Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

PaedDr. Jindřiška Jirsová (* 1933)

• narodila se 30. srpna 1933 v Libčevsi

• otec Rudolf Pospíšil byl příslušníkem čsl. četnictva

• v letech 1939-1945 žila rodina v Lipnici nad Sázavou

• v květnu 1945 otec zabránil lynčování dvou Rakušanů – polních četníků

• po únoru 1948 rodina vystěhována

• v roce 1953 během kolektivizace vystěhována rodina manžela Vojtěcha Jirsy

• roku 1957 si manžel mohl dokončit maturitní zkoušku

• po roce 1968 nesměl Vojtěch Jirsa působit ve školství

Jindřiška Jirsová, rozená Pospíšilová, se narodila 30. srpna 1933 v Libčevsi v okrese Bílina. Její otec, Rudolf Pospíšil, příslušník četnictva, sloužil až v Sudetech, odkud byl po Mnichovu služebně přeložen na Českomoravskou vrchovinu, do Lipnice nad Sázavou. Tam se za ním posléze přestěhovala celá rodina. Pospíšilovi tu obývali patrovou vilu, stála ve svahu zvaném Višňovka a patřila řediteli zdejšího kamenolomu. 1. září, v den, kdy Německo vpadlo na území Polska a vypukla druhá světová válka, nastoupila Jindřiška do prvního ročníku zdejší měšťanky.

Strážmistr Rudolf Pospíšil sloužil během války na četnické stanici v Lipnici nad Sázavou, kde si i v nelehkých časech získal důvěru lipnických občanů. „Vzpomínám si, že mu sami sedláci říkali, kde mají schované zásoby. Takže když pak doprovázel německé hospodářské kontroly, tatínek věděl, jakým místům se mají vyhýbat. Vyrozumíval rodiny nasazených synů a dcer, kteří utekli domů a schovávali se. Když přišlo hlášení, že přijdou na kontrolu, tak byl schopen rodiny předem informovat,“ hovoří o činech svého otce, který byl po válce za vlastenecké zásluhy a věrnost republice oceněn, Jindřiška Jirsová.

 

S tragickou smrtí mladíků se nikdy nevyrovnal

Na četnické stanici sloužilo několik strážníků a mezi nimi údajně i dva postarší polní četníci, původem Rakušané, kteří narukovali. Přitom je podle Jindřišky Jirsové možné, že ani oni neodešli ze svých domovů dobrovolně. Četníci rakouské národnosti byli údajně v květnových dnech roku 1945 zajati a drženi v prostorech služebny. Dorazilo sem i několik lipnických mladíků, kteří se údajně měli dožadovat lynčování četníků. „Tatínek jim vlastním tělem bránil cestu do kanceláře. Jelikož těch mladíků bylo ale více, mezi nimi zřejmě i Bedřich Plichta a Ladislav Havel, vnikli do otevřených dveří tatínkovy kanceláře a ukradli mu služební pistol spolu s podepsaným pouzdrem.“

V záznamu obecní kroniky stojí:
5. května 1945: „Práce se ujal ilegální národní výbor, jehož předsedou byl kameník Karel Dolejš. Revoluční hlídky střeží ve dne i v noci naši obec. Řídili je důstojníci v záloze z bývalé československé armády Josef Koťara, Václav Novák, Petr Kalenský a MUDr. Josef Kubát. Téhož dne zmizeli z obce němečtí četníci. Národní výbor pověřil velením Josefa Maxeru. Všichni s napětím poslouchali zprávy z povstalecké Prahy. Bedřich Plichta a Ladislav Havel přinášeli na motocyklu situační zprávy. Jeli do tehdy Německého, dnes Havlíčkova Brodu, ale ani pozdě v noci se nevraceli.“
6. května: „Četničtí strážmistři Beneš a Rajdl odzbrojili v okolí skupinu německých vojáků. Ve zlé předtuše začal svého bratra a Bedřicha Plichtu hledat František Havel. Na velitelství SS, na brodském letišti, na gestapu i na SS-lazaretu jej ubezpečovali, že o nich nevědí.“
7. května: „Ladislav Havel a Bedřich Plichta jsou stále nezvěstní.“
13. května: „Padl stín do radosti z osvobození, došla zpráva o osudu Bedřicha Plichty a Ladislava Havla.
Ladislav Havel, 26 let, a Bedřich Plichta, 30 let, byli bestiálně umučeni v Lázničkově stráni příslušníky SS 6. května 1945.“

