Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.
Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)
Údernice, která se vrátila jako trochu jiná
narozena 20. února 1944 v Jirčanech
roku 1952 se musela rodina v rámci kolektivizace vystěhovat
pamětnice nemohla studovat střední školu
pracovala jako přadlena nebo ve zdravotnictví
úřady rodině v roce 1979 vrátily dům v Jirčanech
Hana Jirsáková se narodila 20. února 1944 v Jirčanech, ve Středočeském kraji. Dědeček působil jako starosta a rodina patřila díky hospodářství k těm bohatším, což se jí však později stalo osudným. Přišel totiž rok 1952 a rodina se musela v rámci znárodňování ze svého velkého statku vystěhovat. „Bylo nám nařízeno kam, to byla Cihelna Štěrboholy, nemohli jsme si vybrat,“ dodává Hana.
Cihelnu tehdy úřady původnímu majiteli vyvlastnily a vystěhovaly jej. Cihelnu měl na starosti správce. Rodina dostala k užívání dvě místnosti, toaleta k bytu byla na chodbě. „Ukrutně vybydlené, studené, vlhké,“ popisuje pamětnice nové útočiště, kam musela s rodinou odejít. „Těžko jsme se tam vešli,“ říká a dodává, že kromě rodičů a její o dva roky mladší sestry se s nimi stěhovala i babička, které bylo tehdy pětasedmdesát let. Navíc: do už tak malého obydlí v cihelně se do rodiny neplánovaně narodil syn. „To už bylo neúnosné,“ popisuje Hana rodinnou situaci.
Její tatínek pracoval celý život v zemědělství. Aby rodinu uživil, v cihelně vyvážel z pecí na trakaři cihly, podle pamětnice měl v rukou převoz zhruba tří tisíc kusů. A proto byl rád, když mu tehdy malá Hana chodila pomáhat. Její maminka začala pracovat nejprve v hračkářství, kde vycpávala medvídky. „Tam si ale hrozně málo vydělala, a tak se potom dohodli, že šla do cihelny pracovat také,“ pokračuje ve vyprávění pamětnice.
„To byla doba, nastoupil prezident Klement Gottwald a přišlo takový všeobecný znárodňování. To byly obchody, zámky a vyvlastňování, to byli sedláci. Sedláci jsme tu byli tak čtyři rodiny. Můj táta byl asi tak třetí, jinak tu byli větší statkáři. Měli jsme pár koní, asi devět dojnic-kraviček a nějaké jalovičky. Měli jsme k tomu kočího, ne trvale, ale když otec musel opravovat něco na chodu zemědělství, tak přišel a koně zapřáhl a oral s nimi nebo vláčel, co bylo potřeba. Měl za to samozřejmě plat, i s námi jedl,“ popisuje Hana dobu, jak si rodina vedla ještě před znárodněním. Kromě zmíněného kočího měla rodina třeba i chalupníky, kteří pomáhali během žní.
Po obci v té době podle pamětnice chodili, jak říká, zfanatizovaní komunisté. „Byli zfanatizovaný tou dobou – všechno bude naše, to se budeme mít! Ze začátku měli, protože v září, to bylo po žních, obilí plný sýpky, všechno sklizeno, zvířata v pořádku. Takže první roky byly dobrý. Ale řekla bych, že zapomněli, že se teda budou mít, ale že musí také dát – a víc dát než chtít brát. No a potom, po nějakých letech, družstvo dopadlo špatně,“ popisuje dnes situaci Hana. Neúspěchy si vysvětluje tím, že začali hospodařit muži, kteří byli například zedníci. „Nebo tomu tak nerozuměli,“ myslí si.
Její otec se ještě snažil vystěhování rodiny předejít, a vstoupil proto do družstva. „Nebyl komunista, ale zkusil to,“ vysvětluje Hana. Jenže to nevydržel. „Když ve svém dvoře, kde už nebylo nic jeho, měl teď plnit –v jeho hlavně špatný – rozkazy, tak to nezvládl.“
Na dotaz, jak probíhalo vystěhování, pamětnice odpovídá: „Celá rodina byla statečná.“ Mohli si přitom vzít pouze nábytek, který se vejde do nového, dvoupokojového bytu. Nikdo to sice rodině nezakázal, ale více by se rodině do bytu zkrátka nevešlo.
„Ze začátku si říkali, že to snad není možný, že se snad něco takového nesmí stát, že je to vlastně svým způsobem zlodějna,“ odpovídá Hana na dotaz, jestli její rodina tušila, že by něco jako vystěhování mohlo přijít. Jenže léta ubíhala. „A pak jsme přestali věřit a zvykli jsme si. A nakonec jsme v cihelně našli docela zalíbení,“ vzpomíná Hana a dodává: „Každá doba má své oběti.“
Hana však připomíná, že její rodina nebyla s podobným osudem sama, ba dokonce že na tom byli lidé i mnohem hůř. „Ostatní sedláci na tom byli stejně. Všichni jsme přišli o majetek, ale to nic neznamená. Nejhorší bylo, že člověk ztratil domov, ke kterému měl určitá pouta, to na tom bylo to nejhorší,“ vysvětluje dnes. „Když si vzpomenu, kolik lidí bylo třeba zavřených nebo popravených, tak to, že jsme přišli o majetek, který prarodiče vybudovali, nikdo ho neukradl, to určitě svým způsobem bolestné bylo, ale nebyla to taková tragédie, jako když přijdete o dítě nebo i o ten domov,“ dodává pamětnice.
