Jana Jobová

* 1944

  • „Jak můj tatínek usiloval o to, aby se jeho dcera dostala na strojní průmyslovku. Dělala jsem zkoušky, já měla výborný známky, vyznamenání. A ty zkoušky jsem tam udělala na té strojní průmyslovce. Ale oni mě vyhodili. Protože tam byl místoředitel, kterej byl vyloženě proti náboženství a tam byla jedna rubrika, ješte se mě učitelka ptala, jestli to tam má napsat, někteří to nenapsali, ale mně tam učitelka do přihlášky napsala, že jsem chodila do náboženství. A ten místoředitel, kterej byl doslova proti, tak mě vyhodil. Ale můj tatínek, jak tam pracoval, on si to hned zjišťoval, to měl svojí dcerušku pod kontrolou, šel na ředitele a ten ředitel tam zase mojí přihlášku vrátil, takže jsem byla přijatá."

  • „V šedesátým čtvrtým v únoru, v šedesátým třetím on přišel z kriminálu. To bylo 18. prosince a v únoru on přijel do Brna. Druhýho února, to jsem zrovna měla narozeniny, to bylo zajímavý. Tak jsme se tam seznámili. Abych vám pravdu řekla, mně se nelíbil. Odmítala jsem ho. Když mně začal psát dopisy a psal hodně a za mnou jezdit, tak já jsem prostě nechtěla. Ale bylo to zajímavý, poznala jsem, že to pán Bůh chce, že je to vůle boží."

  • „To jsme vůbec neuvažovali, teď máme jet, tak jsme jeli. My jsme celkově v životě už i před tím...manžel taky trval na tom, když se pro něco rozhodneš, tak to udělej. Žádný váhání, nebo tyhlety myšlenky, co by jako. Ne, jak jsme se rozhodli, tak jsme jeli a nepřemýšleli jsme o tom vůbec. V podstatě všichni, jak jsme byli v tom exilu, tak jsme strašně doufali, že se to brzo změní. Všichni jsme toužili, všichni jsme hrozně čekali na dobu, že se to zase změní, že se budeme moci vrátit. My jsme se nikdy nevykoupili z toho občanství, abychom tam mohli jezdit. Říkali jsme si, ne v žádném případě. Ta politická situace je v Čechách pořád špatná, nemůžeme jet."

  • Celé nahrávky
  • 1

    Dürenten, 25.05.2021

    (audio)
    délka: 01:28:20
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Mladým by se měla říkat pravda

Jana Jobová 2021
Jana Jobová 2021
zdroj: Fotila dcera 25.05.2021

Jana Jobová, rodným příjmením Pokorná, se narodila 2. února 1944 v Pernštejnských Janovicích na Vysočině jako nejstarší ze tří sourozenců. Od dvou let bydleli s rodinou v Brně. Většinu času trávila u prarodičů na Vysočině. Její dědeček vedl ve vesnici knihovnu a tak se malá Jana již od útlého věku dostala k čtení kvalitní literatury. Její otec byl pedagogem na brněnské průmyslovce, kam v roce 1958 Jana nastoupila. Maminka byla švadlena v domácnosti. V roce 1962 pamětnice úspěšně odmaturovala. Na konci roku 1963 se osudově setkala se svým budoucím manželem Miroslavem Jobem. Ten byl předtím odsouzen ve vykonstruovaném politickém procesu a prožil dvanáct let v těch nejhorších komunistických lágrech. (Jáchymovsko, Leopoldov a další). V roce 1964 hned po svatbě rodina přesídlila do Prahy. Po srpnové invazi vojsk Varšavské smlouvy v roce 1968 se narychlo rozhodli, že opustí Československo. To již měli dvě malé děti a třetí v očekávání. Rodina našla nový domov ve Švýcarsku. Manžel pracoval jako učitel v české škole. Po roce 1989 si Jobovi koupili usedlost na Vysočině a vraceli se několikrát do roka do rodné vlasti. Miroslav Job zemřel obklopen svými blízkými v roce 2014. V době pořízení rozhovoru (2021) žila Jana Jobová blízko svých dětí a dvanácti vnoučat v malém městečku několik kilometrů od Curychu.