Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jana Jobová (* 1944)

• narozena 2. února 1944 v Pernštejnských Janovicích na Vysočině

• v letech 1958 - 1962 studovala strojní průmyslovku v Brně

• roku 1964 se provdala za bývalého politického vězně Miroslava Joba

• rodina přesídlila do Prahy

• po srpnu 1968 emigrovali do Švýcarska

• nastoupila jako sekretářka českých katolických misií ve Švýcarsku

• po roce 1989 se rodina často vracela na Vysočinu

• manžel Miroslav Job zemřel v roce 2014

• v době pořízení rozhovoru (2021) žila poblíž Curychu ve Švýcarsku

Životní příběh Jany Jobové a jejího manžela Miroslava byl do emigrace v roce 1968 velmi dramatický a v mnoha ohledech i tragický. Miroslav Job byl v roce 1951 ve svých dvaceti letech odsouzen za vlastizradu k trestu smrti. Kvůli nízkému věku mu trest snížili na dvacet let. Následující roky prožil v nejhorších komunistických lágrech (Jáchymov, Leopoldov, tábor Bratrství, Mariánská atd). Propustili ho zničeného po dvanácti letech v roce 1963.

V té době Miroslav potkal Janu a prožili spolu nakonec krásných 51 let. „Již v mládí jsem z různých důvodů tíhla k náboženství a pravidelně se modlila k Bohu. I když se mi můj budoucí manžel ze začátku vůbec nelíbil, cítila jsem, že Bůh to tak chce a že je to správné. Teď již vím, že to správné určitě bylo a ničeho ve svém životě v žádném případě nelituji,” vzpomíná Jana Jobová ve svém švýcarském bytě.

Děti si svět vždycky idealizují

Jana Jobová, rodným jménem Pokorná,přišla na svět 2. února 1944 v Pernštejnských Janovicích v okrese Žďár nad Sázavou jako nejstarší ze tří sourozenců. Když jí byly dva roky, rodina se kvůli práci otce přestěhovala do Brna. Otec byl vyučený kovář a nastoupil jako pedagog na brněnské strojní průmyslovce. Jako malá jezdila pomáhat prarodičům na Vysočinu, kde měli malé hospodářství. Dědeček také vedl místní vesnickou knihovnu, což bylo velmi důležité pro budoucí rozvoj a pohled na svět. „Dědeček bojoval za první světové v Itálii na řece Piavě a vrátil se jako silně věřící člověk. I když byla padesátá léta strašně složitá a temná a lidi se báli v podstatě čehokoliv, dědeček se snažil mezi lidi dostávat kvalitní a náboženskou literaturu. To bylo tak to jediné, o co se dalo v té době opřít,” vzpomíná pamětnice.

Dětství prožívala jako každé normální dítě s kamarády venku a to tragické v té době tolik nevnímala. „Dítě si svět vždycky idealizuje. Vybírá si jenom to dobré. To špatné vytěsňuje. I když byla po válce velká chudoba a strach z nastupujících komunistů, tak jsem v podstatě prožila krásné dětství.” 

Víra jako základ přežití

Po ukončení základní školy přemýšlela, kam dál. V té době ji zajímalo v podstatě vše. Výborně se učila a tak chtěla jít na brněnské gymnázium. Tatínek jí to však rozmluvil, že bude lepší jít na technický obor, protože tam není takový politický tlak a člověk se může trošku schovat. Učitelka na základní škole ale zaškrtla, že má katolické vyznání, tak zástupce ředitele na průmyslovce její přihlášku vyřadil. Naštěstí tam pracoval její tatínek a u ředitele zařídil, aby tam přihlášku vrátil. „Tatínek uměl všechno nějak zařídit, myslím, že třeba uplácel slivovicí a tak.”

Jelikož pro ní bylo studium na průmyslovce těžké, začala více pronikat do duchovních věcí a prohlubovala se její víra v Boha. „Myslím, že od té doby pro mě začala být víra v Boha nedílnou součástí mého života. A jsem za to moc ráda.” V roce 1962 úspěšně odmaturovala a nastoupila do královopolské továrny. Tam s ní u bucharu pracoval například profesor matematiky a jiní velmi vzdělaní lidé, kteří by za normálních okolnosti měli dělat něco úplně jiného. Naplno si tehdy uvědomila hrůzu doby. 

„Najednou mi bylo úplně jasné, že systém, ve kterém žiji, je naprosto pokřivený a zrůdný. Ani ve snu mě však nenapadlo, že bych někdy utíkala do jiné země. Myslela jsem si, že budu žít celý život v Československu s mojí rodinou. Já byla doma vždycky moc ráda. Nakonec to osud nebo Bůh zařídil úplně jinak,” dodává.

Osudové setkání s manželem

V šedesátých letech opouštěli brány věznic a lágrů političtí vězni. Mezi nimi byl i jakýsi Josef Svoboda, který se vrátil domů do Brna. V prosinci 1963 sháněl nějaké mladé dívky, které by v Brně přivítaly nově propuštěné vězně a případně s nimi šly do divadla. Nikdo tenkrát nemohl, tak šla Jana sama.

„Říkala jsem si, co tam budu dělat, ale že to třeba někoho potěší, tak jsem nakonec šla. A tak jsem tenkrát potkala svého osudového muže, mého budoucího manžela Miroslava Joba. Že to bude můj celoživotní partner jsem samozřejmě netušila. Upřímně se mi vůbec nelíbil. Byl vyzáblý, zničený a o dvanáct let starší než já. Vůbec mi nedocházelo, jaké hrůzy musel zažít. Zprvu jsem ho tedy odmítala, ale nakonec jsem poznala, že je to ten pravý. Do roka jsme měli svatbu. Vzali jsme se přesně na mé dvacáté narozeniny v roce 1964.”