Celá událost měla další dohru. U jednoho z mladíků našly jednotky SS revolver patřící Rudolfu Pospíšilovi. „Bylo zvykem si pouzdro pistole podepsat, takže věděli jméno, i kde tatínek působil. Za tatínka se ale postavili Rakušané, které předtím zachránil. Zastali se ho, takže nebyl popraven,“ líčí Jindřiška Jirsová. Se smrtí dvou mladíků se Jindřišky otec nikdy nevyrovnal. „Vzpomínám si, jak tatínek jejich zbytečnou smrt strašně tragicky nesl. Jím nezaviněnou, ale přece jen byl účastníkem celé tragédie,“ vysvětluje. Vražda dvou českých mladíků byla později i součástí jednání mezinárodního tribunálu v Norimberku.

Manželé Pospíšilovi si přáli, aby jejich dcera studovala gymnázium. Protože ale poválečné spojení z Lipnice do tehdy ještě Německého (Havlíčkova) Brodu nebylo ideální, zažádal si její otec o přeložení. Nakonec byl převelen do nedaleké Lípy. Tam ale rodina zůstala jen do závěru čtyřicátých let, kdy se o jejich vystěhování zasloužili místní funkcionáři komunistické strany. „Tatínek byl distancován, protože byl aktivním náčelníkem v Sokole, byl politicky činný ve straně národně-socialistické a velmi uznával doktorku Miladu Horákovou. Museli jsme se vystěhovat do tří dnů,“ vzpomíná Jindřiška na moment, kdy musela rodina odejít a otec byl přeložen do Senožat.

 

Vesnický boháč se rovná nepřítel režimu

Těžkým chvílím ale v životě Jindřišky nebyl konec. Neméně zlého si zažila i se svým o tři roky starším manželem Vojtěchem Jirsou, přičemž i příběh jeho rodiny je poznamenán historií. Jindřiška se s Vojtěchem poznala za studentských let. „Naše studentská láska se proměnila v krásné manželství. Bohužel v roce 2007 manžel odešel. Pro mě už jsou jenom vzpomínky na nádherná léta,“ shrnuje Jindřiška Jirsová.

Ale postupně. Vojtěch pocházel z vesnice Syrov nedaleko Humpolce. Jeho rodina hospodařila tehdy na dvanácti hektarech, což na Vysočině není zase tolik. Ještě po válce měla rodina Vojty jednoho čeledína, po roce 1948 už ale nesměli nikoho zaměstnávat. „Takže veškerá práce byla na rodině. Dřiny bylo na statku opravdu hodně a Vojtěch se rozhodl, že i přes odpor rodičů vystuduje gymnázium. Sám si napsal na ministerstvo školství, dostal osnovy, nakoupil si učebnice a začal se učit. A to při práci. Například latinu, když ho mladší sestra zkoušela ze slovíček a on během toho nakládal hnůj. Všechno učení bylo při práci, nebo v noci,“ popisuje Jindřiška Jirsová. V roce 1951, kdy pro Vojtu i Jindřišku nastal čas maturitní zkoušky, složil její tehdy budoucí manžel písemné zkoušky. Jenže pak o svatém týdnu přijeli funkcionáři z okresního a místního výboru KSČ a oznámili, že 14 lidí nepřipustí k maturitě. „Manžel byl jedním z nich, byl synem vesnického boháče a ke zkoušce tak skutečně připuštěn nebyl. Maturitu si mohl dodělat až po šesti letech, tedy v roce 1957. Později ještě studoval dálkovou formou zemědělské inženýrství, konkrétně obor zootechnik.“

V roce 1953 rodinu Vojtěcha Jirsy vystěhovali z rodinného statku. Jeho rodiče a sestra byli za policejní asistence odvedeni přesně 11. června. Manžel Jindřišky byl v té době odveden k vojenské službě. Svůj bývalý domov nesměli navštívit, sebrány jim byly předešlé peněžní úspory ze spořitelny a jeho tatínek ztratil občanská práva. Rodina manžela byla vystěhována do dvou místností Československých státních statků v obci Stvolny. Nebyl zde záchod, voda ani elektřina. Dveře z chodby vedly rovnou do chléva.

