Irina Juřinová

„Dole, ve Všehrdovce, musím tam jít podívat se, co je tam teď, několik schůdků dolu, tam byl malinký obchůdeček, který patřil manželům, to byli už staří lidi a prodávali tam rakvičky, rakvičky plněné uvnitř krémem a šlehačka byla nahoře. No, Karel mně to koupil, samozřejmě, já jsem taková… opravdu, byla to dobrota. A teď já jsem z vrchu koukala, my jsme měli okno přímo takhle nad nima, no, a já povídám: ‚A jak to, že oni jsou tam jako sami, takhle dva?‘ A Karel říkal: ‚No jo, no, tak oni už to mají možná dvacet třicet let.‘ Že jim to patří, jak to… už dávno, že jim to patří. A já povídám: ‚A to je soukromé?‘ A on říkal: ‚No jo, to nemůže taková malinká, takovej krámeček, aby se stát o to staral, jo? No, tak je to jejich.‘ Já povídám: ‚Tak to jsou kapitalisti?‘ A on říkal: ‚No, kapitalisti, no, jestli chceš, říkej jim kapitalisti, ale jsou to soukromníci.‘ Jo? A tak jsem ve Všehrdovce poprvé v životě viděla kapitalistický krám, takhle.“

„Potřebovala jsem to někomu říct, víte, takhle vysoce postavenému, samozřejmě, že jsem mu tam psala, že jeho velice važím a tak, a že ten příchod vojsk nezlepší situaci, ale naopak, což se… byla pravda že… ten prostě, tady okamžitě, když jsem přijížděla poprvé do Čech, lidi maváli tamhle v poli a najednou tady toto?“

„Kdo mohl a měl sílu, tak na sáňkách odvezl svého příbuzného aspoň tam na hřbitov. No, a nám továrna tátova stloukla z prken rakev. No, tak jsme tátu položily na sáňky (každá ruská rodina na severu má sáňky) a s babičkou pěšky ho odvezly. Měly jsme s sebou ty potravinové lístky na leden a byl tam nějaký zřízenec a byly tam obrovský dlouhý vykopaný jámy široký asi 10 metrů a dlouhý takových 25, několik za sebou, a já jsem viděla, jak pak přijížděly auta a normálně zmrzlý těla házeli do těch jam.“