Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Irina Juřinová (* 1930)

• narozena 15. března 1930 v Petrohradě

• 22. června 1941 byl napaden Sovětský svaz

• 8. září 1941 začalo obléhání Petrohradu (tehdy Leningradu)

• zimu 1941/1942 přežila spolu s babičkou

• 1942–1944 strávila s příbuznými na vesnici

• roku 1953 se provdala za Karla Juřinu

• roku 1954 přesídlila do Československa

• 21. srpna 1968 zažila vstup vojsk Varšavské smlouvy na území Československa

Zapomenutý původ

Irina Juřinová pochází z církevně významné rodiny, samo jméno Klučira (její rodné jméno) odkazuje k jejímu předkovi, vysokému církevnímu hodnostáři z Jaroslavli.

„Až snad před patnácti lety jsem zjistila, že to jméno má historický smysl. Pochází od pana klíčníka, který chrání církevní majetek, klíče od vstupu do církve. Proč teprve nedávno? Protože bylo období, kdy bylo zakázáno vzpomínat na svoje původy, jako spojení s církví nebo s carem.“

Dětství prožila v Petrohradě (tehdy Leningradě), a přestože její rodiče hodně pracovali, rodina trávila spoustu času společně. Navštěvovali babičku, chodili do divadla, otec ji naučil hrát šachy. Pak ale začala válka. „Byl krásný slunečný den, mám dojem, že byla dokonce neděle. Byla jsem venku a najednou přiběhla máma. ‚Pojď honem domů, začíná válka.‘ Ale to člověk absolutně nechápal, co to obnáší.“ Matka narukovala jakožto armádní bakterioložka, otec byl nasazen v továrně na tanky. Ten se o ni nějakou dobu staral, později žila s babičkou. Právě s ní požila přelom let 1941 a 1942, tedy nejtvrdší zimu blokády.

Hrozná zima

„Babička byla nesmírně šikovná, ona všude šmejdila, aby dostala nějaké jídlo. Ona udělala polívku. Do vody dala klih, bobkový list, koření, a tak jsme měly jídlo.“

Spolu s dalšími rodinami bydlely s babičkou v komunálním bytě bez vody a elektřiny. Topilo se spalováním nábytku v provizorních kamnech, která ale celý byt vyhřát nedokázala.

„No, a právě v jednom tomto pokoji bydlela jedna rodina. A každý měsíc, ke konci měsíce chodili z úřadu, chodila nějaká paní, která kontrolovala, kolik lidí zůstalo naživu. Ten, kdo zůstal naživu, ten dostával potravinový lístky na příští měsíc. No, a ta sousedka měla dvě holčičky, jedna ještě snad neměla ani rok, a umřela. Umřela nějak uprostřed měsíce, a aby na ni dostala lístky na další měsíc, tak ji zamotala takhle do prostěradla a dala ji do kuchyně pod okno, protože se netopilo, nevařilo, takže pod oknem normálně byla jinovatka. No, a ona tam byla tak zhruba půl měsíce, a jak měla přijít ta kontrola, tak ji dala to postýlky. No, kontrola přišla, tak obě holčičky spí, jedna mrtvá, druhá živá a dostali zase lísky na další měsíc pro dvě děti. No, a totéž opakovala i s další holčičkou,“ vypráví pamětnice.

„Byly tam i případy kanibalismu, my jsme bydlely v prvním patře, no, a říkalo se, že pod náma prostě pán, který prodává podezřelý karbanátky. Babička z toho měla obrovský strach, takže jsem musela sedět doma a nikdy se odtamtud nehnout.“

Když se matka dozvěděla, v jaké situaci její rodina žije, rozhodla se je z Petrohradu odvézt. Svého manžela už zachránit nemohla, ten zemřel už v prosinci 1941 na vyčerpání. Matce se  přece jen podařilo dostat malou Irinu s babičkou a dalšími příbuznými mimo okupovanou zónu.

Smáli se, že přijeli lidé z města

„Ještě v Petrohradě byla uklízečka, která říkala babičce: ‚Víš co? Já ti dám adresu mojí vesnice, jeď tam a tam prostě ti pomůžou.‘ Moje babička byla ještě taková nóbl dáma, že opovrhovala vesničanama. Máma zas byla opak, prostě ‚kdo byl ničím, ten bude vším‘. S pytlema a s kozama a s tímhle… to nebylo pro babičku.

