Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.
Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)
Tatínka hledalo gestapo, manžela šikanovali komunisté
narodila se 30. srpna 1933 v Libčevsi
otec Rudolf Pospíšil byl příslušníkem čsl. četnictva
v letech 1939-1945 žila rodina v Lipnici nad Sázavou
v květnu 1945 otec zabránil lynčování dvou Rakušanů – polních četníků
po únoru 1948 rodina vystěhována
v roce 1953 během kolektivizace vystěhována rodina manžela Vojtěcha Jirsy
roku 1957 si manžel mohl dokončit maturitní zkoušku
po roce 1968 nesměl Vojtěch Jirsa působit ve školství
Do první třídy šla Jindřiška Jirsová přesně v době, kdy začala druhá světová válka, tedy 1. září 1939. „Němci napadli Polsko,“ zmiňuje zásadní historickou událost hned v úvodu svého vyprávění. „Vzpomínám si, že jsme velice často viděli nebo slyšeli nálety, hukot letadel. Obava z náletů byla pořád,“ popisuje Jindřiška, která se narodila 30. srpna 1933 V Libčevsi v okrese Bílina
Tehdy byla ještě malé děvče, a tak událost, která ji nejvíce zasáhla, se odehrála v květnu roku 1945, tedy na konci války. Její tatínek v té době působil na četnické stanici na Lipnici, kde ke konci války zůstal sám. „Byl velice statečný a odvážný, takže na té stanici nebyl ani vrchní, ani ostatní četníci. Tatínek tam zůstal sám,“ popisuje. Pouze ve vedlejší místnosti byli dva takzvaní polní četníci, původem Rakušané. „Odveleli je tam, aby udržovali pořádek,“ říká Jindřiška.
Jenže horkokrevnost některých lidí, zejména mladíků v kombinaci s koncem války udělala své. Na stanici se, vypráví Jindřiška, najednou objevila skupina mladých lidí, která chtěla postarší Rakušany lynčovat. Přitom je podle Jindřišky možné, že ani oni neodešli z domova dobrovolně. „Byli tam prostě jako určitá pojistka, aby se něco nedělo vůči Němcům,“ říká k tomu dnes.
Jindřišky tatínek proto skupině zastoupil vlastním tělem cestu a bránil jim, aby vstoupili do místnosti. „A aby respektovali ženevská ustanovení o ochraně zajatců. A protože to byla poměrně početná skupina, tak aniž by tatínek tušil, část z nich vtrhla do jeho kanceláře, kde měl na věšáku pistoli. Teprve po odchodu, když horkokrevní mládenci odešli, tatínek zjistil, že mu pistole zmizela,“ popisuje Jindřiška desítky let starý incident.
Jenže celá situace měla velmi nešťastnou dohru. Dva mladíci z této skupiny totiž měli v plánu ještě s další skupinou zaútočit na německou posádku v Havlíčkově Brodu. Němci se pomstili a skupiny cynicky popravili, jak říká Jindřiška. A přitom našli pistoli jejího tatínka. „Bylo zvykem si pouzdro pistole podepsat. Takže věděli jméno i kde tatínek působil,“ popisuje Jindřiška. Naštěstí se ale situace obrátila, protože za tatínka se postavili ti Rakušané, které předtím zachránil. „Zastali se ho, takže nebyl popraven,“ říká dnes.
Se smrtí těch dvou mladíků se Jindřišky otec nikdy nevyrovnal. „Vzpomínám si, jak tatínek jejich zbytečnou smrt strašně tragicky nesl. Jím nezaviněnou, ale přece jen byl účastníkem celé tragédie,“ vysvětluje.
V průběhu války se tatínek těšil velké důvěry například u sedláků. Ti mu říkali, kde mají schované zásoby, a on v době takzvaných hospodářských kontrol, na kterých doprovázel německé úředníky, se snažil daným místům vyhnout, aby se na zboží nepřišlo. „Takovou důvěru měl,“ vzpomíná Jindřiška. Po válce byl Jindřišky otec vyznamenán medailí za věrnost. Až tehdy se také dozvěděl, že gestapo po něm dříve pátralo. Důvodem bylo, že coby velký vlastenec dbal na to, aby se jakákoli shromáždění henleinovců, tedy Sudetoněmecké strany rozpustila.
