Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.
Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)
Já jsem odmalička bojovník
narozena 8. listopadu 1956 v Pardubicích
pracovala jako učitelka na umělecké škole, ale především jako zdravotní sestra
v 80. letech poslankyní místního národního výboru
roku 1989 organizovala generální stávku v Holicích
Jitka Juračková, za svobodna Vohralíková, se narodila 8. listopadu 1956 v Pardubicích. Vyrůstala v Holicích. Vzpomíná na krásné dětství, kdy s rodiči a starším bratrem objížděli na kolech okolí a radovali se z každodenních maličkostí. Téměř celý život se věnovala zdravotnictví, divadlu a tanci. V roce 1989 společně se svým manželem Františkem a přáteli podporovali studentské stávky v okolí a zorganizovali generální stávku v Holicích.
Jitka Juračková strávila své dětství objevováním okolního kraje, četbou knih a posloucháním příběhů. Tyto příběhy ji v životě velice ovlivnily, především se díky nim začala věnovat divadlu a tanci, které ji provázely po celý život. Vyrůstala se starším bratrem a s rodiči v Holicích, kde také chodila do základní školy.
Maminka Jitky Juračkové byla švadlenou, otec ševcem, žili skromným a poctivým životem, který se Jitka Juračková snažila předat i svým dvěma dětem.
Ve třech letech onemocněla a přibližně šest měsíců strávila v nemocnici. Tato zkušenost ji motivovala k tomu, aby se stala dětskou zdravotní sestrou. Zprvu se nedostala ke studiu tohoto oboru, protože její rodiče neměli ty správné kontakty a nebyli politicky angažováni. I přesto se nakonec stala zdravotní sestrou a téměř celý život se této profesi věnovala. Jedinou přestávku představovalo čtyřleté angažmá na lidové škole umění, kde učila taneční výchovu. Pak se ale navrátila do zdravotnictví a už 40 let pracuje na plicním oddělení.
V srpnu roku 1968 bylo Jitce Juračkové jen 12 let, přesto si vzpomíná na strach ze sovětské okupace. 20. srpna byla s kamarádkou u Vamberka, kde trávila léto ve stanu. V noci na 21. srpna si ji a její kamarádku vyzvedli kamarádčini rodiče, protože věděli, že se v okolí pohybují tanky. Dívky musely další den jít nakoupit za své peníze mouku a cukr, protože se obyvatelstvo připravovalo na možnost války. Poté si ji vyzvedl otec vlakem a navrátili se do Holic.
Ve škole měla Jitka dobrého učitele, který se jim snažil situaci osvětlit, nebál se jim říct svůj vlastní názor, přestože to představovalo nebezpečí. „Něco vám řeknou doma rodiče, něco vám budeme tvrdit my ve škole, něco uslyšíte v televizi. Můj vlastní názor je, že co se stalo, je špatně,“ vzpomíná na jeho slova pamětnice.
Na základní škole v Holicích údajně panovala dobrá atmosféra mezi učiteli, nestávalo se, že by na sebe lidé donášeli. Rozdíly mezi studenty a politickými názory jejich rodičů se začaly projevovat až při odchodu na střední školu, kdy některé děti měly protekci. Například budoucí manžel Jitky Juračkové se velmi snažil dostat na výtvarnou školu, ale na přijímacích zkouškách byl čtvrtý a škola přijímala pouze tři žáky. Dva ze tří přijatých žáků neměli řádnou výtvarnou průpravu, ale dostali toto prestižní místo kvůli politické angažovanosti svých rodičů. Manžel František nakonec vystudoval pedagogiku se zaměřením na výtvarnou výchovu a matematiku.
Jitka s Františkem nesouhlasili s komunistickým režimem, manžel bojkotoval tehdejší poměry na každodenní bázi, třebaže jen například nepoužíváním povinného oslovování „soudruh/soudružka“.
Jitka Juračková byla v 80. letech navržena na poslankyni místního národního výboru, přestože nikdy nevstoupila do komunistické strany. Pozici přijala, protože by nejspíše bez toho nemohla pokračovat ve svém tehdejším zaměstnání učitelky na lidové umělecké škole. V rámci výboru vždy představovala hlas, který se vymezoval proti tehdejším praktikám a zpochybňoval tehdejší postoje. Ve funkci setrvala i několik málo let po politickém převratu roku 1989.
V listopadu roku 1989 byla v Jablonném nad Orlicí, kde měl její manžel výstavu, když se dozvěděli o demonstracích v Praze. Z oficiálních médií pouze věděli, že se pořádají drobná shromáždění, o velikosti událostí se dozvěděli až po telefonu od svých známých. Jejich přátelé jim poslali videokazety se záznamy z pražských demonstrací a Jitka s manželem udělali ze svého bytu místo shromáždění pro lidi, kteří nesouhlasí s režimem, a promítali tyto záznamy, aby se lidé z Holic dozvěděli, čím republika prochází. Manžel František začal jezdit po vysokoškolských kolejích a dodával zásoby studentům, kteří stávkovali. Když byla vyhlášena generální stávka, manželé Juračkovi uspořádali velkou demonstraci v Holicích, aby vyjádřili svůj nesouhlas s komunistickým režimem. Během těchto událostí se velmi obávali o svou rodinu.
„My jsme nevěděli, jak to dopadne, mohli nás zavřít, a kdo by se pak postaral o děti?“
V současnosti (2021) Jitka Juráčková žije v Holicích, kde prožila celý život. Pracuje jako zdravotní sestra na plicním oddělení. Ve svém životě je nejvíce hrdá na to, že prožila plný život, dobře vychovala dvě děti a v současnosti se snaží být nezapomenutelnou babičkou pro své čtyři vnučky.
© Všechna práva vycházejí z práv projektu: The Stories of Our Neigbours
Příbeh pamětníka v rámci projektu The Stories of Our Neigbours (Viktorie Nováková)