Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jarmila Johnová (* 1949)

• narodila se v úřednické rodině dne 20. 1. 1949 v Praze

• rodiče se po válce stali aktivními členy KSČ

• vyrůstala v proletářském prostředí v Praze na Žižkově

• v roce 1967 odmaturovala na Jedenáctiletém středním všeobecném vzdělávacím ústavu

• v létě 1968 pracovala jako au pair ve Velké Británii

• v letech 1969 až 1974 studovala na Vysoké škole ekonomické v Praze

• společně s otcem Josefem Johnem podepsala prohlášení Charty 77

• krátce po podpisu Charty v lednu 1977 porodila dceru Kristinu

• přepisovala a distribuovala tzv. Infochy, samizdatové Lidové noviny, exilový časopis Svědectví a další materiály

• byla aktivní členkou Ekofora Ivana Dejmala

• pro exulanta Jana Kavana fotografovala setkání disidentů, demonstrace či samotné texty

• od konce 80. let spolupracovala s Terezií a Andulou Hradilkovými v iniciativě Pražské matky

Jarmila Johnová se narodila 20. ledna 1949 v Praze do úřednické rodiny. Otec před válkou vedl jednu z největších důchodových pojišťoven v Československu. Po osvobození dlouhá léta pracoval na Úřadu sociálního zabezpečení, kde jednu dobu rovněž zastával funkci ředitele. Maminka pracovala také jako úřednice. Rodiče v roce 1945 pod dojmem války společně vstoupili do KSČ, kde setrvali až do roku okupace Československa vojsky Varšavské smlouvy.

Jarmila chodila do školy v Praze na Žižkově. Ve třídě měla několik spolužáků a spolužaček ze staropražských asimilovaných cikánských rodin. „Problémy, které jsou s romskou populací, menšinou teď, tehdy vůbec nebyly. Jediný rozdíl byl v tom, že holky měly dříve prsa. Anička měla šestky v páté třídě, a já nic,“ říká Johnová. Žižkov byl vyhlášenou proletářskou čtvrtí. Do školy tak Johnová chodila společně s dětmi z chudých dělnických poměrů. „Někteří žáci, kteří pocházeli z dělnické třídy, byli trochu zvláštní, kriminální. Například házeli nože na tabuli.(…) Paní učitelka Macková, která učila výtvarnou výchovu, stála před tabulí a pamatuji si, že jakýsi žák jménem Faktor, zabodával nože kolem její hlavy.“

Politická situace nebyla doma tématem a jako malé dítě Johnová teror 50. let prakticky nevnímala. Jednou na chatě si „čárala tužkou a (...) měli jsme tam časopis Československo. Já jsem vyškrabávala oči Slánskému. Máma šla kolem a dala mi strašnou facku přes hlavu. Nevěděla jsem proč a ona jen řekla: ´To se nedělá´,“ vzpomíná Jarmila.

Konec 60. let a generační konfrontace   

Po vychození základní školy nastoupila do Jedenáctiletého střední všeobecného vzdělávacího ústavu (obdoby dnešního gymnázia), kde v roce 1967 úspěšně odmaturovala. Od poloviny 60. let se pod vlivem studií začala stýkat s lidmi z intelektuálního prostředí, s nimiž intenzivně prožívala změnu atmosféry ve společnosti i počínající kritiku stávajících poměrů a stalinského teroru v 50. letech. Ve škole se pak dostávala často do diskusí s učiteli, kteří stále ještě hájili režim jako takový, i když připouštěli možnost zvůle politické moci.

Doma pak vedla vášnivé debaty s prokomunistickými rodiči. „Pro mne to bylo období tázání se,“ vzpomíná Johnová. „Nejdůležitější při tom bylo, dozvědět se - a nedozvěděla jsem se - to, proč ti naši rodičové podlehli tomu zjednodušenému, omezujícímu a znesvobodňujícímu, ne snad způsobu myšlení, protože myslili normálně, ale tomu uspořádání, které k tomu vedlo. (…) Rodiče argumentovali tím, že si uvědomovali, že jde o jisté omezení, ale druhá válka je o tom přesvědčila, protože pro ně byla téměř koncem civilizace. Mysleli si, že zřejmě k nějakému centralistickému řízení a omezování, kontrole asi musí dojít. Otec říkal, že to je určitá oběť, kterou člověk musí přinést, aby se to již neopakovalo. Podobně mluvilo spoustu lidí. Pavel Kohout, můj první partner Jiří Dienstbier (…) On to také takhle cítil a dlouho v tom trčel. Myslím, že to v něm bylo vždycky, i když to byl opravdu velice poctivý člověk.“

Studium a první rezistence 

Po složení maturity byla přijata na architekturu. Protože soukromé doučování deskriptivní geometrie profesor podmiňoval sexuálními službami, ze studií na fakultě odešla. Letní měsíce 1968 a tedy i počátek okupace strávila jako au pair ve Velké Británii. Otec ji vybízel, aby se do Československa již nevracela, Jarmila Johnová však v Anglii zůstat nechtěla. Jakmile bylo v září 1968 obnoveno letecké spojení, vrátila se do Prahy. První „rezistentní“ postoj zaujala s partnerem na počátku normalizace v roce 1969, kdy odmítla jít k volbám. Členové komise jí poté s urnou vyhledali v místě bydliště a po domě za unikající pamětnicí jezdili výtahem nahoru a dolů.

