Irina Juřinová

* 1930

  • „Potřebovala jsem to někomu říct, víte, takhle vysoce postavenému, samozřejmě, že jsem mu tam psala, že jeho velice važím a tak, a že ten příchod vojsk nezlepší situaci, ale naopak, což se… byla pravda že… ten prostě, tady okamžitě, když jsem přijížděla poprvé do Čech, lidi maváli tamhle v poli a najednou tady toto?“

  • „Kdo mohl a měl sílu, tak na sáňkách odvezl svého příbuzného aspoň tam na hřbitov. No, a nám továrna tátova stloukla z prken rakev. No, tak jsme tátu položily na sáňky (každá ruská rodina na severu má sáňky) a s babičkou pěšky ho odvezly. Měly jsme s sebou ty potravinové lístky na leden a byl tam nějaký zřízenec a byly tam obrovský dlouhý vykopaný jámy široký asi 10 metrů a dlouhý takových 25, několik za sebou, a já jsem viděla, jak pak přijížděly auta a normálně zmrzlý těla házeli do těch jam.“

  • „Já jsem byla někde na služební cestě v NDR s vedoucí naší katedry pedagogiky a tam mě Němec pozval tančit. Já jsem s ním tančila, ale stála jsem jak prkno, držela jsem tělo. Prostě vnitřně jsem si furt říkala: ‚S kým tančíš? Proboha, s kým to tančíš?‘ a nemohla tam společensky to ukázat, ale sedělo to ve mně. To bylo prostě hrozný, jo? Přitom to byli normální lidi, no, on taky asi byl dítě, během války, ten pán. Ale to ve mně tak zůstalo, víš? Jako hřích nějaký, že jsem s ním tančila, s tím Němcem.“

  • „Dole, ve Všehrdovce, musím tam jít podívat se, co je tam teď, několik schůdků dolu, tam byl malinký obchůdeček, který patřil manželům, to byli už staří lidi a prodávali tam rakvičky, rakvičky plněné uvnitř krémem a šlehačka byla nahoře. No, Karel mně to koupil, samozřejmě, já jsem taková… opravdu, byla to dobrota. A teď já jsem z vrchu koukala, my jsme měli okno přímo takhle nad nima, no, a já povídám: ‚A jak to, že oni jsou tam jako sami, takhle dva?‘ A Karel říkal: ‚No jo, no, tak oni už to mají možná dvacet třicet let.‘ Že jim to patří, jak to… už dávno, že jim to patří. A já povídám: ‚A to je soukromé?‘ A on říkal: ‚No jo, to nemůže taková malinká, takovej krámeček, aby se stát o to staral, jo? No, tak je to jejich.‘ Já povídám: ‚Tak to jsou kapitalisti?‘ A on říkal: ‚No, kapitalisti, no, jestli chceš, říkej jim kapitalisti, ale jsou to soukromníci.‘ Jo? A tak jsem ve Všehrdovce poprvé v životě viděla kapitalistický krám, takhle.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Hroznová ul., Praha , 10.03.2016

    (audio)
    délka: 02:12:40
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy našich sousedů
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Do vody dala klih, bobkový list, koření, a tak jsme s babičkou měly jídlo

IMG_20160310_0001.jpg (historic)
Irina Juřinová
zdroj: Archiv: archív pamětnice, současná: Post Bellum

Irina Juřinová se narodila 15. března 1930 v Petrohradě jako jediná dcera manželů Klučirových. Po škole hrála s otcem šachy, občas zašla celá rodina do divadla. Po začátku války se o ni kvůli nasazení rodičů starala babička, se kterou prožila blokádu Petrohradu (tehdy Leningradu). Část války strávily na venkově. Po návratu vystudovala pedagogiku a seznámila se tak se svým manželem, Karlem Juřinou. V roce 1954 se spolu s její matkou přestěhovali do Československa, kde oba manželé působili jako pedagogové. Příjezd vojsk roku 1968 oba jasně odsoudili, manžel za to byl vyloučen ze strany. Do Petrohradu se vrací každý rok na oslavy osvobození 27. ledna.