Jarmila Johnová

"Pro mne bylo hrozně důležité a líbilo se mi v 60. letech, že se dalo o všem volně mluvit. Bylo to pro mne období tázání se. Nejdůležitější při tom bylo, dozvědět se - a nedozvěděla jsem se to - proč ti naši rodičové podlehli tomu zjednodušenému, omezujícímu a znesvobodňujícímu, ne snad způsobu myšlení, protože myslili normálně, ale tomu uspořádání, které k tomu vedlo. Diskuse rodinný byly dramatický. Pamatuji si, že táta se dokonce jednou rozbrečel, když jsme ho strašně obviňovali. Nikdy jsme se nedopátrali, jak tomu mohli uvěřit. Jak nemohli nevědět a věděli o těch vraždách politických. To bylo neomluvitelné. Oni argumentovali tím, že si uvědomovali, že jde o jisté omezení, ale druhá válka je o tom přesvědčila, protože pro ně byl téměř konec civilizace. Mysleli si, že aby se to už nestalo, zřejmě k nějakému centralistickému řízení a omezování, kontrole asi musí dojít. Teď, když o tom mluvím, tak si trochu vzpomínám, že otec říkal: ´To je určitá oběť, kterou člověk musí přinášet, aby se to již neopakovalo.´ Podobně mluvilo spoustu lidí. Pavel Kohout, můj první partner Jiří Dienstbier. Jeho rodiče to také takto prožívali. On byl věkově mezi rodičemi a mnou a také to takhle cítil. Dlouho v tom trčel. Myslím, že Jirka Dienstbier v tom zůstal trochu srdcem vždycky. Nějak to v něm bylo, i když to byl opravdu velice poctivý člověk."

“My dva, táta a já, jsme z naší rodiny podepsali Chartu 77. To bylo docela zajímavé. Říkala jsem Jirkovi [Dienstbierovi], že to vidím jako riskantní, protože neznáme, jaká bude reakce. On měl pocit, že 50. léta minula, čili to nebude takový horor. Já jsem počítala s tím, že může dojít k nejhoršímu a okamžitě nás zavřou. Já coby těhotná jsem byla velmi ráda, že když se zrovna Charta odevzdávala, tak jsem spěchala do porodnice. Zřejmě i pod vlivem těch událostí. Když se Kristina [Dienstbierová] narodila, tak šly v rozhlase strašný zprávy, že ´samozvanci a odrodilci´, takový řeči z 50. let, podepsali na cti utrhačný pamflet. Takže jsem měla obavy. Dojemné bylo, že přišla Zuzana Dienstbierová pod okno, protože Dienstbier byl zadržený, a volala, že otec Kristiny nemůže přijít. Pak přišla máma pod okna a volala na mne, že [můj] otec je v Ruzyni a že nemám nic říkat, protože mně to stejně nepomůže. To byla dobrá rada. Do porodnice sice [estébáci] nepřišli, ale okamžitě jak jsem přišla domů, využili situace, kdy tam nikdo nebyl a přišli za mnou. Já byla dobře poučená a řídila jsem se tím, že nic nikdy neřeknu, protože mi to stejně nepomůže.”