Jindřišky rodiče chtěli, aby jejich dcera šla studovat gymnázium. Protože ale poválečné spojení z Lipnice do Havlíčkova Brodu nebylo ideální, zažádal si její otec do přeložení. Nakonec byl s rodinou umístěn do nedaleké Lípy. Tam ale mohla rodina zůstat jen do roku 1948, kdy se moci ujali komunisté.
Po zasedání takzvaných akčních výborů musela rodina místo opustit do tří dnů. Důvodů bylo několik. „Tatínek byl velmi aktivní náčelník v Sokole. A mohli být i v politických stranách, takže byl v Národně socialistické straně, protože velice uznával paní doktorku Horákovou,“ vzpomíná Jindřiška na moment, kdy musela rodina odejít a otec byl za trest přeložen do Senožat.
Těžkým chvílím ale v Jindřišky životě nebyl konec. Neméně zlého si zažila i se svým o tři roky starším manželem Vojtěchem Jirsou, přičemž i příběh jeho rodiny je poznamenán historií. Jindřiška se s Vojtěchem poznala za studentských let. „Naše studentská láska se proměnila v krásné manželství. Bohužel v roce 2007 manžel odešel. Pro mě už jsou jenom vzpomínky na nádherná léta,“ shrnuje Jindřiška.
Ale postupně. Vojtěch pocházel z vesnice Syrov nedaleko Humpolce. Jeho rodina hospodařila tehdy na dvanácti hektarech, což na Vysočině není zase tolik. Ještě po válce měla rodina Vojty jednoho čeledína, po roce 1948 už ale nesměli nikoho zaměstnávat. „Takže veškerá práce byla na rodině,“ vypráví Jindřiška s tím, že dřiny bylo na statku opravdu hodně.
Vojtěch se rozhodl, že přes odpor rodičů vystuduje gymnázium. „Sám si napsal na ministerstvo školství, dostal osnovy, nakoupil si učebnice a začal se učit. A to tak, že pracoval. Například na latinu ho jeho mladší sestra zkoušela ze slovíček a on nakládal hnůj. Všechno učení bylo při práci nebo v noci,“ popisuje Jindřiška.
V roce 1951, kdy pro Vojtu i Jindřišku nastal čas maturitní zkoušky, složil její tehdy budoucí manžel písemné zkoušky. Tenkrát se ještě psala latina. Písemku zvládl velice lehce a rychle. Učení mu šlo.
Jenže o svatém týdnu, vypráví Jindřiška, přijeli z Okresního výboru KSČ a místního výboru KSČ, že čtrnáct lidí nepřipustí k maturitě. Z různých důvodů. „Například manžel byl synem vesnického boháče, takže byl nepřítel režimu,“ říká Jindřiška. Ke zkoušce tak skutečně připuštěn nebyl. Maturitu si mohl dodělat až po šesti letech, tedy v roce 1957, když Jindřiška končila vysokou školu. A to až poté, co mu to dovolil jeho tehdejší zaměstnavatel. Později začal studovat dálkovou formou zemědělské inženýrství, konkrétně obor zootechnik.
Následně režim v roce 1953 Vojtěchovu rodinu vystěhoval z rodinného statku. Rodiče a sestra byli za policejní asistence odvedení přesně 11. června. Bývalý domov nesměli navštívit, vzali jim předešlé úspory ze spořitelny, jeho tatínek ztratil občanská práva, nesměl k volbám. Vystěhovaná byla rodina jejího manžela do dvou místností jednoho státního statku v obci Stvolny, dveře z chodby přidělené části vedly rovnou do chléva. Nebyl tam záchod, voda, elektřina.