Přišli si pro něj do třídy plné malých dětí

Miroslav Job studoval Vysokou školu pedagogickou v Praze. V 50. letech skončila řada vzdělaných lidí, včetně pedagogů, za mřížemi  Kvůli tomu chyběli učitelé v mnoha školách po celém Československu. Tak se dostal Miroslav Job jako mladý učitel do malé vesničky Šabina v Karlovarském kraji. „Manžel byl od přírody tvrdohlavý bojovník, který říkal věci, tak jak je cítil. A tak ho na té vesnici asi někdo udal, že učí protistátní věci. StB si pro něj přišla za bílého dne do třídy plné malých dětí. Ta představa mě děsí dodnes.”

Miroslav Job dostal za vlastizradu trest smrti. Jelikož mu ještě ale nebylo 21 let, tak mu byl trest „zmírněn” na dvacet let v těch nejhorších pracovních táborech. Po dvanácti letech byl propuštěn. „Manžel říkal, že těch dvanáct let v uranových dolech z něj konečně udělalo pořádného chlapa. I když to na něm logicky nechalo velké stopy a jizvy do konce života. Taky se moc bál, že kvůli tomu nebudeme mít děti. Nakonec jsme měli tři,” usmívá se Jana Jobová. 

Po svatbě se rodina přestěhovala do Prahy a v roce 1965 se narodila první dcera Miriam. Za další rok a půl syn Jaromír. Miroslav Job v té době dělal v podstatě všechnu práci, která se naskytla. Nakonec skončil jako svářeč. Těžkou dobu vyvažovalo štěstí z narozených dětí. „Doba byla zlá, to bezpochyby. Ale my byli v té době celkem šťastní. Měli jsme co jíst, kde spát a hlavně jsme mohli být všichni spolu. Prostě jsme se snažili radovat z toho mála, co jsme měli.”

V té době přišel první nápad na společnou dovolenou někde za hranicemi. Miroslav Job měl z dob vězení přátele všude a tak zařídil, že mu jeden přítel poslal z Vídně pohled s pozváním. „Problém byl, že manželovi stále nechtěli vydat pas, několik měsíců. To už bylo v roce 1968 a já jsem byla potřetí těhotná.” Čím déle nedostal Miroslav Job pas, tím bylo jasnější, že rodina začala poprvé vážně uvažovat o emigraci.

„Měla jsem kritické těhotenství a bylo mi v té době hodně špatně. Manžel mi řekl, že to rozhodnutí nechá jenom na mně, i když bylo jasné, že on už tady nechce zůstat ani o den déle. Za to jsem si ho moc vážila. Nakonec přes nějaké známé pas dostal a my tak mohli odjet. Do Prahy mířily ruské tanky a bylo jasné, že tahle opona jen tak nespadne.”

Sladké Švýcarsko

Rodina si tedy sbalila dva kufry věcí a s dvěma malými dětmi vyrazila na vlak do rakouského Bregenzu. Tam na konzulátu čekalo mnoho lidí na vízum do Švýcarska. „Vízum jsme dostali a odjeli do švýcarského utečeneckého tábora Buchs. Manžel uměl německy, což byla samozřejmě obrovská výhoda. Hned se nás tam ujal místní podnikatel a manžel dostal velmi brzy práci. Bylo krásné sledovat, jak je šťastný, že nás má u sebe a že můžeme začít žít normální svobodný život. Že naše děti nebudou muset zažívat to, co zažil on. Švýcarsko v té době potřebovalo hodně pracovní síly a Češi tam měli výborné jméno.” 

Rodina se v osmdesátých letech přesunula do malého městečka Duernten, které leží zhruba 30 kilometrů od Curychu. Miroslav Job dělal písaře a také učil v české škole, kde potom působil také jako ředitel. Jana Jobová nastoupila jako sekretářka k páteru Šimčíkovi do křesťanských misií. Organizovali různé tábory pro mladé lidi a starali se a starají o duševní a duchovní rozvoj mladých lidí ve Švýcarsku.

Po revoluci v roce 1989 se s manželem okamžitě rozjeli do Československa. „My jsme samozřejmě předtím několikrát přemýšleli o návštěvě, ale nechtěli jsme se vzdát českého občanství, tak to nebylo možné. Po revoluci tedy přišla obrovská euforie a my se tak mohli shledat po dvaceti letech se svými příbuznými. Koupili jsme usedlost na Vysočině a do Čech jezdili několikrát do roka. Až do manželovy smrti v roce 2014. Vím, že jsme naší emigrací udělali spoustu nepříjemností naším blízkým, ale nikdo nám nic nevyčítal. To bylo krásné.”

Aspoň jednou za den se pořádně zasmát

Jana Jobová má dvanáct vnoučat a je velmi šťastná a vyrovnaná. „Na svém životě bych neměnila vůbec nic. Vše mělo svůj smysl a přes všechny těžkosti jsme se mohli stát lepšími lidmi. Hodně nám v životě pomohla víra. Bez ní si to nedokážu představit. A taky bez humoru. Myslím, že kdyby se každý člověk alespoň jednou denně pořádně zasmál, tak by svět byl krásnějším místem k životu,” uzavírá svůj příběh Jana Jobová.