Antonín Kábele

* 1935

  • „Bylo poledne. Já najednou slyším, jak rádio hlásilo: ‚Nepřátelská letadla se blíží ku Praze.‘ Ale to už sirény začaly houkat. Ta letadla, jak se blížila ku Praze, tak já jsem slyšel ten zvuk. Tak jsem přilítnul k oknu, díval jsem se nahoru a říkám: ‚To nejsou Němci, to jsou naši.‘ A tatínek říkal: ‚Pojď radši od toho okna.‘ A já povídám: ‚Hele, oni házej něco jinýho.‘ Protože oni dřív házeli takový stříbrný papírky, aby asi rušili to mluvení mezi sebou. A já povídám: ‚To vypadá, jako že je to svázaný. A padá to dolů, to je nějaký těžký.‘ A najednou taková šílená rána, já jsem od toho okna odlítnul – protože to by ten tlak, kterej od těch bomb byl. Tak jsem odlítnul od toho okna. A jak je to paradox potom, co člověk udělá… tatínek nás rychle vzal a hodil nás za postele. Tam, hlavy dolů – jako kdybychom se takto mohli zachránit! To byly nesmysly, ale člověk to dělá v takovéhle situaci. Tak jsme tam byli. Jenomže brácha, ten byl starší, a jak začalo to bombardování, tak vylítnul, podíval se dopředu a říkal: ‚Támhle padá barák.‘ Táta ho srazil k zemi a já jsem vylítnul zase z druhý strany a viděl jsem, jak se to tam rozsypalo, jak ten kouř a všechno tam jde. Na a bylo to asi tak pět minut – to je odhadem – kdy se pořád bombardovalo. A najednou ten barák – dodneška to cítím – se takhle pohnul. A jak se pohnul, tak já jsem křičel: ‚Padáme!‘ Ale nespadli jsme, zůstalo to stát. Najednou byla přestávka v tom bombardování, tak jsme vyběhli na chodbu, bez kufru, bez všeho a hnali jsme dolů do sklepa.“

  • „Ale na dvě stě metrů překážek jsem získal největší aplaus. Já ještě špatně vidím… tak jsem se rozeběhl. Nezkoušel jsem vůbec, jestli to přeskočím. Ale povídám:‚Já to nemůžu překračovat, to neumím,‘ protože tam to někteří začali překračovat. Já jsem to vyběhnul jak na šedesátku. A teď ten starej Honza řval: ‚Húúú – hop,‘ když jsem dopadnul. Tak jsem byl rád, že jsem přeskočil první překážku. Tam těžko se dá zastavovat. Další ‚húúú – hop!‘ Tam jsem trošinku zakolísal a běžel jsem dál. A na té poslední překážce jsem si říkal: ‚Teď upadnu.‘ A já místo abych zkracoval krok, tak jsem ho prodlužoval. Tím jsem tu překážku vzal zespoda. Už jsem se tak neodrazil a upadl jsem. Jak beru Warfarin, tak jsem se díval, jestli nekrvácím. A chtěl jsem tu překážku zvednout. Ale povídám si: ‚Když ji zvednu, tak já do vedlejší jít nemůžu.‘ To mi potom všichni říkali: ‚My jsme koukali jak blázni, že ji chceš zvednout, že ji chceš obejít a chceš to skočit znova.‘ Já povídám: ‚To jsem chtěl, protože jsem s tím neměl zkušenosti.‘ A pak si povídám: ‚Houby, rozeběhnu to.‘ Tak jsem to rozeběhl a doběhl jsem do cíle. A já jsem vyhrál. Tamty diskvalifikovali, protože to překračovali. Já jsem to skutečně skákal.“

  • „Tam byl tatínek, kterej byl u Němců – kterej byl jako Němec – v tom trojbloku. Ale měl tam staršího syna a on si na mě dost dovoloval. Protože právě viděl, jak vždycky mluvím o Češích, tak mě mlátil. Já jsem jednou měl klacek, tak jsem se ohnal a praštil jsem ho tím klackem do hlavy. On samozřejmě šel hned domů a oznámil to otcovi. No a ten přišel k nám, a že tatínka udá, a že půjde do koncentráku. Takže tam z toho jsme trošilinku měli strach, ale on to potom neudělal. Nevím, z jakýho důvodu, ale neudělal to. Pod námi bydlel pan Schwarz. Ten zase byl ve Vlajce. A vedle bydleli Vodičkovi. Když se začal poslouchat cizí rozhlas, prakticky jsme tam nosili rádio, to byla taková malá skříňka. Nevím, jak je možný, že když vyrabovali ty vlny, abychom nemohli poslouchat cizí rozhlas, tak stejně se to dalo poslouchat. Stejně se to chytilo. A na tom knoflíku bylo – to dodneška vidím – normálně na papíru napsáno, že poslouchání cizího rozhlasu se trestá smrtí. Takže z toho trošinku ten strach byl. Ale stejně jsme to dělali, chodili vedle k těm Vodičkům. Ti chytili Londýn, my jsme zase chytili Moskvu. Takže takhle jsme si to tam přesídlovali. No a ten pan Schwarz, ten chtěl furt tatínka, aby vstoupil do Vlajky. No, on to neudělal, že jo. To neudělal.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Praha, 17.07.2019

    (audio)
    délka: 01:55:50
    nahrávka pořízena v rámci projektu Tipsport pro legendy
  • 2

    Praha, 26.07.2019

    (audio)
    délka: 01:28:56
    nahrávka pořízena v rámci projektu Tipsport pro legendy
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

V lásce se ti všechno desetinásobně vrátí

Antonín Kábele při tréninku
Antonín Kábele při tréninku
zdroj: archiv pamětníka

Antonín Kábele se narodil 16. srpna 1935 v Praze. Vyrůstal v Nových Vysočanech, kde 25. března 1945 prožil ničivý nálet spojeneckých letadel na vysočanské továrny ČKD. Po válce se v ČKD vyučil a zároveň se tu začal věnovat atletice. Mezi lety 1952 a 1965 závodně běhal za Spartu. Ke komunistickému režimu byl Antonín Kábele od počátku skeptický. V roce 1968 založil v ČKD buňku Československé strany socialistické, v roce 1970 byl ale z podniku vyhozen. 21. srpna 1988 se účastnil demonstrací v souvislosti s dvacetiletým výročím invaze vojsk Varšavské smlouvy. Podpisem se připojil k iniciativě Nezávislé mírové sdružení - Iniciativa za demilitarizaci společnosti, kvůli čemuž u něj byla následně provedena domovní prohlídka. V létě 1989 sbíral podpisy pod manifest Několik vět, v listopadu téhož roku byl Státní bezpečností pozván k výslechu. V sedmapadesáti letech se v roce 1992 jako veterán vrátil k běhání. Ve veteránském sportu dosáhl mnoha úspěchů, nejvíc si považuje vítězství v disciplínách, které běžně netrénuje.