Coby člen rodiny vystěhovaného sedláka zažil Vojtěch své, ani jeho sestra nemohla pořádně studovat. „Zkusil na své osobě i své rodině dopady, doslova bych mohla říct msty lidí, kteří využívali možnosti, které jim dával režim. Škodit lidem. Docela jim činilo radost, když nějaké jejich životní cíle jim zkazili či neumožnili,“ popisuje Jindřiška.
O moc poklidný nebyl totiž ani jejich společný život coby manželů. Po promoci v roce 1957 nastoupila Jindřiška na místě učitelky ve škole v Kloboukách u Brna, její manžel tam šel vyučovat na střední zemědělskou školu. K tomu manželé dálkově studovali zmíněno Vysokou školu zemědělskou. Její manžel odpromoval v roce 1963, Jindřiška kvůli narození dětí školu po třech letech nedokončila.
Rodina se nakonec vrátila do Humpolce, kde Jindřiška učila na gymnáziu spojeném se základní školou a manžel i tady učil na střední zemědělské škole. „Všechna léta v Humpolci byla krásná,“ říká dnes Jindřiška. V té době si také manželé postavili domek, jiné finanční zázemí ale rodina neměla. Žila na půjčkách, které splatila až v pozdním věku.
To už přišel rok 1968 a hlavně následující léta, konkrétně rok 1971, ve kterém musel Jindřišky manžel Vojtěch nuceně odejít ze školy. Důvodem bylo, že se angažoval v soutěži Zlatá podkova, kterou se mu podařilo přenést zpátky do Humpolce. A také to, že pro své studenty organizoval zahraniční stáže. „Bylo mu 40 let. Člověk je v plné fyzické i psychické síle,“ říká k tomu Jindřiška. Nové zaměstnání našel Vojtěch v Dolním Městě jako zootechnik. Kvůli zdravotním problémům tam ale nevydržel dlouho, později se proto přihlásil do konkurzu na místo ve Výzkumném ústavu Ruzyně, který měl detašované pracoviště v Benešově.
Zákaz pracovat ve školství měl Vojtěch celkem dvacet let. Jindřiška ale říká, že hned v prosinci revolučního roku 1989 přišel za jeho mužem ředitel školy se svým zástupcem a Vojtěchovi nabídli návrat. „Manžel byl nadšen, hrozně rád učil a se studenty byl v úžasném kontaktu,“ vzpomíná jeho žena.
Hned v lednu roku 1990 se tak Vojtěch vrátil do tříd jako učitel, dokonce se stal třídním učitelem. „Jako kdyby nepřestal učit. Začal velice rychle, s radostí a opravdu velikou láskou,“ říká Jindřiška.
Její manžel i jeho otec se také dožili toho, že statek v Syrově byl rodině vrácen. „V takovém stavu, že ho nešlo obývat,“ vzpomíná Jindřiška a popisuje místnosti bez omítek, rozbité dveře a okna.
Po roce 1989 se také Jindřišky manžel obrátil na Okresní státní zastupitelství v Pelhřimově s trestním oznámením na neznámého pachatele. Chtěl, aby se vyšetřilo vystěhování jeho rodiny. Ministerstvo vnitra ho požádalo, aby jmenoval, kdo všechno z místních obyvatel, tedy sousedů jeho rodiny, souhlas s vystěhováním podepsal. Jindřiška ale zdůrazňuje, že Vojtěch to odmítl a jména nikdy neprozradil.
„Velice mě překvapilo, když nás navštívil pracovník ministerstva vnitra a chtěl jednotlivá jména zúčastněných toho vystěhování. A manžel to odmítl. Už se nechtěl vracet, vůbec se zúčastňovat nějakého potrestání těch lidí, někteří už nežili, nebo zatěžovat rodinu těchto lidí,“ vysvětluje Jindřiška.
© Všechna práva vycházejí z práv projektu: The Stories of Our Neigbours
Příbeh pamětníka v rámci projektu Pamětníci kraje Vysočina a statutárního města Jihlava vyprávějí (Rostislav Šíma)
Příbeh pamětníka v rámci projektu The Stories of Our Neigbours (Hana Mazancová)