Přijely jsme tam, kupodivu nás tam krásně přijali, dali nám prázdnou chalupu, a lidi nám velice pomáhali. Třeba nám přitáhli stehno od lišky, nebo kus medvědího masa. Přišlo jaro a babička dostala nějaké brambory a řekli jí: ‚Prosimtě, tak to zasaďte tady.‘ Měly jsme tam kousek nějaké hlíny. No, a když to vzešlo, tak celá obec chodila a smáli se nám, protože babička zasadila jednu bramboru vedle druhý. No, a teď oni vylezly brambory a byly třeba jako salát vedle sebe, no, takže, říkám, smáli se nám, že nevíme, jak rostou brambory, jak se sázej brambory, že přijeli městský lidi.“

Do vesnice přijeli kromě Irininy babičky i další příbuzní a všichni se brzy zapojili do zdejšího života. Pracovali v kolchozu, orali na poli, vyráběli oblečení pro vojáky. Díky tomu se dostali k lepším potravinovým lístkům.

Irina zde také navštěvovala školu, která byla vzdálena šest hodin chůze, a docházely do ní děti z širokého okolí. Když se večer vracely domů, musely nést zapálené větve, aby odehnaly vlky, kteří je po lesích doprovázeli. Vesnickou školou nejprve trochu opovrhovala. „Já jsem se cítila, že jsem z Petrohradu, tam byly děti z vesnic. A najednou začala algebra a + b, já jsem na to koukala a drze jsem se smála do očí paní učitelce, jak ona může, prostě, sčítat písmena.“

V roce 1944 se rodina vrátila do Petrohradu, kde se jim podařilo získat zpět jejich starý byt a kde se brzo shledala s matkou. Z konce války si pamětnice vybavuje hlavně průvod zajatců městem.

„No, a teď šli, samozřejmě, někdo z nich se usmíval drze, povýšeně, někdo prostě třeba takhle se cítil vinný, tak hlavu dolů. Psychicky bylo vidět, že jim není jedno, co se děje. A lidi se k nim taky zajímavě chovali. Najednou, půlce jim bylo líto týhle německý party. Dokonce nějaký ženský jim chleba třeba dávaly. Ale nebyla cítit nějaká taková… u lidí, co stáli po stranách, jak šla ta obrovská kolona, nebylo nějaký takový na nich, zlosti nějaký. Nikdo to necítil.“

Stalinova smrt

Během studia pedagogiky se seznámila se svým manželem, československým studentem Karlem Juřinou. Zahraniční studenti, kteří se ucházeli o stipendia, museli podepsat prohlášení týkající se jejich pobytu v Sovětském svazu. Kromě respektování zdejších zákonů a výborných studijních výsledků zde byl článek zakazující sňatek se zdejším občanem. Změnu umožnila až Stalinova smrt v březnu roku 1953. Lidé nevěděli, co se bude dál dít, všichni se obávali nestability. Té chvíle však Irina s Karlem rychle využili.

„No, tak jsme s manželem běželi honem honem do matrik k matrikářce, přišli jsme tam, no, ona poprvé v životě viděla vůbec cizinecký pas, který měl manžel. Koukala na to, no, a my jsme řekli, že chceme, aby nás oddala. Potom to bylo opravdu velice složité pro ostatní. My jsme nějak první proskočili.“

Pár se rozhodl přestěhovat do Československa, kam s nimi kvůli zdravotním problémům odešla i Irinina matka. Oba manželé se zde živili jako pedagogové.

Tanky na poli, tanky v zatáčkách

Když Juřinovi přijeli vlakem do Československa, lidé na polích sovětskému vlaku mávali. Když se v roce 1968 objevily tanky na polích, nikdo nevěděl, co se děje. „Já jsem řikala: ‚Ježišmarja, co tu dělají?‘ Tak jsem šla přes to pole, nikdo z lidí si netroufal a šla jsem přimo tam k nějakymu důstojníkovi, a tak jsem se k němu přihlásila, představila se a povidam: ‚Co tady děláte?‘ A on řiká: ‚A co vam po tom?‘ Pak jsem přilitla domu a už prostě bylo z rozhlasu všecko slyšet a za chvilinku bylo jasné, o co jde.“ S vojáky se setkala ještě několikrát, například když tank zapadl do příkopu v zatáčce před její chatou. Brzy nato přišly prověrky, které musel podstoupit i její manžel, který příchod vojsk, stejně jako ona jasně odmítl. Posléze byl vyloučen ze strany.

Mám štěstí, že pocházím z Petrohradu

Paní Juřinová žije stále v Praze, Petrohrad však každý rok navštěvuje.

„Mám obrovske štěstí, že jsem se narodila v majestatnom Petrohradě, to je majestátné město, opravdu, město plne těch mostů, to je krása. Toho 27. ledna, vždycky každý rok probíhá taková vzpomínková akce, to bylo zrušené, to obklíčení Petrohradu. Bylo nás dva autobusy, asi kolem sta lidí z celého světa, kdo je ještě schopen přijet, i z Austrálie nějaký pán přijel, i z Ameriky lidi… ti, co prožili blokádu. Tam jezdim a ráda tam jezdim, pokud budu moci, tak budu pořád jezdit.“