Irina Juřinová

„Já jsem byla někde na služební cestě v NDR s vedoucí naší katedry pedagogiky a tam mě Němec pozval tančit. Já jsem s ním tančila, ale stála jsem jak prkno, držela jsem tělo. Prostě vnitřně jsem si furt říkala: ‚S kým tančíš? Proboha, s kým to tančíš?‘ a nemohla tam společensky to ukázat, ale sedělo to ve mně. To bylo prostě hrozný, jo? Přitom to byli normální lidi, no, on taky asi byl dítě, během války, ten pán. Ale to ve mně tak zůstalo, víš? Jako hřích nějaký, že jsem s ním tančila, s tím Němcem.“

„Dole, ve Všehrdovce, musím tam jít podívat se, co je tam teď, několik schůdků dolu, tam byl malinký obchůdeček, který patřil manželům, to byli už staří lidi a prodávali tam rakvičky, rakvičky plněné uvnitř krémem a šlehačka byla nahoře. No, Karel mně to koupil, samozřejmě, já jsem taková… opravdu, byla to dobrota. A teď já jsem z vrchu koukala, my jsme měli okno přímo takhle nad nima, no, a já povídám: ‚A jak to, že oni jsou tam jako sami, takhle dva?‘ A Karel říkal: ‚No jo, no, tak oni už to mají možná dvacet třicet let.‘ Že jim to patří, jak to… už dávno, že jim to patří. A já povídám: ‚A to je soukromé?‘ A on říkal: ‚No jo, to nemůže taková malinká, takovej krámeček, aby se stát o to staral, jo? No, tak je to jejich.‘ Já povídám: ‚Tak to jsou kapitalisti?‘ A on říkal: ‚No, kapitalisti, no, jestli chceš, říkej jim kapitalisti, ale jsou to soukromníci.‘ Jo? A tak jsem ve Všehrdovce poprvé v životě viděla kapitalistický krám, takhle.“

„Potřebovala jsem to někomu říct, víte, takhle vysoce postavenému, samozřejmě, že jsem mu tam psala, že jeho velice važím a tak, a že ten příchod vojsk nezlepší situaci, ale naopak, což se… byla pravda že… ten prostě, tady okamžitě, když jsem přijížděla poprvé do Čech, lidi maváli tamhle v poli a najednou tady toto?“