. uzavřených měst. V roce 1968 ale přes Maďarsko a Rakousko emigroval i s rodinou do Švýcarska a později působil v CERNu, Evropské organizaci pro jaderný výzkum v Ženevě. Podle Marie Jirouškové, která ho ve Švýcarsku mohla navštívit, zde měl trvalé finanční i zdravotní problémy. „On byl silný kuřák, pořád nervy na pochodu.“

Mít někoho, kdo podá pomocnou ruku

„Problémy potkají každého a jejich intenzitu nikdo předem nezná,“ přemítá Marie Jiroušková. „V těch chvílích záleží, jak se kdo orientuje. Za mých mladých let lidé v těžkých chvílích prosili o pomoc Boha. Ale v jakékoli době je úžasné, když máte vedle sebe někoho, kdo vám podá pomocnou ruku.“