Jitka Juračková

„Tenkrát jsem byla žena, středoškolsky vzdělána, ve věku do 25 let. Takže tenkrát mě navrhli, abych byla tady poslankyně na městským úřadě, tenkrát to byl národní v‎ýbor. A tak jsem to teda jako vzala, protože oni by mě pak asi nenechali učit. Oni by mi řekli, že když jsem nevzala to poslancování, tak tady nemám co učit. Tak jsem to vzala a byla jsem tam asi osm let, protože funkční období bylo čtyři roky, ale hodilo se mi to zase v tý době po roce 1989, kdy jsem tam už byla zástupce, kterej věděl, jak to tam chodí a co teda máme. (…) Byli jsme tam dva takoví raubíři, protože jsem nebyla ve straně, a pan Miroslav Kmet (…) ten tady psal vzpomínky na Holice a byl to první ředitel kulturního domu v Holicích. Tak my jsme byli dva takový, který byli pořád proti nebo pořád se na něco ptali. A to teda ty komunisti vůbec nepotřebovali, že jo.“

„Tenkrát se dělaly na vysokejch školách takový demonstrační stávky těch studentů, kter‎ý nechodili do školy, ale snažili se propagovat to, proč vlastně k tý demonstraci došlo a jak bylo těch dětí zneužito. A na vysokejch školách měli takzvanou stávkovou pohotovost, a protože tam byli v noci, tak tady ten pan Strnad tady měl zeleninu v Holicích a vozil tam ovoce. A my jsme se k tomu přichomejtli tak, že můj manžel měl dopoledne volno, protože učil na lidový škole umění, takže mohl dopoledne s ním odjet do toho Hradce a pomoct mu to rozvézt, takže vlastně můj manžel, potažmo i já potom, protože samozřejmě někdo musel ohlídat děti, někdo musel vědět, kam jel, kdyby se nevrátil, kam mám volat, kdo by se o něj postaral, kdyby ho zatkli a podobně. Tím se ta naše rodina do toho dostala, zorganizovali jsme různý ty setkání. A naše rodina zařídila to, že když se blížila generální stávka 27. listopadu, tak aby ty Holice nebyly takový, jakože se tady nic neděje, tak jsme vyhlásili přes městský rozhlas tu stávku a tu demonstraci před kulturním domem.“