Hana se dobře učila, sama sebe dokonce označuje za takzvanou šprtku. Pátou třídu už navštěvovala ve Štěrboholech a poté si ji i její sestru vzali k sobě děda s babičkou, kteří byli také vystěhovaní, a to do Kvíčku u Slaného. Ani tady se nejednalo o velký byt – šlo o jednu velkou místnost a kuchyňku. „Každý ráno jsme skládali rozložený gauč, aby se tam dalo projít,“ vzpomíná Hana.
Právě tady malá Hana absolvovala druhý stupeň školy, tehdy se vycházelo z osmé třídy. Po závěrečných zkouškách se ji její děda snažil dostat na školu. Hana i její sestra měly totiž vyznamenání, ona sama měla snad jen dvojku z matematiky, jak vzpomíná. Odepsali jí však, že by nebyla platnou občankou, a tudíž její žádost zamítli. Děda ještě zkusil napsat odvolání, ale ani to, jak Hana sama říká, ničemu nepomohlo.
„Takže já jsem ve čtrnácti a půl letech šla do Kotony, potom Benar, to byla přádelna bavlny. Já jsem vlastně byla přadlena. Sestra je vyučenou frézařkou,“ uvádí pamětnice a dodává, že sestřenice byla zase soustružnice. „Přadlena, frézařka a soustružnice. My jsme byly ženy do komunismu. Takový ty údernice. To je ten výraz. My jsme byly údernice,“ říká dnes s úsměvem.
Později by si – možná – mohla udělat takzvanou večerní školu, jenže život jí přichystal jiný osud. V osmnácti letech se vdávala, poté porodila syna, a protože její mamince bylo v té době devětatřicet let, hlídat vnuka nemohla, a Hana tak studium nezvládla. „To už nešlo,“ říká pamětnice.
Rodina nakonec v roce 1979 dostala nazpátek dům a zahradu v Jirčanech – tedy bez přilehlého hospodářství – a začala tam znovu jezdit. Její rodiče dostali nakonec zpátky i pole, na kterých v té době ale hospodařilo družstvo a v nájmu je má dodnes firma, která pozemky využívá.
Když má Hana popsat vzpomínky na uvolňující se období let 1988 a 1989, odpovídá s humorem: „Pěknej bordel.“ Pracovala tehdy jako pomocnice mistra a poté přes inzerát našla práci v pražském IKEM. Ale právě coby pomocnice mistra poznala, říká Hana, „takový ty opravdu super komunisty, kteří schůzovali, hlásali, a ti byli obratem v průvodu s praporem za demokracii. Rozumíte, ty převlečený kabáty, to jsem nedovedla pochopit a i jsem těmi lidmi opovrhovala, protože to byli prospěcháři. Já bych brala komunistu z přesvědčení, ale ne tohle. A takových bylo hodně,“ hodnotí dnes Hana.
Když srovnává svoji rodnou obec Jirčany tehdy a nyní, říká, že žasne. „Nepoznávám je. Už tu je tak málo starousedlíků... Když jsme přišli zpátky, nemůžu říct, že by na mě byl někdo ošklivý, každý si mě třeba pamatoval, ale byla jsem taková pro ně trochu jiná. I trochu jinak jsem mluvila, možná slánským přízvukem. Bylo na mně znát, že jsem byla odsunutá a že se vracím jako trochu jiný člověk,“ hodnotí dnes Hana.
V době, kdy pracovala jako přadlena, pamětnice otěhotněla a doma byla se synem dva a čtvrt roku. Následovalo stěhování do Měcholup, kde její rodiče postavili domek. Syn šel do školky a Hana nastoupila do firmy na léčiva. Práce ale byla na směny, což se nelíbilo jejímu manželovi, a tak získala práci v kovošrotu, kde byl zaměstnán i její manžel. Nakonec začala pracovat jako dietní sestra v pražském IKEM, kde zůstala až do svého odchodu do důchodu. „Viděla jsem hodně bolesti,“ říká Hana při vzpomínkách na několik let strávených v nemocnici. „Na to si člověk nejen že zvykne, ale také si zvyknout musí,“ míní.
„Ráda jsem vycházela se všemi lidmi, hlavně se sousedy. Byla jsem slušná, měla jsem ráda život. Ne vždycky se všechno povedlo, ale mít rád lidi a vycházet s nimi a žít tak nějak slušně,“ shrnuje Hana Jirsáková v závěru vyprávění své životní motto.
© Všechna práva vycházejí z práv projektu: The Stories of Our Neigbours
Příbeh pamětníka v rámci projektu The Stories of Our Neigbours (Hana Mazancová)