Coby člen rodiny vystěhovaného sedláka zažil Vojtěch své, ani jeho sestra nemohla pořádně studovat. „Zkusil na své osobě i své rodině dopady, doslova bych mohla říct msty lidí, kteří využívali možnosti, které jim dával režim. Škodit lidem. Některým činilo radost zkazit životní cíle druhých,“ vypráví Jindřiška Jirsová.

Po promoci v roce 1957 nastoupila Jindřiška na místě učitelky ve škole v Kloboukách u Brna, její manžel tam vyučoval na střední zemědělské škole. K tomu manželé dálkově studovali zmiňovanou Vysokou školu zemědělskou. Vojtěch odpromoval v roce 1963, kdežto Jindřiška kvůli narození dětí školu po třech letech nedokončila. Rodina se nakonec vrátila do Humpolce, kde Jindřiška učila na gymnáziu a manžel vyučoval na střední zemědělské škole. Postavili si dům, ale jiné finanční zázemí rodina neměla a žila na půjčkách. 

 

Zákaz pracovat ve školství trval dvacet let

Zanedlouho přišel rok 1968 a hlavně následující léta, konkrétně rok 1971, kdy byl manžel Jindřišky nucen odejít ze školy. Stála za tím jeho angažovanost v jezdecké soutěži Zlatá podkova, kterou do Humpolce přivedl. Dalším důvodem mělo být, že pro své studenty organizoval a zajišťoval zahraniční stáže. Nové zaměstnání našel v Dolním Městě jako zootechnik. Nastaly zdravotní potíže, a později se proto přihlásil do konkurzu na místo ve Výzkumném ústavu Ruzyně, který měl detašované pracoviště v Benešově. Zákaz pracovat ve školství trval 20 let. Hned v prosinci revolučního roku 1989 přišel za Vojtěchem Jirsou ředitel zemědělské školy spolu se svým zástupcem a nabídli mu návrat k učitelské profesi. Už v lednu roku 1990 se Vojtěch Jirsa vrátil do tříd jako učitel, dokonce jako třídní učitel. „Jako kdyby nepřestal učit. Začal vyučovat velice rychle, s radostí a opravdu velikou láskou,“ říká manželka Jindřiška Jirsová. Také se se svým otcem dožili navrácení rodinného statku v Syrově. „Nacházel se v devastujícím stavu, že ho nebylo možné obývat,“ vzpomíná Jindřiška Jirsová a popisuje místnosti bez omítek, rozbitá okna i dveře.

 

Neříct, kdo vystěhování podepsal

Po roce 1989 se také Vojtěch Jirsa obrátil na Okresní státní zastupitelství v Pelhřimově s trestním oznámením na neznámého pachatele. Chtěl, aby se vyšetřilo vystěhování jeho rodiny. Ministerstvo vnitra ho požádalo, aby jmenoval, kdo všechno z místních obyvatel, tedy sousedů jeho rodiny, souhlas s vystěhováním podepsal. Jindřiška Jirsová ale zdůrazňuje, že Vojtěch to odmítl a jména nikdy neprozradil. „Velice mě překvapilo, když nás navštívil pracovník ministerstva vnitra a chtěl jednotlivá jména zúčastněných toho vystěhování. A manžel to odmítl. Už se nechtěl vracet, vůbec se zúčastňovat nějakého potrestání těch lidí - někteří už nežili -, nebo zatěžovat rodinu těchto lidí,“ vysvětluje na závěr Jindřiška Jirsová.