Charta 77 a narození dcery

V roce 1974 Jarmila absolvovala Vysokou školu ekonomickou a začala pracovat v Státním ústavu památkové péče a ochrany přírody Středočeského kraje. Už během studia sháněla exilový časopis Svědectví a další protirežimní materiály a tyto přepisovala pro další šíření, její aktivity tehdy také začala monitorovat StB. V roce 1976 se seznámila s budoucím partnerem Jiřím Dienstbierem. Od něj za rok také dostala k podpisu prohlášení Charty 77. Kromě pamětnice petici signoval také její otec Josef John, který doporučil, aby - než dojde k jejímu zveřejnění v zahraničí - byla nejprve doručena na Úřad vlády a do ÚV KSČ.

Hned z kraje ledna 1977 Johnová nastoupila do porodnice: „Když se Kristýna narodila, tak šly v rozhlase strašný zprávy, že ´samozvanci a odrodilci´ - takový řeči z 50. let - podepsali nactiutrhačný pamflet. Takže jsem měla obavy. Dojemné bylo, že přišla Zuzana Dienstbierová pod okno, protože Dienstbier byl zadržený, a volala, že otec Kristýny nemůže přijít. Pak přišla máma pod okna a volala na mne, že otec je v Ruzyni a že nemám nic říkat, protože mně to stejně nepomůže. To byla dobrá rada. Do porodnice sice nepřišli, ale okamžitě, jak jsem přišla domů, využili situace, kdy tam nikdo nebyl a přišli za mnou. Já byla dobře poučená a řídila jsem se tím, že nic nikdy neřeknu, protože mi to stejně nepomůže,“ říká dnes Jarmila Johnová.

Práce v disentu

V zaměstnání měla Jarmila slušné kolegy, kteří se snažili odolat tlaku ze strany bezpečnostních orgánů a komunistických aparátníků na její propuštění. Sama nicméně záhy usoudila, že již nemůže nadále v Státním ústavu památkové péče a ochrany přírody Středočeského kraje zůstat, a tak se domluvila na odchodu dohodou. Avšak jako vzdělaná chartistka se třemi dětmi velmi těžko získávala zaměstnání. Nebyla přijata dokonce ani na místo uklízečky. Záhy se však zapojila do nejrůznějších aktivit lidí z okruhu Charty 77. Přepisovala texty, vozila a dále rozšiřovala materiály Charty 77 či fotografovala setkávání signatářů, samotné dokumenty či demonstrace proti porušování lidských práv. Fotky pak posílala do Velké Británie Janu Kavanovi. „Málem jsem omdlela, když k nám jednou přišel Kavan do bytu. Ještě za komunistů,“ vzpomíná Johnová. „Přišel v doprovodu s dalším člověkem. Od té doby jsem byla skoro přesvědčená, bylo to zvláštní, resp. měla jsem podezření, že spolupracuje [s StB, pozn. ed.].“

Později společně s Janem Rumlem distribuovala samizdatové Lidové noviny a materiální zázemí (xeroxy a kopírky) pro rozmnožování neoficiálních tiskovin a dokumentů Charty 77. Až do pádu komunistického režimu byla pravidelně volána k výslechu na StB, kam chodila pro jistotu vždy s dětmi. Důvodem byla zejména obava před nuceným dlouhodobým odloučením. Příslušníci Ministerstva vnitra si pak také proti ní netroufli použít otevřené násilí, jako tomu bylo v případě jejího partnera Karla Freunda, kterého během výslechu surově zbili. Z obsahů výslechů dalších přátel disidentů v jedné době vyplynulo, že se StB snaží získat konkrétní materiál, na jehož základě by mohlo dojít k zatčení a odsouzení Freunda. „Uvažovali jsme o emigraci. Protože jsem měla děti od jiných otců, tak jsem je musela žádat o svolení. Úplně z toho sešlo, protože Jirka Dienstbier řekl, že mi svolení nedá. Nakonec i Vavřinec Korčiš. Jirka Dienstbier říkal - a já jsem tomu hrozně ráda, že mi v tom zabránil - že ta situace není tak hrozná a měli bychom to zvládnout, společně,“ říká Jarmila.

Ekologie, revoluce a život po ní

Postupem času se v rámci disentu, mimo jiné pod vlivem péče o děti, začala více zabývat otázkami životního prostředí a jejich vlivu na zdraví člověka. Komunistický režim v Československu toleroval pouze oficiální organizace jako např. Brontosaurus, které byly zaměřené na ochranu zvířat. Jakoukoliv kritiku či komplexní mapování dopadů průmyslové či jiné lidské činnosti na životní prostředí a zdraví člověka však nevybíravě potlačoval.

Jarmila tedy od počátku 80. let intenzivně spolupracovala s ekologem Ivanem Dejmalem, který založil nezávislé sdružení Ekoforum, jež vydávalo pravidelné samizdatové periodikum Eko bulletin. Sama byla členkou uvedeného sdružení. Mimo to zorganizovala petici za zveřejňování informací o stavu životního prostředí. V druhé polovině 80. let pak úzce spolupracovala s Terezií a Andulou Hradilkovými v iniciativě Pražské matky. Během sametové revoluce se mnozí usilovali dostat k jádru dění. Johnová se však naopak z prostředí, kde si někteří opozdilci snažili dodatečně vysloužit ostruhy, stáhla do ústraní.

Po revoluci pokračuje v práci v ekologické oblasti. Pomáhá s přípravou enviromentální legislativy zejména v rámci nevládních organizací a vyučuje anglický jazyk.